Phoria je pětice z anglického Brightonu, která dosud vydávala pouze EP a velký debut ji čeká 3. června s první dlouhohrající deskou Volition. Do té doby láká novým videoklipem ke skladbě Undone, která definuje její styl charakterizovaný převrácenou rytmikou, snivými vokály, podmanivými popovými harmoniemi a epickými přechody.

Průběžný festival Itch My Hahaha vstoupil do svého posledního měsíce a před začátkem jara vyvrcholí koncertní premiérou Cabaret Voltaire. Do té doby však proběhne ještě mnoho nevšedních zážitků, které naplní nejdříve nadcházející víkend. Philip Jeck, jeden z vyslanců britského labelu Touch, pracuje se starými nahrávkami, gramofony či vinyly a jeho hudba má blízko k sound-artu i skrze jeho zájem o výtvarné umění.

Saul Williams je jedním z těch jmen, za kterým se vyplatí vyrazit i letos na slovenskou Pohodu. Nejen hvězda slam poetry a herec, ale také zkušený hudebník, rapper a performer loni vydal vysoce ceněnou desku MartyrLoserKing a k singlu Burundi přizval  Emily Kokal z Warpaint. Podobně jako Young Fathers pracuje Williams se společensky závažnými tématy celou škálou vyjadřovacích prostředků, oproštěn od pozérství, v hip hopu mnohdy kralujícím.

Zapomeňte na Daft Punk, zapomeňte na Tame Impala. Vtipálek LA Priest spojuje taneční nonšalanci s progresivně znějícími beaty, psychedelickým plážovým povalováním a eklektickým mixem retro motivů. Fantaskní estetika videoklipu k Oino vám může připomínat pouštní planetu z Hvězdných válek nebo výlety za dobrodružstvím do vyprahlých krajů.

Martin Bukáček je brněnský šaman s plující identitou. O svém původu rád mystifikuje a vlastně mu všechny ty otázky přijdou vtipné. Je napůl Slovák, s blízkým vztahem ke Švédsku, protože na severu strávil nemálo času svého života, či středoevropská směska, jak sám říká. Momentálně žije usídlen v Brně v pronajatém domě s dlouhou historií, který se nachází v Králově poli.

Festival Itch My Hahaha, který už od podzimu probíhá v Brně, se neomezuje žánry ani přístupností publiku a bez obav kombinuje zasněný dream pop s experimentálními večery. Den věnovaný převážně analogovým radiopřijímačům proběhl v kulturním prostoru PRAHA, jenž je ve své dramaturgii dlouhodobě právě experimentování se zvuky nakloněn. 

Skupina je otevřená platforma, rádiový pořad a dvojice nadšenců pro field recordings, tedy sběr terénních nahrávek ve městě i přírodě. Experimentální žánr mixující různé reálné zvuky je také spojen se zvukovou ekologií. Filip Johánek (krom jiného bubeník popových freaky boys 100 stupňů) se během svých studií brněnské muzikologie orientoval na experimentální hudbu, kterou prezentoval také v pořadu na studentském Radiu R. Jeho kolega Ján Solčáni šel podobnou cestou rádiovým éterem a jejich spojením vznikla Skupina.

Další ze série spacích koncertů v režii Rádia Wave a Genot Centre proběhne v divadle Ponec 5. března, hlavním hostem bude Max Richter s projektem Black To Comm, který je zakladatelem labelu Dekorder a zároveň zástupcem značky Type. Do vašich snů tak budou proudit nepřetržité drony na pomezí hranic mezi hlukem a tichem. Program nabízí i mexickou audiovizuální umělkyni Lauru Lunu, jež „ve svých hypnotických, abstraktních kompozicích kombinuje digitální glitche s field recordings a loopovanými samply.“ Ze zahraničních účinkujících ji doplní ještě portugalský producent Aires, u Genot Centre právě vydávající split release.

Festival Itch My Ha Ha Ha pokračuje v Brně dále a díky propojení s kulturním prostorem Praha – Fórum pro architekturu a média nás v neděli opět čeká jeho experimentálnější program. Hostem bude německá dvojice Mikomikona, která zkoumá vztah mezi abstraktními vizuálními strukturami a syntézou generovaným zvukem. Jejich vystoupení zasáhne posluchače až na fyzické úrovni, kdy bude svědkem jedinečného spojení obrazu a zvuku. Další z vystupujících, dvojice Poláků Radioda se věnuje radioartu, tedy umění, pro jehož vytváření je využíváno různými způsoby rádiové médium. 

TOP SONGY 2015: Loňskou bilanci uzavírám s of Montreal, jejichž album Aureate Gloom mě sice tolik nenadchlo jako předchozí dvě desky, ale minimálně jeden ze singlů Empyrean Abbatoir se točil v přehrávači celý rok. Je to jeden z těch temnějších Barnesových textů, u něj tradičně zhudebněný šedesátkovými melodiemi s plejádou netradičních akordických přechodů.