Jaga Jazzist, Beseda u Bigbítu, 5. 8. 16 Jaga Jazzist, Beseda u Bigbítu, 5. 8. 16 Marcel Skýba

Lars z Jaga Jazzist: Chci dělat hudbu, která je horizontální

Norští nu-jazzoví experimentátoři Jaga Jazzist odehráli 5. srpna koncert na festivalu Beseda u Bigbítu v Tasově. Headlineři akce představili především skladby z loňské desky Starfire. České publikum už je dobře zná, přece jen za poslední dekádu u nás odehráli řadu koncertů, a to i se symfonickým tělesem. Lídrem nyní osmičlenného uskupení je šestatřicetiletý Lars Horntveth, který žije střídavě v Los Angeles a Oslo. AlterEcho ho zastihlo na hotelu v New Yorku, kde Lars odpočíval před večerním koncertem. V příjemném rozhovoru prozradil, že má několik nástrojů z Česka, že názvy skladeb na poslední desce vymyslel většinou náhodně a že skládání je pro něj spíš neromantický proces. Interview vzniklo těsně před tasovským festivalem. 


Lars Horntveth (magazine.wimp.no) Lars Horntveth (magazine.wimp.no)

Jak to jde?
Právě jsem v hotelu v New Yorku. Máme dnes a zítra večer koncerty, ale trochu pracuji. Dokončuji teď hudbu k jednomu norskému dokumentárnímu filmu, který má být hotový koncem srpna. Je to takový hororový příběh o muži, kterému se říká granátový muž. V polovině šedesátých let v Oslu rozmisťoval ve městě granáty, takže se dá říct, že byl terorista. Je to dost zvláštní příběh...

V Česku jste hráli mnohokrát. Jak se vám tu hraje?
V České republice jsme hráli už asi desetkrát a všechna vystoupení jsme si moc užili. Asi nejlepší byl koncert v Akropoli před deseti lety. V Mnichově se nám na velmi rušné silnici porouchal autobus a asi na tři hodiny ji zablokoval. Do Prahy jsme tehdy dorazili o pět hodin později, než byl původní plán. Na zvukovou zkoušku jsme měli jen pár minut a hned jsme šli hrát. Nakonec to byl jeden z našich nejlepších koncertů. Navíc jsme byli v super restauraci, kde jsem poprvé měl velrybí žebírka. Nezapomenutelné byly i koncerty s orchestrem. 

Znáš nějakou českou kapelu?
Musím se přiznat, že ne. Klidně mi nějakou doporuč. Ale znám třeba českou animaci z šedesátých let. A také mám několik nástrojů z Česka – saxofon, kytaru i baskytaru. I můj bratr jich pár vlastní. Jsou to skvělé kusy. 

Máš i kytaru Jolanu?
Ano, jistě. A nejen ji.

Na festivalu Beseda u Bigbítu představíte novou desku Starfire. Hrajete teď převážně nové skladby, nebo vytáhnete něco staršího ze šuplíku?
Kromě nových věcí hrajeme i pár starších skladeb a také některé kompozice z našeho předposlední alba One-Armed Bandit. Chceme mít pokaždé zábavný a energický setlist. Proto nás to i po těch letech stále tak baví.

Nové album má pět dlouhých kompozic. Je na něm více elektroniky a elektrických kytar. Kde jste brali inspiraci při skládání?
Vždy se snažím mít dobrou představu, jak by album mělo znít, už před tím, než ho začneme nahrávat. Snažíme se v kapele shodnout, abychom mohli vytvořit něco, co zní odlišně od našich předešlých nahrávek. U nového alba to trvalo poměrně dlouho. V zásadě jsem došel k tomu, že chci dělat hudbu, která je více horizontální. Abych to vysvětlil, chtěl jsem nahrát delší kompozice, které v sobě ve stejném okamžiku obsahují několik vrstev. Dělali jsme na menším počtu skladeb, a tak jsme si s nimi mohli více vyhrát, dát si na nich záležet.

Slyšel jsem, že máš hodně rád house?
Začal jsem ho víc poslouchat, až když jsem se přestěhoval do Los Angeles, kde pobývám už přes tři roky. Často tam jezdím v autě, což jsem předtím moc nedělal, a při tom poslouchám právě house. A vážně si to pak v autě hodně užívám. Líbí se mi obecně kompozice, které nemají náběhy do refrénu, ale udržují posluchače v náladě a postupně expandují a jsou propracované. A proto house hodně ovlivnil nahrávání naší poslední desky. Snažím se při skládání neustále překvapovat sám sebe a ostatní členy a udělat s nimi něco, co jsme předtím ještě nikdy nezkusili.  

Vznikl song Shinkansen v Japonsku, nebo proč se tak jmenuje?
Skladby na poslední desce jsou nazvané dost náhodně nebo jsou ovlivněny něčím jiným než místem vzniku. Chceme je pojmenovávat tak, aby o nich fanoušci mohli přemýšlet. Na nové desce jsou dost filmové, takže necháme na lidech, aby si při jejich poslechu vytvářeli své vlastní představy a příběhy. Název Shinkansen jsme skladbě dali až po velmi dlouhé době. Je to samozřejmě velmi rychlý vlak, ale šlo mi spíš o vyjádření kosmického pocitu, který ze skladby cítím. 

