Bedekr 1/2016

Na světě je první Bedekr letošního roku. A hned jsme vyrukovali s přehlídkou významných jmen. Jsou tu odstavce o jednom důležitém hudebním odchodu (labutí píseň Davida Bowieho), ale také o příchodu (debutující Kovadlina), přičemž v kategorii tvrdší hudby zůstáváme i s doom metalovými Conan. Věnujeme se spolupráci Marka Kozelka s Jesu. Představujeme pražskou experimentální garáž Pretty Old Sound. Nemůžou chybět osudové ženy, které si dělají věci po svém, takže rovnou dvakrát – Savages a Daughter. Tak místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky s námi.

Nestává se mi každý den, že by mě desetiminutová skladba uměla přikovat ke zdroji zvuku a udržet v posvátném nehnutí a nedýchání po celou dobu svého trvání. Tím spíš, je-li to skladba hudebníka, kterého obyčejně míjím. První singl, úvodní a zároveň titulní píseň Bowieho pětadvacátého alba, je extraordinérním hypnotickým zážitkem. Při poslechu nahlížíte do temného rituálu, nasloucháte jeho znepokojivé, podmanivé a dramaticky gradující atmosféře zkázy a zmaru. Druhý singl Lazarus zase otevírá prostor pro hymnickou a emotivní osobní zpověď. To jsou dvě největší a nejvzácnější černé perly. A celé album je procházkou po experimentálně vystavěných multižánrových světech, v nichž propletené cesty ukazuje hlavně saxofon.

Mnoho desek s radostí přijímáme jako dobré, protože nám jejich doprovod vystačí tak na měsíc nebo dva a omrzí se teprve pak. V té záplavě Blackstar září zvláštním světlem, jež značí, že tohle je dílo na delší prozkoumávání, udělané tak nějak po starém způsobu a připravené pro konzumenta, který ještě umí poslouchat alba v kuse a věnovat jim čas. Měl by. Tím spíš, když je to jedna z nejdotaženějších labutích písní, jaké kdy vznikly. Jedno ale Bowiemu „neodpustím“. Tu vášnivou interpretační diskuzi, jaká se nad Blackstar strhla, svým odchodem utnul příliš brzo. Pro většinu bádajících se teď všechno objasnilo – Blackstar je přece album o Davidově přicházející smrti, o loučení se s životem a světem. Hm. Ale je to opravdu tak jednoduché? Je to všechno? (hp)

Conan, doom metalová apokalypsa z Liverpoolu, mnohými vzývaná díky charakteristickému podladěnému soundu, slaví deset let existence prostřednictvím třetího LP Revengeance. Jaké je? Stejné jako všechny předešlé. Dobrá, to trochu přeháním.

Když jsem poprvé slyšel titulní skladbu, napadlo mě, že se snad konečně někam posunuli. Ten dojem byl pravděpodobně dílem nového bubeníka Riche Lewise, jenž slušně oživil především typicky pohřební doomové skladby, nemluvě o blastbeatu právě ve výše zmíněné Revengeance, kterou považuji za vrchol desky. Proč? Protože je to jediná skladba, u které jsem si nechtěl nudou prostřelit lebku. Nemůžu si pomoct, ale doom v podání Conan mě prostě nebaví. Minimum nápadů a zdlouhavé budování atmosféry, které místo ke katarzi vede k únavě a chuti pustit si pro změnu nějakou dobrou doomovou kapelu, třeba Cough (nové album na podzim). Zářným příkladem tohoto budiž Earthenguard. Dvanáct minut ubíjejícího doomového jamu.

Někdo by mohl namítnout, že Conan stojí především na originálním soundu, jenže s tím také nemohu souhlasit. Brutální stěnu zesilovačů využívají mnohem lépe například Sunn O))) a silně podladěné/zkreslené nástroje by mohli jít členové Conan studovat třeba do Itálie k Ufomammut. Očividně mi něco uchází, ale nevím co to je. Conan mají početnou fanouškovskou základnu a hrají na největších metalových festivalech včetně Desertfestu, Temples či Psycho California, přesto ani naživo mě kapela nebaví. Pokud hudbu Conan znáte a baví vás, pak rozhodně stojí za poslech i jejich nová deska, pokud nevíte, o co jde, a z nějakého důvodu se rozhodnete věřit mému úsudku, pusťte si raději nějakou z kapel zmíněných v článku. (fh)

Oceňovaný debut Daughter s názvem If You Leave jsem neslyšel, těžko tedy můžu spekulovat, jak odlišný (a zdali lepší) je pokračovatel s názvem Not to Disappear. Za mě ale (bez znalosti jakéholi pozadí) naprostá spokojenost. Ve stručnosti:

Plusy: Vynikající produkce, působivý vokál Eleny Tonry, chytlavé melodie, ucelenost, zároveň ale také „hity“.
Negativa: Příliš depresivní a plačtivé texty, které navíc často nepůsobí moc věrohodně, místy hodně neoriginální.

