Listopad je tady, po nocích už začíná docela přituhovat, na toulání po venku už to moc není (navíc ten smog!). Tak sbalte místo krosny přehrávače, nažhavte sluchátka a zamiřte s námi na toulky křížem krážem hudebním světem. Tentokrát nabízíme exotický výlet na Havajské ostrovy, kde potkáte ukulelistu Jakea Shimabukura, na Islandu zase sovy a melancholického ironika Johna Granta, Spojené státy pak lákají na Lanu Del Rey, Loua Barlowa a Rabita. Čekají nás i dva výlety do dob dřívějších, B4 představí svoji verzi Plastiků a Peter J. Birch inspiraci americkým folkem a blues.
B4 – Die Mitternachtmaus. Plastic People of the Universe Tribute
Label Polí5 pokračuje v toulkách po českém hudebním undergroundu. Poté, co zaštítil projekt Tvrdý/Havelka, pod jeho hlavičkou nyní vychází také Die Mitternachtmaus (Půlnoční myš), tribute, v němž experimentátoři B4 přepracovávají desítku skladeb Plastic People of the Universe.
Analogií mezi U nás v garáži a nejnovější deskou B4 nalezneme hned několik. Také Die Mitternachtmaus se totiž ohlíží do ilegálního normalizačního proudu, přepisuje veskrze kytarové party do elektronické notové osnovy a může vzhledem ke své originalitě zpracování stát sama o sobě a zaujmout i původních skladeb neznalého, výrazně mladšího porevolučního posluchače.
B4 vyprávějí příběh Plastiků kraftwerkovským jazykem. Všechny skladby nahráli pomocí historických analogových syntezátorů a elektrických bicích. Zvuk je díky tomu přitažlivě dřevitý, těkavý, archaický, neučesaný, podobně jako u originálních PPU, jen na opačné straně spektra. Bondyho texty přeložené do němčiny a přednášené hlasem zkresleným vokodérem pak o to více umocňují novou krautrockovou estetiku, vintážní a zároveň jaksi vytrženou z dobového kontextu do neurčitého vizionářského časoprostoru. Návrat do budoucnosti.
Nejsou to remaky v pravém slova smyslu. B4 stvořili vlastní interpretace, mnohdy pozměnili nálady, syrovost, tempo, melodiku. Někdy se motivy odhalit dají (Niemand / Nikdo), jindy se jedná o zcela nové kompozice, které s originálem drží jen nejtenčí nitky asociace (Ja ja, so schön schläfst du hier / Jó, jó, to se ti to spí). Někdy se jim pak originální myšlenka zalíbila natolik, že jí ponechali téměř netknutou a natáhli fragment do klubové „taneční“ exhibice (Elegie). PPU poslouchám spíše kvůli svědectví doby, hudebně mě nikdy neoslovili. Die Mitternachtmaus mě přitahuje v obojím. Jejich postmoderní dějepisná exkurze je jedním z nejlepších tributů poslední doby. (tf)
Jake Shimabukuro – Travels
Jake Shimabukuro sa po rozvode rodičov cítil osamelý a tento pocit mu v detstve pomohla preklenúť práve hra na ukulele. Ostrovný štát neposkytoval toľko príležitostí na kultúrne zážitky mimo tradičnej havajskej hudby, no Jake naberal impulzy aj zo zahraničného popu či jazzu, čo sa nakoniec odrazilo aj na jeho autorskej tvorbe. Od roku 2002 začal vystupovať ako nezávislý umelec a začal si budovať rešpekt predovšetkým v miestnej komunite hudobníkov. O osem rokov neskôr ju už úplne zatienil, keď sa preslávil po celom svete s coververziou piesne Bohemian Rhapsody od legendárnych Queen. Zvolil si teda podobnú formu prezentácie ako ďalší hráč na iný marginálny nástroj benjo – Béla Fleck. V prológu svojho už jedenásteho albumu Travels, ktorý je poctou jeho mentorom a legendám havajskej hudby, navodzuje Jake Shimabukuro pocity rozjímania a relaxácie, ktoré sú v ďalších skladbách premenené na svižné témy s bohatšími aranžmánmi. Neponúka iba variácie na stokrát obohranú tému, ale rafinovane mieša hudobné štýly. V sedemnástich piesňach sa Jakovi podarilo zachytiť atmosféru svojich živelných vystúpení a vytvoriť fungujúcu chémiu medzi sólovými a ansámblovými časťami. Počúvať dookola iba jeden nástroj môže byť po čase monotónne a pre poslucháča aj frustrujúce. A ak je to ukulele, ktoré má príznak gýčového turistického balastu, či prinajlepšom ide o módne ozvláštnenie v popových piesňach, je o to príznačnejšie. No v podaní jedného z najvýraznejších virtuózov na tento inštrument sa ukazuje v plnej rozmanitosti a univerzálnosti. (dh)
