Mikomikona, Itch My Hahaha, Brno, 14. 2. 16 Mikomikona, Itch My Hahaha, Brno, 14. 2. 16 Mizuki Nakeshu

Slyšet očima a poslouchat vlny. Den s radioamatéry a experimentem

Festival Itch My Hahaha, který už od podzimu probíhá v Brně, se neomezuje žánry ani přístupností publiku a bez obav kombinuje zasněný dream pop s experimentálními večery. Den věnovaný převážně analogovým radiopřijímačům proběhl v kulturním prostoru PRAHA, jenž je ve své dramaturgii dlouhodobě právě experimentování se zvuky nakloněn. 

Miloš Vojtěchovský, Itch My Hahaha, Brno, 14. 2. 16, Mizuki Nakeshu Miloš Vojtěchovský, Itch My Hahaha, Brno, 14. 2. 16, Mizuki Nakeshu

Rádiovým nadšencům byly věnovány dva workshopy. Ten první, pod vedením Kryštofa Peška z live-coding sdružení Kolektiv, zájemce naučil, jak snadno streamovat ze svého počítače video a seznámil s potřebným softwarem. Jan Sůsa zaměřil workshop čistě teoreticky, na historii vývoje radiopřijímačů a technické vybavení. Byla to vlastně první ze série dílen na téma Jak si postavit radiopřijímač?. Na pokračování této radioamatérské osvěty tak nezbývá než se těšit, protože příště už prý budeme i pájet.

V poslechové části vznikl prostor pro čtyři odlišné přístupy k umění, které může být koláží, ale ta je pouze metodou k realizaci složitějšího konceptu. Miloš Vojtěchovský, iniciátor nezávislých rádií Lemurie a Jelení, umělec a lektor, byl pozvanou osobností, která pouští nahrávky v rámci pravidelného živého poslechového pořadu S(o)unday Mixtapes. Jeho pojetí ustoupilo od výběru skladeb ke zvukové instalaci, při které umístil mikrofony do sklenic a zkoumal alikvótní tóny vycházející z této konstrukce.

DJ Morgiana, Itch My Hahaha, Brno, 14. 2. 16, Mizuki Nakeshu DJ Morgiana, Itch My Hahaha, Brno, 14. 2. 16, Mizuki Nakeshu

DJka Morgiana neboli Karolina Karnacewicz přivezla z Polska své audiovizuální představení, v němž na pozadí promítala dokumentární snímek Paris Is Burning zachycující různé komunity v New Yorku 80. let a vytvářela souvislou zvukovou feérii pomocí kontaktních mikrofonů, vinylů, gramofonů i vlastního hlasu. Ten však měla předtočený, nikoliv mixovaný naživo. Vzniklá hudba působila epicky, tajemně i kouzelně, nebylo však zřejmé, zdali ve spojení s konkrétním filmem bylo zamýšleno jakékoliv poslání, nebo byl snímek pouhou kulisou. Hlasové pasáže místy připomínaly estetiku These New Puritans, aby se vzápětí ztratily v modulaci do tepajícího rytmu a hluku připomínajícího pulzující velkoměsto.

Radioda je dvojice Piotr a Mikolłaj Tkacz, kteří se zabývají hraním na radiopřijímače. Experimentální metodu k prezentaci zvukového uměleckého konceptu na pomezí improvizace a interaktivní instalace se u nás zabývá například Petr Ferenc a je zřejmé, že tento „žánr“ nabízí mnoho různých poloh. V případě Poláků jsem čekala dynamičtější pojetí, ale bohužel šlo po celou dobu jejich výstupu o chytání vln a šumů vybízejících k otázce, jestli tu vážně jde o více než pouhý koncept.

Mikomikona, Itch My Hahaha, Brno, 14. 2. 16, Mizuki Nakeshu Mikomikona, Itch My Hahaha, Brno, 14. 2. 16, Mizuki Nakeshu

Německé duo Mikomikona zkoumá přenos zvuku do obrazové podoby a naopak skrze transmediální interference. Je to typ instalace, která dává největší smysl naživo, kdy posluchač sám může zkoumat, jak funguje synestezie, tedy mentální efekt vyvolaný vzájemnými impulsy k zapojení jednoho smyslu k jinému typu vnímání, například slyšení obrazu. Tento jev je částečně iluzivní a odehrává se pouze v mysli, na jiné úrovni, než je obvyklé vnímání obrazu nebo zvuku. Při předvedení tohoto experimentálně uměleckého konceptu však vyznívaly poněkud rušivě hovory mezi účinkujícími, protože tak dílo působilo trochu jako zábavná hříčka a jeho niterné vyznění, které má údajně zasáhnout až k tělesnosti, zůstalo nepropojené s okolním prostorem, a možná i s posluchači. Jakkoliv je vnímání každého takového experimentu subjektivní, pamatuji si z instalací a poslechových provedení v Brně mnohem intenzivnější zážitky, zasahující skrze zvuk i fyzicky.

Celý večer hodnotím jako dramaturgicky sjednocený, ale atmosférou mohl být připraven na intimnější poslech, pokud sliboval propojení více smyslů. Dost zvláštní bylo také to, že účinkující vystupovali v různých částech místnosti, nikoliv na pódiu, což možná mělo posluchače a umělce přiblížit, ale nakonec byl efekt přesně opačný a vznikla určitá roztříštěnost. Mnohá vystoupení měla blíže k vědě a fyzikálním jevům než k hudebnímu cítění a určité pospolitosti, která v nedělní Praze nebývá výjimkou.


IMHHH ► Mikomikona, Radioda, DJ Morgiana, Miloš Vojtěchovský, Brno - PRAHA/Fórum pro architekturu a média, 14. 2. 16

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.