Libor Staněk: Příroda nesmí být v umění program

Koncem října měl i s několika koncerty vyletět nový Sýček s pořadovým číslem II. Do sestavy se přidal bubeník František Vácha, který přišel z budějovické kapely Vees. Druhým ‚nováčkem‘ by se mohl stát Jiří Pospíšil, ten dosud stál za synťáky v brněnských Fat Old Donald. Z původní sestavy zůstal jen zpěvák a kytarista Libor Staněk a basák Dojč (Petr Němec). Zvuk se prý trochu změní, hlavně díky živelnějším bicím, blíže k noisu. 

„Z úcty a respektu k předchozí kapele jsme se chtěli jmenovat jinak. Nakonec ale převládl názor, že název nechceme radikálně měnit. Shodli jsme se na římské dvojce, jež je příslibem něčeho nového, ale zároveň bude na předchozí počínání kontinuálně navazovat,” říká k názvu Libor, se kterým jsme se sešli tak osobně, jak to situace dovolila – přes Skype. Nemluvili jsme pouze o nové kapele, ale taky o jeho básnické sbírce Drolení, jihočeské scéně a situaci kolem Kralovy vily. Libor se totiž se svou sestrou Barborou Koritenskou pokouší přivést k životu prachatickou kulturu. Jejich snahy kromě jiných akcí zastupuje festival Vivat Vila!, který poprvé a s velkými ohlasy proběhl letos v srpnu.

Původní Sýček se rozpustil během druhé poloviny roku 2019, poté, co už se společně jeho členové nikam umělecky neposouvali. Část kapely se navíc soustředila primárně na vznik debutu s projektem Fotbal. Po rozpadu skupiny mohl Libor věnovat více času poezii a své básnické sbírce Drolení. Tu mu editoval Radek Štěpánek a vyšla v nakladatelství Dobrý důvod, zároveň se připravuje její kazetová nahrávka u labelu Orangerie, jejíž speciální vizuál připravuje grafik Jaroslav Exner. Vznikala po tři roky souběžně s fungováním Sýčka, přesto jde o dvě oddělená díla. Během rozhovoru Libor vícekrát upozornil na to, že svoji hudební a literární tvorbu vnímá jako dva různé světy. Dotýkají se snad jen zdánlivě: „Myslím, že je to docela unikátní, nevím, že by jinému básníkovi vyšla kazeta s namluvenou sbírkou.“ Nakonec i Radek Štěpánek je jistým pojítkem. „Dlouho jsme hledali správné jméno a Radek přišel s tím, že se budeme jmenovat Athena Noctua, latinsky sýček, což nám přišlo hrozně nabubřelé, takže jsme zvolili úspornější a daleko útulnější český výraz.“

Sýček je hlavně symbol

A ke jménu se váže i prvotní ambice Sýčka přispět k záchraně tohoto ohroženého druhu sovy. „Zpočátku to byla hlavně moje iniciativa spočívající v propojení s organizací, které se z některých našich koncertů věnují peníze vybrané na sýčka obecného. Cítil jsem to tak, že když jsme si přivlastnili ten název, je potřeba se mu trochu revanšovat. Pro nás je ale jméno Sýček podnětnější ze symbolického hlediska. Proměňující se význam toho slova v dějinách lidské řeči je pozoruhodný. Je to zkrátka přidaná hodnota, kterou jsme nechtěli jakkoliv vycucávat, a v tom smyslu jsme se propojili s ornitologickou společností.“

Navzdory Liborovu přesvědčení, že poukazování na problematiku lidského chování vůči přírodě má být v umění až sekundární, jsem naznačila, jak se jistá environmentální linka táhne všemi jeho aktivitami – hudbou, sbírkou i festivalem. „Je to nosné téma, ale měli bychom být hodně na pozoru, aby se z něj v uměleckém světě nestal nějaký zarytý ideologický program, aby k tomu lidi přistupovali skrz niterný prožitek s určitou subjektivní svébytností. I když by možná někdo nesouhlasil, vesměs je to téma angažované a v umění čím dál frekventovanější. Z toho hlediska se může hodně rychle vyčerpat. Samozřejmě hudba, stejně jako poezie, nám rozjitřuje imaginaci, ale nevím, jestli je to plnohodnotná cesta, jak ozdravit planetu.“ 

Sbírku Drolení řadili někteří kritici dokonce do žánru přírodní lyriky, sám autor by se k takové kategorizaci ale nepřihlásil. Libor opět poukazuje spíš na to, že pocit propojení sbírky s přírodou vyplývá přirozeně z prostředí, v jakém vznikla. „K přírodní lyrice přistupuji spíš z teoretického hlediska. Třeba Radek Štěpánek je pro mě environmentální básník, který se tomuto druhu básnění opravdu aktivně věnuje, má přírodu prochozenou a hlavně prožitou. Já se na doktorátu i v rámci literárních kritik zabývám současnou českou ekologickou poezií, což mě hrozně baví. Nepovažuji se ale za nějakého ryze environmentálního jedince. Na druhou stranu celá sbírka Drolení vznikala na jednom místě v Dubu u Prachatic, kde máme chalupu. Tam jsem od mala vyrůstal. Je to malá vesnička v Pošumaví. Být v kontaktu s přírodou je pro mé psaní naprosto nezbytné. Většinou až tak moc, že to leckdy přestávám reflektovat a musím se trochu zastavit a na vše se podívat jakoby poprvé.“  