Uvítal bych, kdyby se kapela zkusila ubírat směrem skladeb typu No Care nebo To Belong a spíše ubrala z oněch smutných balad typu Doing the Right Thing. Jinak ale tleskám. (jz)

Když se před lety neočekávaně spojil Mark Kozelek s elektronickým mágem Jimmym Lavallem (aka Album Leaf), byla z toho pro mě událost roku. Nyní zkusil podobný experiment podruhé, tentokrát s metalovým Justinem Broadrickem (Godflesh, Jesu). Podobný výsledek se ale bohužel nekonal.

Kozelek stále nic nemění ze svého vyprávějícího stylu, jenže Broadrickovy aranže po většinu času nudí. Často až natolik, že je vůbec obtížné doposlouchat některé skladby do konce – třeba taková Carondelet má zhruba 9 minut, přitom se dočkáme pouze těžkého zvuku burácejících kytar, do kterého „někdo něco říká“.

Oba hudebníci si při tvorbě desky nejspíš všimli, že poskládat na podobných aranžích celou nahrávku by bylo neuposlouchatelné – a tak se postupem času dočkáme i elektra či folku, i tyhle skladby ale v rámci Kozelkovy tvorby spadají při nejlepším do průměru. A když už se na desce vyskytne například zajímavý text (Father's Day), sráží jej znovu nudná instrumentální složka a nenápadité melodie. Experiment Kozelka s Broadrickem tedy příliš nevyšel, některé skladby fungují, jako celek ale působí deska trochu zmateně. A jedno přání na konec, snad už Kozelek ve svých písních nikdy nebude číst dopisy fanoušků... (jz)

Banánova tvorba mě vždy míjela, Hanbu jsem zkoušel několikrát (nutno přiznat, že kvůli jménu Pipes and Pints lehce s předsudky), ale nikdy mě neoslovila. Zkoušel jsem také Hlinomaz (živě na Chee Chaaku), kde už to dopadlo sice o něco lépe, pořád to ale nebylo nic, co by mne skutečně nadchlo. Nejzábavněji na mě tak z celého koncertu působilo úsměvné divadýlko sestávající z roztřískání europalety – a to vážně není moc.

Do třetice to ale vyšlo, debutové ep Kovadliny je vynikající, tatam je plytkost textů (Mělký hrob); právě kvůli nim se budete tentokrát k nahrávce vracet. Příjemný zvuk, Banánův skvělý projev, optimální délka = kandidát na EP roku. Osobní favorit: Podlaha zůstala mastná. (jz)

 

Vhodně zvolený nomen omen o vás napoví mnohé. V Praze usazení Pretty Old Sound totiž skutečně na svých nahrávkách dolují krásy (v jejich případě notně subjektivní pojem) starého zvuku, konkrétně toho špinavého, kytarového, z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Naznačili to už na svém EP In My Mind (2011). Ale do důsledku to dotahují až o pět let později, s albem Only Later We Can Fall. Nečekejte žádné líbezné popěvky a refrény, do sluchátek se bude valit hlavně garáž, kouř, hlukový marast, ležérnost, chladný kovový zvuk, nekoherentnost, záměrná disharmonie, chaos, jakási drogová monotónnost. Někdy to dokonce vypadá, jako by trio místo hraní tahalo kočku za ocas, ale i to do mozaiky jejich projevu skvělé zapadá. Zvysoka kašlou na líbivost a oddávají se své na dřeň otesané repetované letargii, s níž se nebojí experimentovat (třeba přidáním saxofonu a freejazzové formy). Každému to sedět nebude, ale já jejich oddanosti ukoptěnému bordelu tleskám. (tf)

 

Zásadní post-punkové desky posledních let vychází třetí týden v lednu. Viet Cong vydali svůj eponymní debut před rokem, 20. ledna. Savages představují svojí druhou studiovku téměř na den přesně o rok později. A jestli je jejich tři roky stará prvotina Silence Yourself uvedla jako opravdové křísitelky curtisovských postupů, Adore Life z nich dělá emočně nesvázaný hlas duhové generace vyrostlé na základech gender studies a umírněného feminismu. Emancipované ženství Savages jednou pro vždy nastavuje záda většině šablonovitých pseudokytarovek a ukazuje, jak se má dělat ta pravá, hutná, odstřelující kytarová vřava.

Je to stále post-punk, avšak mnohem temnější, agresivnější, syrovější, hledající nitky inspirace nejen v britských klubech konce sedmdesátých let, ale též u Swans a jim podobných. Tematicky jsou to pak převážně anti-lovesongy, v nichž je láska schizofrenně nahlížena jako destruktivní jednotka, nákaza, avšak zároveň i motor života, nevyhnutelnost, nutnost, droga (Sad Person). Žárlivost (The Answer), nezvladatelný chtíč (Slowing Down the World), utrpení (T.I.W.Y.G.), bisexualita (Mechanics), tím vším si s uhrančivým projevem zpěvačky Jehnny Beth projdete, aby vám nakonec vpálila, že se nemáte nechat formovat okolím (Evil) a prostě žít (Adore). Moderní punkové ideály bez příkras, prázdných hesel, šablon. (tf)