Johana Ožvold Johana Ožvold Libor Galia

Johana Ožvold: Elektronická hudba jako vážná věc

Dokumentární film The Sound is Innocent si dal za cíl představit elektronickou hudební scénu jako umělecké odvětví, které se ve své závažnosti vyrovná ostatním. Režisérka Johana Ožvold ve svém celovečerním debutu osobně diváky provádí nedávnou historií zvukového experimentu a elektronické avantgardy.

Snímku se daří mapovat různorodou scénu skrze šest významných osobností: zakladatele platformy Dirty Electronics Johna Richardse, vedoucího labelu Hyperdub Stevea Goodmana alias Kode9, ředitele institutu GRM Francoise Bonneta alias Kassel Jaeger, vývojáře open-source programovacího jazyka Juliana Rohrhubera alias Super Collider a teoretiky Hannese Hoelzla a Alberta DeCampo z UDK v Berlíně.

Ožvold svůj polohraný film zasazuje do prostředí bratislavského rozhlasu, jehož brutalistní budova dotváří silnou vizuální stránku dokumentu. Film byl ve světové premiéře uveden na prestižním festivalu Visions du Réel. Česká předpremiéra probíhá v rámci festivalu Lunchmeat, premiéra pak na festivalu Ji.hlava.


Byla jste doposud aktivní jak v oblasti filmu, tak hudby. Pokud se ale nepletu, je to váš první film, který se hudbě přímo věnuje. Proč jste si nyní vybrala právě historii a vývoj elektronické hudby?
Já se už od dob studia režie tolik elektronické hudbě nevěnuju. Ale dlouho jsem věděla, že chci natočit film právě o ní. Asi to souviselo s pocitem, že s hudební tvorbou ztrácím kontakt. Ten film je pro mě spíš taková hra s audiovizuálním médiem. Elektronickou hudbu jsem vždycky brala vážně, ale spousta lidí ji stále vnímá jen jako techno, diskotéku nebo povrchní zábavu. Takže jsem jednoduše chtěla ukázat, jak seriózní a mnohovrstevnaté umění to umí být.

Jaký klíč jste zvolila k výběru protagonistů?
Protagonisty vybíral můj manžel Martin Ožvold, který studoval například elektroakustickou kompozici v Birminghamu nebo na Institute of Sonology v Haagu. On se nejvíce orientuje v evropském kontextu, protože těmi místy reálně prošel. A moje zadání pro něj bylo, aby ve filmu zazněly různorodé přístupy k elektronické hudbě, ale aby všichni protagonisté byli do určité míry na stejné vlně. Aby se nám nesešel univerzitní profesor s rapperem z ulice, který hraje hudbu na gameboyi. Všichni vystupující ve filmu jsou tak akademici, kteří dokáží svou práci zasadit do kontextu současného umění nebo současné filozofie. Jeden se pohybuje na klubové scéně, někdo kóduje, někdo vychází z DIY kultury. Ale zároveň všichni mluví o své práci podobným jazykem, což mi přijde pro film důležité.

Představení filmu během festivalu Lunchmeat 2019, foto Libor Galia Představení filmu během festivalu Lunchmeat 2019foto: Libor Galia
Vybrala jste si pouze autory a teoretiky ze zahraniční. Existuje v Česku někdo, koho byste do filmu ráda zařadila?
Mám pocit, že trpíme nějakým lokálním komplexem. Nejdřív jsem uvažovala, že natočím československou historii elektronické hudby. Po několika rozhovorech s pamětníky mi přišlo, že si často jen stěžují na tehdejší podmínky. Na to mají samozřejmě právo, ale po několika takových sezeních mi to zároveň začalo připadat jako pohodlná výmluva. Mám pocit, že se podobně vymlouváme do dneška a stále jen pokukujeme po zahraničí. Takže nakonec v českém filmu účinkují jen evropští umělci a teoretici elektronické hudby. Vyšla o nás například poměrně negativní kritika v časopise The Wire. Ale na druhou stranu jsem si řekla, že je to lepší než dostávat jen lokální pochvaly, protože ty nikoho k ničemu neinspirují. Myslím, že je lepší zapsat se na světovou mapu tímto způsobem, než se snažit stále doma přesvědčovat, že se můžeme srovnávat s někým z Evropy.

