Přísně komunitní, vznosně benefiční, porcelánově ekologický, vpravdě lokální, hudebně alternativní. Tak by se ve zkratce dal popsat Oakfest, který letos v sedmé inkarnaci rozjásá Dub nad Moravou. V minulých ročnících (2006-2018) na dub tohoto festivalu usedli zvuční opeřenci – od tvrdších GNU po lyrickou Vltavu, úderné Tomáše Paluchu, Please the Trees, Už jsme doma, B4 a mnoho dalších. Letos rukují třeba Dunaj, Fetch!, WWW Neurobeat, Permon Balet Superstar, Sunset Trail, 1flfsoap, Ventolin a taky starý známý Negero, Koonda Holaa a Šrouby. Festival se nese v duchu motta Umění promlouvá. Představí tak díla umělkyně Kateřiny Olejníčkové, výtvarníka Martina Chvíly a tajemné Lussia Eddie. Navíc snad to, že výtěžek putuje na pomoc a podporu práce s dětmi a dospívajícími a ve zkratce k zajištění zdravého vývoje jejich osobnosti, což už je práce sociálních služeb olomouckého P-centra, spolku. A více už k myšlenkám festivalu odpovídá organizátorka a terapeutka Markéta Rodryčová.
Řekneš nám pár zásadních věcí o tobě a Oakfestu? Co bychom měli vědět, než se tam vydáme?
Nechte doma zbraně a nenávistný kecy :) Jinak jsme připraveni se o lidi postarat nejlíp, jak umíme. Dub je malý a o víkendu tam skoro nic nefunguje, takže naše Oakvesnička je vybavená. Line-up je dělaný s láskou a na kvalitě zvuku nám záleží, takže neřešte, co znáte a co ne a pojďte si to poslechnout v tom flow, který jsme pro letošek vymysleli. Stanuje se přímo v areálu a od rána jedou snídaně, jídlo máme i vege a hrajeme už dopoledne, takže se vyplatí zůstat na místě.
Tuším, že většinu kapel na jiných festivalech letos neuslyším, určitě ne v tomhle kraji. Na co se z programu nejvíce těšíš ty?
Pro mě je zásadní věc Dunaj, teď je to ještě podtrženo poctivým sentimentem, že už nebudou od Romka. Loni byli Už jsme doma, a nějak jsme si asi přivolali, že Dunaj znovu rozjel hraní, moc jsme si ho přáli. Pak jsem zvědavá na reakce lidí na kapely, co jsou hodně osobité. V tomhle ohledu jsou to za mě třeba Lebanon. Loňská B4, kterou vnímám hodně podobně, i když muzika je jiná, lidi úplně zhypnotizovala. Ale těším se na všechny, pochopitelně.
Návrat k menším akcím na místech, odkud pochází organizátoři, je souvislost, která vykukuje zejména u komunitních, lokálních akcí. Všichni jste z Dubu, tak nejspíš víte, kdo z obce má rád stejnou muziku jako vy.
Když to zobecním, tak nikdo :) Ale ne, asi tak 40 nebo 50 příznivců máme. Všechno jsou to kámoši, kteří nám hodně aktivně pomáhají s přípravami festivalu. Loni jsme měli na obci dvě stížnosti na konání festivalu už čtrnáct dní před ní, a to jsme ji pořádali po pětileté pauze. Takže zkušenost s námi vlastně ani neměli, protože předchozí ročníky byly jednodenní akce, které „zapadly“ mezi jiné místní události jako jsou zábavy a vesnické diskotéky. Ale pro nás je to srdcovka. A že je to doma, v rodné vsi, to je samozřejmost.
Loňský návratový ročník Oaku vznikl úplně nevinně. Při vzpomínce na tři kámoše, kteří zemřeli z různých příčin po různých životních peripetiích, ale hlavně moc brzo. Tak jsme si řekli s Karlem Soběmírem, že uděláme malé setkání pro pár kamarádů a zavzpomínáme na Bárta, Berku a Ježu. A za čtrnáct dní už jsme plánovali s klukama kolem Human Puppet první ročník dvoudenního Oakfestu.
Čím je pro Vás Dub nad Moravou, jaké je to místo?
Je to místo, kde jsme vyrostli. Všichni čtyři. Jirka říká, že je to místo, kde je brutální kravál z křižovatky a lidi kašlou na kulturu. Oakfest je pak místem, kde kultura ožívá a křižovatka je strašně daleko. Je slyšet řeku a někdy cítit hnůj. Já jsem v Dubě prožila první hudební zkoumání. Vliv dubského undergroundu v sobě nezapřu. Hledat svou identitu v Dubě je asi stejný jako kdekoliv jinde, ale já cítím ten velký vliv zdejšího prostředí, hodně krásného i drsného. Naše komunita poslouchala „divnou“ muziku, byla jiná a problémová, ale soudržná.
