Passepartout Duo, to je italská klavíristka Nicoletta Favari a americký perkusionista Chris Salvito. Společně už přibližně šest let cestují po celém světě, místo deníku zaznamenávají svou zkušenost do kompozic a čím dál častěji k tomu používají DIY syntezátory a jiné vlastnoručně vyrobené nástroje. Na koncertech dvojice je k vidění vše od marimby z nevzhledných dřevěných prken po sofistikovaný synťák fungující na bázi magnetického pole. K samovýrobě se krom jiného uchýlili také z praktických důvodů – vzhledem ke svému životnímu stylu se snaží mít všechno co nejskladnější a jejich výtvory se proto pyšní čistým minimalistickým designem. A kvůli nedostatku prostoru v kufrech lze čas od času najít zanechané střípky z jejich nástrojové dílny na různých místech, kde tvořili. „Rádi každým z našich projektů otevíráme úplně nový svět, a to většinou znamená celkovou proměnu našeho vybavení – pak jsme proto občas nuceni také naše milované nástroje opouštět, některé jsou například teď v Pekingu,“ popisují v jednom z rozhovorů k novému albu Daylighting. Právě autorským instrumentům věnovalo Passepartout Duo v roce 2020 celou desku nazvanou Vis-á-vis, kterou nahráli na cestách po střední Asii.
Asie se vůbec zdá být posledních pár let pro ně určující. Prvním dílem spojeným s tímto kontinentem jsou Sound Envelopes (2019) vytvořené pro Nakanojo Biennale v Japonsku. Hudební pohlednice zaznamenávají život na sedmi různých místech japonského venkova očima (ušima) Nicoletty a Chrise. Nejnovější asijskou a zároveň nejvíce aktuální nahrávkou vůbec je pak kazeta z loňského léta s názvem Daylighting. Vyšla na čínském labelu AnyOne spojeném s výtvarníky Yumo Wu a Yannisem Zhangem, kteří spolupracují produkčně i kreativně s Passepartout Duo od úplných začátků. Syntezátor zmíněný v úvodu článku vznikl právě pro tuto desku. „Tyhle zvláštní nástroje esteticky navazují na imaginativní krajiny spojené s návštěvou pohoří Meili v Číně a inspirovaly sedm skladeb na albu,“ vysvětlují hudebníci. A minimalistický přístroj skutečně svým hladkým, stříbrným, skoro do zrcadla vyleštěným povrchem připomíná klid a nekonečné, zasněžené pláně horských štítů. Stejně jako Sound Envelopes navíc kazetu doprovází grafiky, tentokrát tištěné na japonském risografu, a jak technikou, tak geometrickými motivy doplňují precizně pravidelné kompozice.
Přesné údery ve složitých, proměnlivých tempech krouží spolu s atmosférickým šumem elektrického signálu skrze celé album a jednotlivé tóny se od sebe navzájem zvonivě odráží, aby se ztratily a objevily zase později. Právě ve zvucích marimby i nejrůznějších kovových plátků, gongů a bubínků se ozývají vlivy japonského ambientu 80. let. Především na Midori Takadu a Haruomi Hosona odkazuje dvojice jako na umělce, kteří hluboce ovlivnili jejich přístup k tvorbě. Se spuštěním kazeťáku nebo od první noty koncertu Passepartout Duo přináší střízlivý nadhled těch, kdo nikam nepatří a jsou doma všude. Kouzlo je ve zdánlivé jednoduchosti jejich hudby. Oproštěná od všech klišé, přívěsků a patosu, přitom stejně zůstává bohatá a stejnou měrou popisná, stavící na poznaných předmětech, přístupech a technikách, zároveň emocionální a vycházející z vnímání atmosféry navštívených míst.
„Příliš mnoho hudby od nás žádá příliš moc: cítit to, co necítíme nebo tančit, když tančit nechceme. Nemyslíme si, že tahle hudba něco od někoho chce – a to je to, co ji dělá tak speciální,“ píše Chris v článku, kde vysvětluje vztah dvojice k takzvané japonské environmentální hudbě. Přesto, že se samotná tvorba Passepartout Duo nedá s čistým svědomím považovat za ambient, je tohle jedna z charakteristik, která rozhodně Daylighting vystihuje. Do nahrávky se dá ponořit jako do měkké sněhové peřiny na dlouhé hodiny a objevovat její skrytá zákoutí. Poslední tón závěrečné skladby Quiescence nakonec přináší jenom tíživé prázdno po odeznělých melodiích a nabádá otočit kazetu a začít znovu.
