Mystery Jets: V hudbě je třeba odhalit kousek sebe

The Mystery Jets, foto Facebook.com/Mystery Jets The Mystery Jetsfoto: Facebook.com/Mystery Jets

See the full English translation of this article.

Place your bets on the Mystery Jets. „Vsaďte si na Mystery Jets“, hlásá Twitter kapely, jejíž ústřední postavy mají kolem osmadvaceti let a za sebou čtyři vydané řadové desky a jeden živák. A když si poslechnete perly jako 21 nebo Radlands, je až podivné, jak málo jsou u nás známí.

Přiznám se, že neznám Mystery Jets od počátků jejich hudební tvorby, a to jsme téměř vrstevníci. Prvním signálem o jejich existenci pro mě byla skladba Someone Purer. Ano, singl z alba Radlands, jež vyšlo loni. Ale teprve, když jsem si ho pustila celé od začátku v době, kdy se neustále mluvilo o tom, že bude konec světa, a v předvánoční melancholii se zaposlouchala do příběhů Emmersona Lonestara, postavy, která je spojovníkem této koncepční desky, pak se všechno změnilo. Cesta započala jeden podzimní podvečer, kdy jsem prvně slyšela slova z Radlands: „I've heard there's a place where we go to die, it's a terribly overrated horse-shit shaped whole in the sky. “ Přiznávám také, že nejdříve jsem si myslela, že horseshit je ve skutečnosti heart-shaped. To je romantik ve mně. V tu chvíli je vám jedno, co bude.

So may the bridges we burn light the way

Out of the darkness of where we have been

Though at times it may feel like a lie

We both know nothing is quite as it seems

When the debris comes falling from the sky

Heaven will still be ours

A dokud peklo nezamrzne. Zima byla opravdu dlouhá, končila až někdy v půlce dubna. A léto přišlo dříve, než obvykle. Řádky v textu této písně mě dovedly až do jihoanglického městečka Lewes. Letos se tam konala výjimečná událost. Festival pořádaný Mumford And Sons do něj přilákal více lidí, než na kolik je tento historický skvost ležící tu už od dob Římanů zvyklý. A byli tam i Mystery Jets a já jsem tam byla také. Stalo se v červenci tohoto roku. Reportáž už jsem zveřejnila dříve, teď přichází čas i na rozhovor, který jsem v backstage festivalu pořídila. Na otázky mi odpovídal kytarista William Rees, jenž skupinu kdysi založil spolu se svým kamarádem Blainem Harrisonem a jeho otcem Henrym.

Zpočátku nebylo nic jasné, kapela, která se původně jmenovala „The Misery Jets“ se najednou stala The Mystery Jets, poté, co se jednoho dne Blaine přeřekl. Náhoda někdy dělá divy. Ke zmíněné trojici se přidal baskytarista Kai Fish a bubeník Kapil Trivedi, který je s nimi dodnes, na rozdíl od Kaie, jenž kapelu opustil po nahrávání Radlands. Blaine Harrison původně začínal na bicích, poté přešel na klávesy, dnes je frontmanem. Hudba Mystery Jets a jejich poslední alba jsou mnohem více založena nikoliv na společném sborovém zpěvu, ale na kontrastu písní Williama a Blaina.

I v tomto rozhovoru se dozvíte, jak moc je formovaly psychedelické kapely, ale pokud mám použít jen jediné jméno, u kterého vnímám silnou návaznost, pak jsou to The Beatles. Mystery Jets svými melodiemi a smyslem pro popový hit navazují na Beatles jako nikdo jiný. Ale ve stejné chvíli zachovávají odstup od mainstreamové linie britského popu, experimentují a jdou zcela vlastní cestou. Především však píšou skladby, které mají generační přesah. Ne každá je melancholická jako The Ballad Of Emmerson Lonestar a ne každá tak vesele rozjařená jako Young Love. Během sedmi let na pěti albech vystřídali psychedelii, osmdesátými léty říznuté pop songy, glamové kostýmy a Blaine k tomu na sobě vyzkoušel desítky účesů, aby skončili u Radlands, neboli „amerického alba“.

The Mystery Jets, foto Facebook.com/Mystery Jets The Mystery Jetsfoto: Facebook.com/Mystery Jets

Vedle hudby je tu však i smysl pro vizuální prezentaci, o které mluví William, když se bavíme o vinylech. Není to jen vydání zlatého vinylu Live At The Royal Festival Hall, který obsahuje záznam loňského koncertu kapely ze známé londýnské haly, ale také videoklipy. Překážky nutí člověka být kreativním. S tímto si museli poradit i režiséři klipů Mystery Jets. Když se na jakékoliv video podíváte, nejdříve si toho zřejmě vůbec nevšimnete. Frontman kapely v nich vždy sedí nebo je zabírán jen z poloviny. Blaine Harrison je také jedním z nejznámějších britských umělců, kteří se narodili s postižením Spina bifida. Česky je to rozštěp páteře, jenž způsobil, že Blaine má částečně ochrnuté nohy. Přesto americká verze klipu k písni Someone Purer pulzuje dynamikou pohybu. Neméně zajímavé je video ke skladbě Young Love, které zase zaujme nápaditou choreografií.

