Rok 1994 byl v hudbě pořádně výživný. Pavement vydali Crooked Rain, Crooked Rain, Portishead zase svou nejslavnější desku Dummy, Jeff Buckley debutoval s Grace a Nine Inch Nails ohromili Spirálou. A mimo jiné vyšla také deska, která je dodnes považována za „královnu“ popového lo-fi: Bee Thousand od Guided by Voices. Třicet sedm minut toho nejšpinavějšího popu, ze všech stran se na vás valí jedna chytlavá melodie za druhou, jediná z písniček přesahuje tři minuty. Nápady se přelévají takovou rychlostí, že by jiným kapelám vystačily na tři další desky. Bee Thousand je zkrátka kultovní kousek. Co vše stojí za vznikem této podivuhodné nahrávky, která proslavila neúnavného a možná nejvytrvalejšího songwritera současnosti Roberta Pollarda?
Pollard měl od jakživa sen – stát se hudebníkem. Jenže i po vydání zhruba sedmi desek na něj doma pohlíželi jako na blázna, který by do svého koníčku už raději neměl cpát žádné peníze (ty vydělával učením na základní škole). „Starej se raději o rodinu a práci,“ slýchával často od známých. A to se nakonec taky rozhodl udělat. „Říkal jsem si, že je konečně poslechnu. Budu zodpovědný. Ale ještě předtím jsem chtěl zkusit dodělat aspoň jednu desku,“ přiznal zpětně. Tou „rozlučkovou“ nahrávkou měla být právě Bee Thousand.
Skladby z průlomové desky se nevzaly odnikud, Pollard byl už od mladých let doslova maniakem ve skládání melodií a písniček. Jeho skladatelský proces proto není překvapující: má obrovskou zásobárnu melodií, do které čas od času nahlíží a se zálibou se v ní přehrabuje – a právě z těchto útržků byla poskládaná většina Bee Thousand. Jediné dvě skladby napsal až přímo pro desku: Gold Star for Robot Boy a I Am a Scientist. Ostatní písně jsou pak mnohem starší, některé dokonce pocházejí z doby, kdy byl Pollard teprve náctiletý kluk. Ty však melodicky jen korespondují s texty, kde se to hemží roboty, elfy a prapodivnými dětskými výjevy, kvůli kterým tehdy Guided by Voices nenacházeli u mnohých příliš pochopení.
„Zpěvák New Bomb Turks mi říkal, že má naši hudbu rád, ale že tu poetiku vůbec nechápe. Já jsem tehdy učil na základce, čtvrtou třídu. Spousta mých textů byla inspirována tím, co mí žáci řekli nebo nakreslili. Trávil jsem sedm hodin denně s desetiletými. Takže i já jsem měl trochu mysl malého kluka. Četl jsem jim pohádky bratří Grimmů, vymýšlel jsem pro ně elementární vědecké projekty. Navíc, moje děty byly taky stejného věku,“ vysvětluje pozadí textů Pollard.
Při tvorbě Bee Thousand je tedy neosvítil žádný záblesk geniality, jak se občas popisuje. Stálo za ní spousta práce: Pollard tehdejší styl popisuje jako „rozebírání“. Z hromady starých nápadů skládal nové, ty pak zase „rozmontoval“ a trhal je do dalších částí. A spoléhal se hlavně na jednu teorii: „Řekl jsem si, že když uděláme sto songů, dvacet z nich musí být dobrých. A to jsme taky udělali. Nahráli jsme sto songů. Sto zkurvených songů.“
Pracovalo se na nich v garážích a sklepech jednotlivých členů, klíčovým mužem nahrávání byl kytarista a písničkář Tobin Sprout (ten autorsky přispěl především folkovými klenoty Ester's Day či Awful Bliss). Kapela neměla peníze na normální studio, a tak chtěla nahrávat na čtyřstopák. Jenže Pollard s ním navzdory dlouholetým zkušenostem neuměl zacházet a vždy s jeho pomocí stvořil jen otřesné nahrávky. Sprout byl proto jediný, kdo s čtyřstopákem relativně uměl. „Nezajímala nás produkce nebo hudební korektnost. Prostě jsme zkoušeli song za songem a pak jsme zjistili, že z toho čtyřstopáku to vlastně zní úplně nejlíp,“ popisuje Pollard.
Nahrávání občas přinášelo bizarní chvilky; třeba když v kytaristově sklepě vznikala píseň Hot Freaks. Sprout experimentoval a přišel s podivným instrumentálním základem, Pollard vyhrabal útržky textů a začal zpívat. Nahoře zrovna probíhal garážový výprodej a jediné, co návštěvníci slyšeli, bylo, jak někdo ze sklepa vykřikuje: Hot Freaks! Hot Freaks! Hooot Freaks!
„Bee Thousand vlastně znělo míň profesionálně než naše prvotní nahrávky z roku 1982,“ nechal se slyšet bubeník Kevin Fennel. A skutečně, třeba první regulerní EP Forever Since Breakfast z roku 1986 nahrála kapela v profi studiu. „Zaplatili jsme spoustu prachů za velmi průmernou desku nahranou ve velmi sterilním prostředí. A nikdo ty nahrávky stejně neposlouchal,“ vzpomíná Pollard. Zato vznik Bee Thousand byl finančně velmi nenáročný a spontánní, finální nahrávání trvalo celkově pouhé tři dny. Pollard odhaduje, že každý song byl v průměru dokončen během 30 minut.
Ohlasy na Bee Thousand byly skvělé a Guided by Voices se tak po letech dřiny konečně dočkali uznání. „Dělali jsme hudbu roky a nikoho to nezajímalo. A najednou se to změnilo, stali jsme se miláčky undergroundu. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl soustředit na rodinu a učení.“ Tento plán pochopitelně úplně nevyšel, Pollard věděl, že s hudební kariérou teď jen tak přestat nemůže. Vždyť pochvaly se hrnuly od těch největších jmen hudební scény: desku si zamilovali Thurston Moore, J. Mascis, Kim Deal nebo Pavement.
I po úspěchu ale Pollarda doma přemlouvali, aby zůstal u učení a věnoval se rodině, argument byl jasný – pomalu mu táhlo na čtyřicítku. Jenže „vycházející hvězda“ undergroundu si zvolila jinou cestu. „Cítil jsem, že to musím udělat. Vím, že bych později litoval a vyčítal si, že jsem neměl koule na to, abych se věnoval tomu, po čem jsem celý život skutečně toužil.“ Pollardovo manželství se tak kvůli neustálému hraní brzy rozpadlo „Ale nelituju toho. Dostal jsem šanci dělat něco, pro co občas cítím, že jsem byl stvořený.“
A hned o rok později přinesli gbv další nezapomenutelný majstrštyk – osmadvacetipísňovou Alien Lanes.