Ve filmu se dokonce objeví záběry z filmu Ikarie XB 1 včetně původní hudby, ale chybí tam jakákoli zmínka právě o Zdeňku Liškovi. Není škoda, že se o něm české publikum nic nedozví?
Mým původním záměrem bylo natočit celý film o Zdeňku Liškovi. Po podrobných rešerších jsem ale zjistila, že neexistuje dostatek audiovizuálního materiálu, který by mohl sloužit jako základ filmu. Kromě toho si myslím, že jsme tady v porovnání s vývojem ve Francii, Anglii nebo Německu zhruba patnáct let pozadu. Jediný, koho by bylo možné do filmu zařadit a o kterém jsem uvažovala, byl Jonáš Gruska ze Slovenska. Zajímali mě vývojáři a tvůrci trendů, ne jejich následovatelé. Já jsem prostě chtěla natočit umělecký film, který bude pro zdejší scénu myšlenkově inspirativní.

Vybrala jste si jako lokaci bratislavskou brutalistní budovu RTVS, která je známá atmosférou sedmdesátých let. V podstatě působí jako muzeum nebo skanzen…
Ano. Spoustu věcí jsem ve filmu chtěla odvyprávět jen obrazem. Sídlo slovenského rozhlasu s sebou nese několik informací. Jednak je to velká budova se spoustou dveří, za kterými se skrývá množství studií. Já ve filmu jako průvodce otvírám jen některé z nich, abych naznačila, že divák má pátrat po těch dalších, že to, co ukazuju, není celá historie nebo současnost elektronické hudby, ale jen její část. Další věc je, že experimenty s elektronickou hudbou byly vždycky spjaty s rádiem nebo nějakou veřejnou institucí, protože by na všechny ty přístroje jen tak někdo neměl peníze. Do poměrně nedávné doby se musela většina studií „schovávat” pod rozhlasem a televizí.
Lunchmeat 2019, foto Libor Galia Lunchmeat 2019foto: Libor Galia

Film už měl premiéru v zahraničí, obdržel dokonce ocenění Sound Track Cologne. Teď jej čeká česká premiéra v Jihlavě a dříve ještě předpremiéra Lunchmeat. Je vám právě hudební dramaturgie Lunchmeatu nejbližší?
Já jsem se dřív hudbě věnovala nejen aktivně, ale snažila jsem se také pořádat různé edukativní workshopy. Asi před deseti lety jsme se Stanislavem Abrahámem vydali Manuál pro uživatele elektronické hudby. Na Lunchmeatu je mi blízké, že snaží prohlubovat znalosti a zkušenosti publika skrze audiovizuální zážitek. A byť se esteticky úplně nepotkáváme, tak se mi velice líbí, že dotahují nějaký dlouhodobý záměr na profesionální úroveň. Myslím, že se snažíme o něco podobného.

Co dalšího vás tedy po premiéře The Sound is Innocent čeká?
V sobotu 5. října povede na Lunchmeatu jeden z protagonistů John Richards (s platformou Dirty Electronics) performativní workshop, kde si budou zájemci moct vyrobit vlastní syntetizátor. A jinak například připravuju půlhodinový autorský dokument pro Radio Wave, který bude mít premiéru někdy v prosinci. Pracuju v Národním filmovém archivu jako kurátorka a připravuju další filmový dokument, který by se měl zaměřovat opět na hudbu. Zůstaly mi totiž ještě dva náměty, které jsem neměla prostor v The Sound is Innocent vyřešit. K nim ale budu přistupovat jiným způsobem.

Lunchmeat Festival 2019, Praha – různá místa, 30. 9.–5. 10. 19
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, Jihlava – různá místa, 24.–29. 10. 19

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.