Tak dlouho na scéně, přitom nepřestává překvapovat. Závěrečný program patnáctého ročníku festivalu Lunchmeat nás znovu zavedl do Veletržního Paláce, tentokrát ovšem lákal nejen na hlavní program, ale i venkovní stage a několik odborných diskuzí.
Lunchmeat si vytvořil pověst nepřehlédnutelné akce na evropském festivalovém poli. Exkluzivní spolupráce vizuálních umělců spolu s hudebníky, které jinde neuvidíte, světové premiéry a unikátní prostor pod Národní galerií. Odvážná dramaturgie, perfektní místo a edukované publikum otevřené objevovat – to je kombinace, díky které se do Lunchmeatu můžete opravdu ponořit.
Zaměření se na lokální scénu i ambice objevovat klenoty východní Evropy. Meditativní set pražské hudebnice Evy Porating pomalu vítal první příchozí na hlavní stagi, oproti tomu v prostorách Velké Dvorany galerie duněla ve spolupráci s polským festival Unsound ve světové premiéře performance Noise and Cries. Procházet výstavu za doprovodu agresivního řvu performerky Bely přineslo trochu stereotypní galerijní zážitek. Office core a svícení baterkou do lidí jako trochu needy začátek ambiciózní akce. Ve zklepení galerie se ale pomalu chystalo k větším zážitkům.
Plný protikladů byla i live show severských Aasthma, jejichž hravý set plný záblesků refrénů popových hvězd střídal agresivní rave. Dvě maskované postavy v černém na stagi a vystoupení, které se vyvíjelo nepředvídatelnými cestami. Oproti odpolední diskusi s kulturoložkou McKenzie Wark zabývající se ravem akademicky názorná ukázka, jak prožívat chvíle na parketu. Navíc Aasthma se nesnažili uhnat diváctvo, ale ukázat mu, kudy všudy se dá postupovat.
Rave nebo meditace?
Pro mnohé headlinerka celého festivalu, francouzká hudebnice Oklou okouzlila svou ležérností a laskavostí. Svou českou premiéru si odbyla už na Creepy Teepy, teď konečně přijela také do Prahy – a velká stage s vizuálním doprovodem přes celou stěnu představovala důstojné přivítání. Minimalistická, ale extrémně návyková. Není divu, že Oklou dokáže přitáhnout tolik pozornosti svým mixem pokojíčkového písničkářství s tříštivými hyperpopovými beaty. Někde mezi sněním a vylidněném ravem, přitom taková meditační session. K dokonalé atmosféře stačilo zapálit vonné tyčinky.
Pomalý, ale emočně drtivý úvod vystřídal nekompromisní páteční program. Možná bez narativu, ale s velkolepostí. Boris Vitásek a jeho audiovizuální set Narrative Absence vtáhnul. Mobil nebo pistole? Až filmová projekce kladla otázky dnešní doby? Co je větší zlo jsme si nakonec museli odpovědět sami, odzbrojující set na úvod nasadil laťku vysoko. Producent Pinch a vizuální umělec Lorem, dva návraty na festival, ale poprvé se společnou show s názvem A Red Rabbit vytvořenou speciálně pro pražskou událost. Na plátně se hon na červeného králíčka rychle proměnil na intimní sondou lidské samoty. Skličující dubstepové beaty v doprovodu s chladnými vizuály zastavily na chvíli čas. Propast, z které není úniku, ale kdo by taky chtěl?
Spojení přírody a člověka jako věčně filozofické téma zabalené do opojného rytmu producenky 33EMYBW a pomalý odklon od brouzdání ve vlastní mysli k tanečním setům. Umělkyně ze Šanghaje přinesla katastrofickou vizi budoucnosti plnou dokonstruovaných železitých beatů i těkavých projekcí připomínající nedokonalé hry přelomu milénia – období, kdy se lámal pohled na svět a znovu začínala historie jako promarněná šance lidstva směřovat do optimistické budoucnosti.
Vyčerpávající současnost
Bez projekcí, ale o to víc nekompromisní. The Fear Ratio a jejich devadestátkový rav připomněl jaké to bylo žít v analogovém světě – nejpřísnější set uzavřel hlavní stage, navázat na intenzitu se na temnější a menší stagi podařilo nedostižitelné KAVARI. Mluví se o ní jako o jedné z nastupujících stars, které se nemusíme bát svěřit budoucnost – její set nejde popsat jinak než jako přísný.
Až divadelní preformace Myriam Bleau a Nien Tzu Weng přinesla v sobotu otázky týkající se naší digitální prezentace. Jakou tvář nosíme online a jak se liší od našich organických těl? Vděčné každodenní téma napříč generacemi, ale žádné nové odpovědi. Trendy otázky položené do prázdna vystřídal destruktivní set Ricka Farina – a jestli nějaký set odrážel současnost, byl to právě on.
Farin rozumí současné hektické době a obklopuje se těmi správnými lidmi, kteří ze spodu definují současný zvuk. Společné songy se Segou Bodegou nebo Eartheater dojímaly posluchačstvo. Útržky trancové zběsilosti připomněli loňský památný set Evian Christ, tu střídaly digitální samota i post hyperpop éra a pomrkávání k okrajovým corovým žánrům. Přesvědčivý set, který neměl slabé místo. Vyčerpávající jako samotná současnost, přesto neodolatelný.
Zato Machinedrum působil mezi ostatními, kteří se snaží jít za okraje, trochu jako z úplně jiného o něco růžovějšího světa. Jeho euforické beaty dostaly poslední roky lehce klidnější shift. Jeho setem se nešlo protančit jinak než s lehkostí. Pohlazení mezi temnými beaty, taneční euforie a nadšení na parketu, Machinedrum připomněl, že tanec nemusí mít jenom terapeutické účinky, ale může přinášet čistou radost a opojení.
Ostatně nad významem ravu a pospolitosti v komunitě se zastavila o den později i Aïsha Devi. Během svého setu, který místy připomínal lucidní kázání, jindy zase nekonečné pád do černých hlubin a nekonečné propasti, několikrát zdůraznila, jak je pro ni energie hýbajících se těl důležitá a energie, kterou vydávají, léčivá. Mysteriózní spiritualita vedle popových melodií. Jejímu rituálu nešlo odolat.
Plný překvapení, ale vždy opojný – jinak tenhle ročník popsat nejde. V nedělní večer zazářila i GbClifford, premiéra nového materiálu tajuplného projektu jedné z nejvýraznějších mladých hudebnic na tuzemské scéně. Oproti její dříve velmi romantické tvorbě proměnila malou scénu v peklo. Vulkány emocí a pronikavého světla se zabodaly do každého v sálu. Smrt naivity a sypání popela do otevřených ran – takhle intenzivní, naštvané a surové vystoupení předčilo všechny očekávání, které už prokapávalo na jejích posledních nahrávkách.
Už minulý rok jsem psal, že Lunchmeat může být naprosto čímkoli. Patnáctý ročník potvrdil, že tenhle festival stojí na svém odhodlaní nezastavovat se a objevovat nové vize budoucnosti. Naprostou sklíčenost z některých setů střídala okamžitá euforie a radost – jak typické pro dnešní dobu. S Lunchmeatem po boku se ale mezi minulostí a budoucností neztratíme. (Jakub Béreš)
Lunchmeat Festival, Praha – různá místa, 23.–29. 9. 24