Překvapilo mě, že po dvou letech od dvouměsíčního nahrávání Radlands nazývá William americké město Austin ve státě Texas stále svým domovem. Ale v rozhovoru padly další pozoruhodné myšlenky, ať už se týkaly spolupráce Mystery Jets s Frankem Oceanem nebo jejich touhy přijet koncertovat do Prahy.  


Letos jste se vrátili zpět na turné do Spojených Států a do Austinu, kde jste nahrávali album Radlands, jak na vás působilo, když jste se znovu ocitli na známých místech?

Bylo to fakt skvělé se vrátit. Když jsme se v dodávce blížili k městu, tak všechny ty motely a silničky nám byly povědomé a říkali jsme si věci jako „tu malou restauraci v tom hotelu znám“ a věděli jsme, že se vracíme domů do Austinu. Je to úžasné město. Strávili jsme tam dva měsíce při nahrávání desky Radlands v roce 2011 a pak týden koncertování s Mumfordy.

Vnímali jste nějaké rozdíly mezi britskými fanoušky, které znáte z domova, a těmi americkými?

To určitě ano, protože jsme hráli s Mumford and Sons a ti mají obrovskou, velmi věrnou základnu fanoušků, která je, myslím, dost otevřená, a díky tomu jsou ochotní poslouchat i nás. Nevím, jestli je to charakteristika amerického publika, spíše je to charakteristické pro fanoušky Mumford and Sons. Ale zdálo se, že nás velmi oceňují, s respektem a vřelostí.

Protože jsem stále měla v mysli koncert Vampire Weekend předchozí večer, během kterého létaly vzduchem poloprázdné či na půl plné kelímky, a jako by během jedné z nejlepších skladeb, kterou tato skupina složila, balady Hannah Hunt, už nikdo ani neposlouchal, neodpustila jsem si komentář.

Od jiných britských kapel, se kterými jsem dělala rozhovor, jsem slyšela, že třeba české či slovenské publikum nebo to americké je otevřenější než Britové. Přijde mi, že britské publikum se opíjí příliš brzy a už hudbu tolik neřeší.

S tím nemůžu souhlasit. Myslím, že hodně záleží na tom, o jaký jde koncert. Když jdeš na Oasis, pravděpodobně se tam lidi opijou a začnou tam rvačky, ale když hrají Mumford and Sons, my nebo My Bloody Valentine, a mohl bych jmenovat stovky dalších kapel, myslím, že lidé vážně poslouchají.

Uznávám, že na tolika koncertech v Británii jsem zase nebyla, abych to mohla posoudit, ale docela často se setkávám s podobnými názory právě od britských hudebníků.

Jistě, existuje špatná reputace Angličanů, že se moc opíjejí a jsou výtržničtí, ale nemusí to být nutně pravda.

Radlands je album dost odlišné od vašich předchozích nahrávek, mnohem více kytarově založené, měli jste takový zvuk desky předem naplánovaný nebo to vzniklo během procesu?

Bylo to rozhodnutí, že chceme udělat album, které bude úspornější a více odhalené, ne tak sonické a s co nejmenším obalem, za který se písničky mohou skrýt. Chtěli jsme, aby skladby byly v otevřeném prostoru, kde je každý může vidět a slyšet. Myslím však, že se nám to celkem povedlo i na druhém a třetím albu. Vždycky je nutná změna, aby to bavilo nás a také publikum.

Mluvíš o odhalenosti a je to vlastně věc, na kterou jsem se chtěla zeptat v souvislosti s texty na Radlands, konkrétně skladbami jako je ta stejnojmenná úvodní, kterou napsal Blaine, ale i tvoje píseň Where The Wild Roses Grow. Je to duet s tvou přítelkyní Sophie Rose-Harper, který je velmi osobní. Zdá se mi celkem odvážně vystoupit na pódium a zpívat takové věci před tolika lidmi.

Jak to myslíš, odvážné?

Mám na mysli to, že zcela odhalíš své niterné pocity. To je v hudbě sice normální, ale jednoduše v těchto písních mi to přijde ještě intenzivnější.

Jo, ale když se s ničím nesvěříš, když nedáš ostatním něco ze sebe, je to nuda. Představ si, že jsi na party a je tam deset lidí a chceš, aby to nebyla nuda. Tak jim musíš ukázat kousek sebe. V hudbě je to stejné. A čím více je člověk ochotný sdílet prostřednictvím písně a má odvahu o tom mluvit, tím více to lidé chtějí. Nikdo nechce, aby se mu lhalo.

Snažíte se dělat to, co chtějí lidé?

Ne, děláme to, co chceme my. A to je říkat pravdu o tom, co cítíme. Závisí na typu písně, někdy to děláme vtipně jako v Greatest Hits nebo se to dá dělat velmi upřímným způsobem.