Hrajete spolu už skoro 22 let. Za tu dobu se k vám přidalo mnoho hudebníků. Nyní se vám sestava ustálila na osmi členech. Je to přirozený jev?
Asi patnáct let jsme strávili v desetičlenné sestavě. Základ kapely ale vždy tvořilo pět lidí – já, můj bratr a sestra, kytarista a vibrafonista Andreas a baskytarista Even. Další tři členové se přidali v letech 2005, 2008 a 2009. Takže naše základní sestava je vlastně velmi stabilní a pořád stejná. Například trumpetista Mathias nás opustil v období, kdy jsme měli za sebou koncert s orchestrem Britten Sinfonia. Chtěl pracovat na svých věcech a více se věnovat rodině. Po těch všech letech jsme vlastně zjistili, že hraní v menším počtu je snadnější.

Jaga Jazzist: Celosvětově uznávaná experimentální kapela z norského Tønsbergu. Ve známost vešla poté, co britská stanice BBC ocenila jejich druhé album A Livingroom Hush jako nejlepší jazzovou nahrávku roku 2002. Deska obdržela tentýž rok i norskou Alarm Prize. Jádro kapely tvoří dva bratři a hlavní skladatelé, Lars a Martin Horntveth. Skupina, které se říká zkráceně Jaga, v současné době vydává alba u Ninja Tune. Zatím poslední položkou v diskografii je loňská deska Starfire.

V Norsku vzniklo v devadesátých letech hodně svěžích hudebních projektů, které kombinují jazz s elektronikou. Sledujete tvorbu ostatních norských hudebníků?
Rozhodně. Z Norska pochází mnoho dobré hudby. Za posledních pět šest let se na norské scéně objevilo několik nových výborných projektů či kapel. Mí oblíbenci jsou například Elephant9, kteří hodně čerpají z hudby přelomu 60. a 70. let. Hraje tam klávesista ze skupiny Supersilent. V Norsku je obecně hodně dobrá elektronická, jazzová i popová scéna. Vlastně jsme tím velmi ovlivněni, protože s těmi kapelami vystupujeme na akcích, spolupracujeme se stejnými producenty či techniky v nahrávacích studiích. Za pozornost stojí určitě i Gard Nilssen, Susanne Sundfør, Ola Kvernberg nebo třeba Lindstrøm.

Kapelu jsi založil se svými sourozenci. Jaké byly vaše začátky?
Bratr a sestra jsou starší než já, takže začali hrát na nástroje dříve. Vybrali si bicí a tubu, já jsem později začal se saxofonem. To mi bylo šest let. Měl jsem tehdy moc rád Bruce Springsteena. Chtěl jsem být jak jeho saxofonista Clarence Clemons. Poté jsem asi v patnácti začal hrát na kytaru a skládat písně. Vyrůstali jsme ve velmi muzikální rodině a byli jsme hodně ovlivněni i místní hudební a divadelní scénou.

Hraješ na kytaru, saxofon a klarinet. Zapomněl jsem na něco?
Ještě na klávesy a baskytaru. Pořád v kapele zkoušíme něco nového, a tím pádem nás to nutí ovládat další a další nástroje a často je vyměňovat. Chceme si je pak na koncertech co nejvíc užít.

V jednom rozhovoru jsi uvedl, že je pro tebe skládání neromantickou záležitostí. Můžeš to rozvést?
Myslím, že jsem tím myslel to, že pro mě hudba nemá souvislost s inspirací. Nesedím a nečekám, až přijde něco, co mě donutí skládat hudbu. V tomhle smyslu je to pro mě neromantický proces. Spíš hledám postupy a zkouším věci, které jsem ještě předtím nikdy nedělal. Například před pár měsíci jsem se začal učit na piano, na které jsem předtím nikdy pořádně neuměl. Je mi teď 36 a hledám další způsob, jak své prsty naučit něco nového a obohatit si hudební jazyk. Když má člověk kapelu takhle dlouho, největší problém je být aktuální a dělat něco originálního a překvapivého. Je to pro mě neustálá výzva.

Nyní žiješ přes zimu v Los Angeles. Proč právě tam?
Vždycky jsem často jezdil do Států. Někdy i pár měsíců v roce jsem býval v New Yorku, kde jsem tvořil hudbu. V USA je to v mnoha ohledech jiné než u nás v Norsku, takže mě to inspiruje jiným způsobem, než kdybych býval více v Oslo. Navíc má přítelkyně se teď přestěhovala do New Yorku, takže budu asi více času trávit právě tady. 

Kde žijí ostatní členové a jak často se potkáváte a tvoříte?
Velkou část roku stále trávím také v Oslu, kde žijí mí sourozenci. Tedy sestra žije v městečku blízko Osla, ale je to do něj opravdu kousek. Takže si na sebe najdeme dostatek času. 

Prozradíš, jaké máš plány?
Určitě se chystám psát nové skladby. Ale bude to chtít ještě hodně času, než zase půjdeme do studia. Přece jen poslední desku, která vznikala několik let, jsme vydali teprve nedávno. Teď budeme pár měsíců koncertovat. Právě hrajeme v New Yorku s Todd Terje & Lindstrøm. Poté se přesuneme do Česka, Polska a pak máme pár vystoupení v Norsku. Nakonec nás ještě čeká Japonsko. Po něm se vrátím pracovat zpět do Los Angeles. Už se na vytváření nové hudby hodně těším.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.