John Grant – Grey Tickles, Black Pressure
„Love is patient, love is kind. It does not envy, it does not boast, it is not proud. (…)“ Ano, desku můžete otevřít i biblickým citátem z Prvního listu Korintským. Citátem v angličtině, který se začne proplétat s islandštinou a později se za sílícího hluku a zmatení jazyků mihne taky německy nebo rusky. Kdo zná Johna Granta, nemůže být překvapen, že když skončí tento tajuplný středověce laděný úvod, spustí se jedna synth-popová hitovka za druhou.
Název alba vznikl překladem islandského idiomu označujícího krizi středního věku a tureckého idiomu pro noční můru. K tomu můžete přidat ještě několik skladeb, které už jen svými tituly nesměřují zrovna optimistickým směrem, Global Warming, Magma Arrives či Black Blizzard. Grant nejde pro trefné verše daleko, vyplatí se věnovat jim pozornost. Pod nánosem pečlivě udusané ironie a černého humoru se ale skrývá jeho křehčí a melancholičtější tvář („All we’re doing is leasing how to die / Do you really think that nobly sees the far behind your smile?“). Svérázný deník Grantova nelehkého života končí stejným citátem jako v úvodu, jen tentokrát zřetelně proklamovaným. Pronáší ho dítě, posel budoucích časů, tedy trochu nezbytného patosu na závěr. Ale tahle hra dává smysl. (hp)
Lana Del Rey – Honeymoon
Lana Del Rey si během posledních dvou let vybudovala značný respekt a konečně už ji mnozí přestávají považovat za jednu z „rychlokvašek“ a doceňují její talent. A to navzdory tomu, že třetí řadovka Honeymoon nedosahuje kvalit předchozích počinů. Trpí zkrátka všemi neduhy, které postihují „narychlo“ (od vydání poslední Ultraviolence uplynulo jen 15 měsíců) zpracované desky s dlouhou stopáží. Stručně řečeno, na Honeymoon je příliš vaty. Kdyby byla zkrácena o třetinu, byla by skvělá, takhle je jen nadprůměrnou. Na druhou stranu chápu, proč Del Rey zvolila hodinovou stopáž a 15 songů. Obzvlášť, pokud vydává tak rychle. Mne zaujalo zhruba 6-7 skladeb (vévodí Art Deco, Music To Watch Boys To a Freak), někoho dalšího zaujme zase jiných 6 a tak dále. Je to skvělá doba, „popová star“ si může dovolit sypat rok co rok novou desku, může experimentovat, skládat a vydávat co se jí zlíbí... takhle by to mělo být. P. S.: High by the Beach je nejotravnější singl roku. (jz)
Lou Barlow – Brace the Wave
První poslech novinky Loua Barlowa (Dinosaur Jr., Sebadoh) byl pro mne tak trochu utrpením. Nedokázal jsem pochopit, proč si vybral právě takovou produkci, která sice na jednu stranu působí sympatickým lo-fi dojmem, na druhou stranu ale zní, jakoby autor skladby pořídil za pomocí nejlevnějšího nahrávátka, jehož úskalím je podivný „odtažitý“ a chladný zvuk (především kytar). Přišlo mi, že produkce zabíjí veškeré nápady. Pak ale začala hrát poslední skladba Repeat (folkový song roku?) a vše najednou zapadlo do sebe. Pomalu jsem začal přicházet na chuť i ostatním písním a vlastně přijal názor, že Barlow nahrál velice solidní (a velmi neambiciózní) desku. (jz)
Peter J. Birch – The Shore Up In The Sky
Do sychravých podzimních dnů není hřejivějšího alba než toho, na kterém se skví skladby inspirované americkým folkem, country a blues. A navíc to vědomí, že všechnu tu hudbu máte nadosah ruky. Peter J. Birch je totiž umělecký pseudonym, „překlad“ polského jména Piotr Jan Brzeziński.