Pamatuju si, když jsem ještě vídal Human Puppet na Kubafestu a spřízněných akcích, že Oakfest už běžel – chvíli i v areálu letního kina v Olomouci. V čem je současný Oakfest jiný a co se Vám z minulých ročníků vybavuje v živé paměti?
Oakfest je jiný oproti minulým ročníkům tím, že pořád rosteme. Převrat nastal právě loňským návratem festivalu. Benefice, eko provoz, to jsou relativně nové záležitosti. Taky jsme přidali druhou stage a rozšířili akci na dva dny. Letos jdeme navíc do sobotního doprovodného programu, kde bude třeba slam poetry Anatola Svahilce nebo beatbox mladé Moubeat. Výstavní prostor souvisí s našim letošním mottem. Zároveň si potrpíme na to, aby se stage střídaly a nic se nepřekrývalo. Každý další ročník se snažíme přijít s něčím novým a vylepšovat stávající. V areálu letního kina byl Oak jen jednou, a to v roce 2010. Je to úžasný prostor, ale doma je doma. Prostor výletiště u splavu určitě měnit nechceme.
Festivaly jsou docela nákladný showbyz a nepřijde mi vůbec nezvyklé, když ty menší vycházejí šulnul nebo nedej bože v mínusu. Vám se však povedlo nasbírat zisk pro benefiční účely. Kde berete sílu při pořádání ještě pomáhat?
Nevím, jestli jsme show, ale určitě nejsme byz. Ráda bych řekla, že jsme malorozpočtoví, ale z naší perspektivy jsme spíš velkorozpočtoví. Loni, když odjeli v neděli lidi, jsem sedla na čísla a od oka mi vyšlo, že jsme vydělali dvě stovky. Toto oznámení vyvolalo vlnu smíchu, ale nakonec radost, že jsme neprodělali. Pak se ještě trochu upřesňovalo a bylo to tedy asi 6000 korun v plusu. Rozpočet je ale tak na čtvrt mega. Tak jsme ty prachy dali na benefici a za dva měsíce napsala OSA, že by tedy nakonec ty poplatky zaplatit chtěli, a tak jsme sáhli do svých peněženek a přesně těch 6000 zaplatili. Úsměvné, ne?
Jak se nám to podařilo? No díky lidem, co přišli. A pomáháme, protože ten fesťák neděláme pro peníze, nás to baví, a zároveň jsme chtěli určit, co se stane v případě, když náhodou něco vyděláme. Nápad, že to půjde na děti a práci s jejich rizikovým chováním, přišel tak, že loňský ročník byl věnovaný kamarádům, kteří na své rizikové chování dojeli. Jenže tehdy se o to nikdo moc nestaral, proč se jim to stalo. Mám na mysli hlavně pochopení a odbornou pomoc a práci s těmi, kteří mají své frustrace a úzkosti hlavně kvůli dospělým, a potřebují pomoct, i když jsou to „zlobivá“ děcka. V tomhle ohledu dokážou vesnické drby hodně přispět ke zkáze člověka. Nechápu bagatelizující a odpovědnosti se zbavující názor, že jsou současná děcka špatná a zlá. Z toho se tedy tak nějak logicky vyvinula ta benefiční myšlenka. Prostě mladí si to zaslouží, mají právo rebelovat a hledat, kdo vlastně jsou a co chtějí od života. My dospělí nemáme být soudci a kati, ale ti, kteří budou s pochopením asistovat tomu rebelantství.
Když si procházím účinkující od minulých ročníků do současnosti, nikde ani náznak pózy, žádný velký kompromis, a zároveň to funguje bez žánrové vyhraněnosti. V posledních letech věnujete v line-upu prostor i mladým kapelám. Co vás přesvědčí, abyste někoho zařadili do programu?
Tak to je vždycky největší debata, návrh prostě padne a je to jasné. Všichni s velkým nadšením kývnou a je to tam. Každý máme trochu jiný hudební vkus, ale zároveň si dost rozumíme. Co nebereme, v tom máme jasno taky – mainstream u nás neuslyšíte. Letos jsem se musela krotit, za mě by tam bylo ještě víc divností a alternativy, chtěla jsem třeba Zabloudil/u. Ale prostor je omezen počtem osmnácti kapel. Asi mě kapela zaujme zajímavých zvukem, myšlenkou, nevšedností a nábojem. Vlastně je dobré, jak jsme každý trochu jinde. To vytváří pestrost s dobrým stropem, dno by šlo ještě prohlubovat.
Oakfest, Dub nad Moravou, 21.–22. 6. 19