The Mystery Jets, foto Facebook.com/Mystery Jets The Mystery Jetsfoto: Facebook.com/Mystery Jets

Jste dobří kamarádi s Tribes a Peace, neplánujete nějakou spolupráci?

Možná. Snad. Po krátké pauze a potutelných úsměvech dodává: Asi ne. Mám rád jejich hudbu, Tribes a Peace jsou skvělé kapely a také dobří lidi a kamarádi, mohli bychom s nimi udělat písničku, nevím, neřekl bych ne, jsem si jistý, že by to bylo fajn s nimi pracovat, ale nemyslím si, že je to něco, o čem bychom přemýšleli. Oni mají své, my máme své.

Je vlastně někdo, s kým byste opravdu chtěli udělat společnou skladbu? Může to být úplně kdokoliv.

Chtěl bych něco nahrát s londýnskou zpěvačkou Rosie Lowe. A taky s Frankem Oceanem. Miluju Franka Oceana.

Přemýšlíte už o novém albu a máte představu, jak by mohlo znít?

Máme asi osm nebo devět nových písní, takže už jsme začali psát. Nevíme úplně, jestli na něm teď budeme pracovat, máme v plánu postavit si studio v Londýně a nahrát ho sami. Ale nikdy nevíš, jaké album bude, dokud není hotové a nevyjde. Budeme poslouchat spoustu různé muziky a snažit se udržet si otevřenou mysl, ale je příliš brzy na to říct, jaká ta nahrávka bude.

V létě jsem potkala na slovenském festivale Billyho Corgana a bavili jsme se o tom, co pro něj znamená svoboda. Bylo to v souvislosti s jednou jeho písní a on se posléze zeptal, co znamená pro mě. První co mě napadlo, bylo ocitovat váš text...

Freedom is an illusion generated by your brain. ( „Svoboda je iluze generovaná v tvém mozku“)

Ano, byl to text písně Alice Springs.

Co na to říkal?

Vlastně nic, spíše mluvil o stavu současné Ameriky. Ale zajímalo by mě, když se zeptám na to samé Mystery Jets, co se dozvím. Co znamená svoboda pro tebe?

Svoboda je pocit. A ten přichází a odchází. Myslím, že je možné být vězněm a stejně se cítit svobodný. Je to vnitřní pocit. Když jsme na pódiu a odehrajeme dobrý koncert, cítíme se svobodní. Ale je to iluze v tom smyslu, že pravděpodobně většina věcí, která se děje na této planetě, je pouhou iluzí.

V současném popu je stále velmi silný trend psychedelické hudby.

Jo, kapely jako Tame Impala...

Mystery Jets nejsou zase tolik psychedeličtí, ale vaše Twittery jsou plné odkazů na tyto kapely, proč je podle tebe psychedelie stále tolik přitažlivá pro hudebníky i posluchače?

Miluju psychedelickou hudbu a nové desky, které vycházejí od Temples nebo Tame Impaly, Unknown Mortal Orchestra nebo Peace. Myslím, že psychedelie je tak oblíbená, protože je to experimentální způsob, jak dělat kytarovou muziku. A lidi mají rádi kluky nebo holky s kytarami a psychedelie je určitou výrazovou nebo uměleckou stránkou kytarové hudby, je to dobrý postup ke zkoumání jejích možností.

I historie je plná psychedelické hudby, která prostě nabízí hodně variant ke hledání vlastního zvuku. Mystery Jets byli také ovlivněni psychedelickou hudbou, hlavně na našem prvním albu Making Dens. Vyrůstali jsme na Pink Floyd a Sydu Barrettovi, takže písně jako Horse Drawn Cart, Purple Prose nebo Zoo Time, i když ta je více industriální, mají ten psychedelický nádech.

The Mystery Jets v Royal Festival Hall, foto Facebook.com/Mystery Jets The Mystery Jets v Royal Festival Hallfoto: Facebook.com/Mystery Jets

Vaše první živé album Live At The Royal Festival Hall jste vydali na vinylu. Tato forma distribuce hudby se opět vrací a je celkem populární, ty jsi fanouškem vinylů? Máš vlastní kolekci?

Ano, mám. Ale myslím, že vinyly jsou populární jen ve velmi úzkém pojetí. Je to tak procento z celkového množství hudby vydané na cédéčkách. Vinyly byly vytlačeny kazetami, pak cédéčky, a teď se vrací, jak říkáš, ale je to malinká věc. Myslím, že existují lidé, kteří rádi sbírají věci a dokážou ocenit velikost vinylu a jeho design. Když se díváš na něco, co je větší, tak si to více užíváš. Tak to je možná jeden důvod, a pak samozřejmě vinyl má vřelejší zvuk.

Nemůžu vynechat obligátní otázku, můžeme se těšit na váš koncert i v Praze?

Opravdu v to doufám, nemáme žádné plány, ale snad to bude příští rok. Chceme jet na turné s novými písněmi, záleží na tom, kdy bude hotové album.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.