Smrt Davida Bowieho přišla znenadání, o to více šokovala. Nespoutaná ikona popkultury, která definovala a určovala především v sedmdesátých a osmdesátých letech hudební i módní trendy, za sebou zanechala nadčasovou diskografii a rozloučila se uhrančivou deskou Blackstar, vydanou jen dva dny předtím, než v 69 letech podlehla dlouhému boji s rakovinou. Vznikla mezera, která se už jen těžko kdy zaplní. Jak na Davida Bowieho vzpomínáme? Kdy jsme se k němu poprvé dostali a čím si nás nejvíce získal? Naše krátké komentáře napoví.
Tomáš Franta: Největšího novoromantika a ikonického mimozemšťana, který se dnes přestěhoval na jinou planetu, jsem vždy uznával a obdivoval, ale nikdy jsem nebyl jeho oddaným fanouškem. Až do minulého týdne pro mě de facto existoval jen skladbou Heroes, kterou jsem si v nepravidelných intervalech pouštěl nesčetněkrát po sobě poté, co jsem zjistil, že Emma Watson asi nikdy nebude moje holka.
Jenže pak přišlo Blackstar a já jsem jen užasle vydechl. Velkolepé album, legenda na vrcholu. Kdo mohl vědět, že... Jsem rád, že Bowie si své poslední dny na Zemi mohl zpříjemnit extatickým humbukem kolem své poslední desky. Zároveň si i na smrtelné posteli udržel duši umělce a svou smrt impozantně zhudebnil. Nebo je to jen nadintepretace? Nemyslím si. Blackstar je nejlepší epitaf v dějinách. A poslední singl Lazarus nabývá ve stínu posledních událostí zcela jiných a zásadních konotací.
Filip Hastík: Říjen 1998. Do mechaniky PC vkládám vypálené CD s NHL 99. Záběr na brusle, nejlepší intro v historii počítačových her a moje první setkání s Bowiem. Za těch 18 let, co od té doby uplynulo, jsem slyšel většinu jeho tvorby a stal se nepokrytým příznivcem, ale jedině Heroes mě vždy spolehlivě vrátí do dětství. A to je nejvíc!
Tomáš Krejčiřík: Bowie. Muž mnoha tváří. Chameleon s podpatky. Umělecký estét. Poprvé jsem od něj slyšel Heroes v telce, tuším v Noci s Andělem. Nejvíc mi přirostlo k srdci album The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars s mnoha silnými melodiemi. Často se k němu vracím. Na svatbě našeho bubeníka jsme mu s kapelou zahráli právě jeho oblíbené Hrdiny a neuvěřitelně nás ten song pohltil a posílil. David se vrátil domů, jeho písně (v nás) budou žít dál.
Zuzana Macháčková: Cítím se jako ten poslední člověk na světě, který by měl komentovat smrt Davida Bowieho. Jeho tvorba má své významné místo v historii, ale vždycky jsem na ni nahlížela podobně jako na Björk. Kreativita, vizionářství, snaha ohromit velkolepým a stále dost inteligentním divadlem, bořit hranice mezi popem a uměním, moje srdce však zůstává klidně bít, bez vzrušení. To Bowieho už se zastavilo a já jsem nucena se zamyslet, kdo to vlastně odešel.
A přece se potkáváme – do díla vkládá celou svou osobnost, kterou metamorfuje, jeho skutečná duše zůstává skryta. Čemu propadne, to přetváří a vždy přemýšlí, aby se vymezil proti proudu. Artpopem modeluje androgynní vzhled, spornou sexualitu, nebojí se tabu, nýbrž s nimi pracuje. Nakonec je tu výzva největší, tabu smrti a choroby, kterému dá zcela dechberoucí umělecký rozměr promyšlený do posledního detailu. Vše dokončuje skoro na čas, jako by měl se smrtí dohodu. Ještě oslaví narozeniny a tohle je pro vás. Sbohem.
Helena Pazdiorová: Ziggyho Stardusta točím už roky pořád dokola a ještě se mi neomrzel. Jinak mě ale Bowie nikdy moc nebavil. Zlomil to až apokalyptický singl Blackstar, který i po padesáté poslouchám s otevřenou pusou a nechávám se vtáhnout do jeho děsivé atmosféry. A rázem je to jasné. Mezi mnou a Davidem je neprominutelný dluh, který teď musím splatit.
Marcel Skýba: Bowie na mě udělal dojem teprve nedávno i díky nejvíc ovlivněným přátelům. Třeba mladej Hruška (ex-Nylon Jail) instruoval, ať si pustím desku ze šedesátek a postupně dál až k perfektní Blackstar. „Někde v půlce už Ti to musí být jasný. Lemmy byl velký pán, ale učebnice se bez něj asi obejdou. Bez Bowieho ne, tím spíš, když to zakončil s takovouhle parádou.“ Štěpánka I. zase radí: „Když nevíš co pustit, dej tam Bowieho.“ A má pravdu, veškeré oslavy Bowie posunuje o řád výš. Slavím dnes jeho život, v úžasu a smutný křeči příjímám jeho odchod.
Adam Smaza: Hudbu Davida Bowieho jsem si zamiloval díky brazilskému písničkáři Seu Jorgemu. Jorge přezpíval patnáct Bowieho písniček do portugalštiny a pouze s kytarou je pak nahrál jako soundtrack pro film Wese Andersona. Bowieho pohled i hudba dokázala uhranout prostě každého. Byla nevyčerpatelným zdrojem inspirace a kvality.
Jakub Zbořil: Bowieho fanouškem jsem nikdy nebyl. Poprvé jsem ho zaznamenal snad před dvanácti lety přes The Man Who Sold the World, kterou zcoverovala Nirvana na svém akustickém albu. Už tam jsem skladbu přeskakoval, a podobně na mě působil později i Ziggy Stardust, přes kterého jsem si chtěl k Bowiemu najít cestu. Five Years mě zaujalo, zbytek mě nechával docela chladným.
A tak jsem se smířil s tím, že Bowie bude jedním z těch velikánů, kteří mě budou tak trochu míjet (stejně jako třeba Nick Drake), to se občas prostě stává. Nicméně poslední novinka Blackstar mě oslovila svým titulním singlem a tak jsem si znovu toho pro mne „odepsaného“ Bowieho poslechl. A konečně to vyšlo, Černá hvězda na mě působí podobně jako před lety deska Push the Sky Away od Nicka Cavea: ucelené dílo, které je na jednu stranu znepokojující, přesto ale jaksi zvláštně přitažlivé.
Vím, že se teď najednou nezačnu proposlouchávat Bowieho katalogem – Blackstar mě ale nepřestane nikdy fascinovat. Nahrát takovou desku, podělit se o ni s ostatními a záhy nato svět opustit, to musí být ten nejkrásnější odchod.