Zachránit prachatickou kulturu

Libor Staněk sice ve svých aktivitách jakoukoliv angažovanost odmítá, v případě Kralovy vily se ovšem chtě nechtě ocitnul v srdci politických střetů. Šlo o zájmy vedení města proti snahám zachránit významnou chátrající stavbu inspirovanou estetikou Adolfa Loose a dokládající architektonický vývoj Prachatic. 

Prvotní myšlenka byla, aby ve městě vzniklo místo pro setkávání lidí, kterým chybí kulturní vyžití. Ta se ale nakonec dokonale skloubila s potřebou zachovat lokálně cennou stavbu. „Vilu se snažíme s mojí sestrou Bárou zachránit už asi šest let. Ač jsme se tomu chtěli zpočátku vyhnout, čím dál víc se ze záchrany vily stával politický problém. Úplně zbytečně to vyhrotila radnice města, která svým arogantním počínáním zapříčinila menší generační střet. Ve vile jsme chtěli mít každý měsíc čtyři akce plus jednu větší, zvát alternativní kapely z celé republiky, aby to mělo nějaký nadregionální přesah. Nabití letním festivalem, čekáme zas na jaro, až znovu rozjedeme náš kulturní provoz. Festival proběhl nad očekávání, byl skvělý. Měli jsme spoustu pozitivních ohlasů. V co nejkratší budoucnosti budeme chtít vilu prohlásit kulturní památkou a cennou funkcionalistickou stavbu už zachránit na věky .“ 

Libor ale hned také dodává, jak se jim přes dobré výsledky nedaří najít s radnicí společnou řeč: „Čím víc jsme se do problému zakousli, tím víc je radnice města na druhé straně barikády. Ségra se kvůli tomu paradoxně dostala do zastupitelstva, má svoji stranu Živé Prachatice a promlouvá do všech sektorů veřejné politiky, už to není jen o vile. Za dva roky budou volby do okresního zastupitelstva a já doufám, že získá víc křesel a společně s jejími přáteli se jí podaří radikálně změnit chod našeho města. Prachatice díky dlouhodobé nečinnosti vedení uvízli někde v roce osmdesát. Staví velký obchoďáky na okraji a odvádí lidi z centra. Mladý člověk tam nemá žádné kulturní vyžití a mladá generace se odsud stěhuje do větších měst.“

I z toho důvodu se na po-covidovém programu vily už bedlivě pracuje. Projekt má také díky prvnímu ročníku festivalu Vivat Vila! podle Libora velkou podporu napříč celorepublikovou alternativní scénou i v médiích. Zmiňuje navíc, že není příliš náročný na náklady, a tak je díky finanční podpoře stran scény i veřejnosti v podstatě soběstačný. 

***

Věci se ale mění rovněž v blízkých Budějovicích. Zdá se, že na ústupu je label NAAB (Noise Assault Agency Budweis), pod kterým Sýček a většina lokálních kapel vydávala. Dění se přesouvá do klubu Světadíl, a pod rukama původního člena NAABu Martina Horáka zase vznikají labely Low Budget a Orangerie. „Do NAABu nás přivedl Deuč, který byl jeho kmenovým členem. Kluci nám zpočátku hrozně pomáhali a domluvili nám spoustu koncertů. Z labelu ale postupem času odešlo dost lidí, takže uvidíme, jaká bude nakonec jeho budoucnost. V Budějovicích vznikla nová parta kolem klubu Světadíl, který vede skejtař Martin Kalenský. Začali se tam scházet lidé z NAAB a pořádat koncerty i jiné akce.“ 

Skrze jihočeskou scénu jsme se tak zase vrátili k hudbě. Pro Sýčka II je zásadní živé hraní, tomu ale současná situace nepřeje a streamů už jsme všichni, včetně kapely, přejedení. Na jejich vystoupení si budeme muset počkat přinejmenším do jara. Plány na novou desku se rýsují jen nenápadně, přesto se s ní navzdory všem komplikacím počítá. „Pokud by se to vyvíjelo pomalu, tak si dokážu představit, že desku vydáme za rok, aniž bychom koncertovali. Ale věřím, že na jaře zase Sýček vylítne a celá česká klubová scéna se postaví opět na nohy a rozjede se to. Pandemie už se dotkla i nás, nemůžeme několik týdnů hrát a kulturní život je úplně umrtvený. Zdá se mi, že čekáme na jaro jak na smilování.“