Na The Shore Up In The Sky najdete syrové blues znějící jako z časů svého největšího rozkvětu (I’ve Got This Train), reinkarnaci Johnnyho Cashe a June Carter (Black Tombstone), šedesátkovou dylanovskou Everyday Chances, kterou Peter věnoval Ukrajincům, i novodobější odkazy na kytarovou alternativu (Self-Identity State of Memory). A mezi nástroji pochopitelně nechybí harmonika.
Peterova síla spočívá v živém hraní, na kontě má už stovky koncertů (velkých, malých, bytových), a to nejen pro publikum polské, ale i zahraniční, k vidění bývá dost často v Německu i u nás, má za sebou taky ukrajinské turné. Zatímco na minulém albu Yearn Peter experimentoval s elektronikou, tentokrát se ubírá zpět k přirozenosti. V pořadí třetí deska je nahrána živě ve studiu, takže se velmi přibližuje nejen náladě starých nahrávek, ale hlavně Peterovým koncertům. A to je ten správný krok. Takže Hanky Williamse, Boby Dylany a Johhny Cashe točte klidně pořád dokola, ale Peter si na živo nenechte ujít. (hp)
Rabit – Communion
Hlukař Rabit (Eric Burton) má letos napilno. Na jaře vydal debutové EP Baptizm u Tri Angle records, v létě spustil svůj vlastní label a v těchto podzimních dnech vydává první dlouhohrající desku s názvem Communion. Jeho temná elektronika v sobě spojuje několik různých žánrů, mezi něž patří čerstvě také grime – jakkoliv nepochází z londýnské kolébky, hudební postupy ikon této scény, Visionista či Filter Dreada, mu nejsou cizí.
Album Communion by se dalo popsat jako ostrý střep digitálního zvuku, jenž bodá do těch nejcitlivějších míst vašeho těla. Nepříjemné a komplexní. Deska inspirována manipulujícími médii, nespravedlností a sexualitou – znepokojující série lebku penetrující salvy beatů, opepřených sekanými samply vokálů a zabalených v synťákové textuře. Burton zde podněcuje úvahy o tom, co je ještě klubová muzika – prostřednictvím svých energických, avšak nepřímých rytmických sekvencí a smyslu pro objevování nových přístupů. Jakkoliv nesnadné může být na jeho hudbu tancovat, vnímat ji, absorbovat ji a užít si ji, je nakonec vlastně snadné, protože když jí dáte šanci, jednoduše vás semele.
Co se týče jednotlivých skladeb, své pocity z fantastické Pandemic jsem již shrnul zde; kdybych však měl vypíchnout ještě něco, pak to bude hned úvodní Advent. Tajemné synťáky postupně narušují sonické útoky a ve vzduchu je cítit blížící se nebezpečí, avšak to se ne a ne zjevit a pocit strachu se prohlubuje. Prosté, ale účinné.
Rabitovi se opět povedlo vytvořit pohlcující elektroniku, která nemá vyloženě slabého místa. Možná snad jen díky množství ruchů působí deska trochu stejně a na první poslech od sebe nedovede člověk některé skladby rozlišit. Stačí se však trochu zaposlouchat...
Splynutí násilí a rozmyslu. (fh)
