Pianistka Hania Rani (vlastním jménem Hanna Raniszewska) a cellistka Dobrawa Czocher se poprvé potkaly na konzervatoři v Gdaňsku, kde obě studovaly. Spojovala je náklonnost ke klasické hudbě, stejně jako k experimentům s elektronikou. Jejich prvním společným projektem bylo album Biala Flaga (2015), cover verze písní rockera a hudebního skladatele Grzegorze Ciechowskeho pro festival v jeho rodném městě. Loni na podzim vyšlo pod britským vydavatelsvím Gondwana Records album Inner Symphonies, kde se obě hudebnice umělecky setkaly znovu.
Oproti ranější nahrávce, jíž dominuje pouze cello a piano bez výraznějších efektů, představuje nová deska výsledek dlouhé cesty, kterou její tvůrkyně za uplynulých šest let prošly. Inner Symphonies nejsou jednotvárné, v deseti písních se vystřídá široká paleta nálad, od zádumčivých a disonantních ambientů, přes tajemné klavírní aranže až po skladby s dynamickou melancholií, která je pro postklasický žánr tak typická (Ólafur Arnalds, Nils Frahm). Na kouzlu právě ambientnějších kusů má velký podíl zejména Dobrawa Czocher se svým violoncellem, která za pomoci mnoha efektů objevuje nový rozměr tohoto nástroje a dává duši celému albu. Zejména Whale Song je vrcholem experimentálních poloh nového počinu.Skladby se nahrávaly ve štětínském filharmonickém sále a během pandemických měsíců je dotvářela pečlivá postprodukce. Přestože se v nich neobjevuje zpěv a mohly by tak evokovat samotu, jsou vlastně příběhem kamarádství, které se mezi oběma hudebnicemi v tomto období prohloubilo. Jak pro magazín Composer podotýká Dobrawa Czocher, „naše hudební síla je v našem přátelství.“Přečtěte si reportáž z jejich vystoupení v Paláci Akropolis v rámci festivalu Spectaculare
A jak se tohle pouto projevuje v samotné hudbě? Inner Symphonies v posluchači dokážou vyvolat vír různých pocitů a nálad. Navíc umí to, co se (alespoň u mě) podaří málokteré nahrávce: po dohrání poslední písně dostanete nutkání vrátit se k té první.
