Čemu se věnují a co doporučují. Hudebníci v době karantény

„Připrav se, hochu, na hubený dny,” zpívají Houpací koně, a ony fakt přišly, má to své důvody, není jeden, zaznívá v anketě.

Někteří pracují na nových nahrávkách, které teď nemají kde představit, jiní se připravují na projekty s dalšími umělci, které teď není možné realizovat a někomu nakonec virus do života zatím příliš nezasáhl. V divném období koronavirové pandemie se ptáme, čemu se věnují hudebníci a co doporučují v době karantény, někteří vyslyší i naši prosbu a přikládají tematické fotky. Vesměs všichni vnímají nastalý čas jako prostor pro tvorbu, dobu na změny a příležitost srovnat si priority a zorganizovat si čas.

Anketa je vhledem do života umělců během koronavirové karantény a do toho, co je trápí, co tvoří a jaké mají plány; zároveň doufáme může být i inspirací, jak tohle období přečkat a vytěžit z něj něco cenného. Tak jako kultura za normálních okolností propojuje lidi se světem venku, je z odpovědí jasné, že tohle tišší období může sloužit naopak k propojení každého se sebou samým. (bj)

Aneta Martínková (Margo)

Izolace mi upřímně pomáhá trochu setřást ze sebe nějakej peer-pressure, kterej je pro mě ohromným zabijákem kreativity. Na studijním pobytu v Americe jsem byla totální outsider, nechodila hrát beer pong a vynechávala parties alfa, omega, gama spolků… A trochu tomu přičítám skutečnost, že jsem tam svoji desku napsala. Tady jsem obklopená velmi podnětnou komunitou lidí, což je skvělý. Zároveň, když nejsem nonstop na značkách a nemám potřebu sledovat, co kdo čte, dělá a poslouchá a kam chodí, aby mi něco náhodou neuteklo, a přestanu řešit, jestli teda jsem nebo nejsem úplně nemožná a mimo, tak mě napadají mnohem zábavnější věci. Karanténa mi ten prostor se trochu odstřihnout dává, nemyslím, že bych v tom chtěla žít nonstop, chraň bůh, ale třeba si budu pak schopná víc prostě dělat čas na sebe.

Jan Šikl (Zabelov Group)

Dante se ztratil. Neví kdo je a proč tu je. Je pokoušen „poledním démonem”, jedním z osmi hříchů acedie. Člověk spoutaný acedií nežije tím, čím žít může, ale touží po tom, co je mimo jeho dosah. Duše upadá do stavu otupělosti. Napadení poledním démonem vede ke ztrátě životních sil a k rozkladu osobnosti. Je to úzkost nebo rozmrzelost, NUDA SRDCE. (Z představení Peklo: Dantovské variace)

Upečte chleba.
Běžte do lesa.
Přečtěte knihu na kterou si jindy neuděláte čas.
Pište poezii.
Zavolejte příbuzným.
Udělejte domácí těstoviny.
Protahujte se a cvičte.
Udělejte pořádek tam, kde to oddalujete.
Koukněte alespoň teď online na divadla, do nichž byste se jindy nedostali.
Podpořte ty, na nichž vám záleží.
Šiřte dobré slovo teď, když lze tak těžko číst emoce z tváře.

Jaromír Švejdík (Kafka Band, Letní kapela)

Od podzimu minulého roku kreslím komiks Čáslavská, měl vyjít u příležitosti letních olympijských her. Ty zrušily a komiks má vyjít až na podzim. Takže jsem mohl zvolnit tempo, ale stejně se snažím držet si jakýsi řád dne. Jako že se snažím pár hodin kreslit a protože teď žijeme na venkově, můžu si odskočit do lesa vyvětrat hlavu. Kolem baráku je taky dost práce, když mám třeba potřebu do něčeho praštit, tak jdu nasekat dříví. Večer popíjím víno, čtu si, poslouchám muziku, koukám na Neftlix. Dřív jsem občas po večerech psával hudbu, brousil texty, ale teď na to nemám náladu. Ale jinak, pro nás samotáře, se toho tolik nemění.

Kafka bandu i Letní kapele zrušily samozřejmě všechny koncerty a přesouvají někdy na podzim a dál, ale to se uvidí. Moc v týhle době neplánuji. S Umakartem máme rozdělanou novou desku, prakticky je vymyšlená, jen ji natočit. Snad až se to uklidní, tak ji doděláme. Ke čtení doporučuji Řecké mýty od Luca Ferryho, z hudby Cenizas Nicolase Jaara a z Netflixu seriál The Kominsky method.

Z připravovaného komiksu. foto: Jaromír Švejdík

Tomáš Procházka (B4, Federsel)

Karanténa bohužel členy skupiny zastihla v různých městech, pročež momentálně opravdu zažíváme období hibernace a společně neděláme nic. Jelikož B4 je taková „ponorná” skupina, která střídá období aktivity a odpočinku, tak nás chvilková nečinnost úplně neničí, i když jsme zrovna měli v plánu trochu zkoušet a několik měsíců, během kterých se nepotkáme se na plánech do budoucna určitě projeví. Chtěl bych alespoň připravovat podklady pro budoucí album, ale kdy se dostaneme k tomu něco zase natočit, nemám momentálně vůbec tušení. Ve výsledku se do ničeho nenutím a nepokouším se tvořit jen proto, že mám náhodou volno. Snažím se ten čas využít spíš k nějakým prozaičtějším úkonům a vyřídit všechny resty, což je zejména psaní. Je to taky období, ve kterém se dá hodně číst. Já začal poezií: Borkovec, Wernisch, Vodseďálek, Steinová. Poslouchám samozřejmě spoustu hudby, na což normálně nemívám tolik čas, momentálně třeba Horse Lords nebo 75 Dollar Bill, popřípadě starší nádhery jako třeba Davida Axelroda.

Katarína Kubošiová (Katarzia)

Začali sme ešte viac žiť v mobiloch a počítačoch. Mám dojem, že to je teraz jediné miesto, sci-fi, kde žijeme. Z každej strany na nás vyskakuje, že treba byť pozitívny, stay strong, zostať silný. Ale pritom každý má počas týchto týždňov aspoň jeden vnútorný breakdown. (…) Nehrám sa na hrdinu. Ja mám strach. Nie o svoje zdravie. Viac sa bojím o to, čo bude ďalej.

Chcem vám vysvetliť na mojom príklade, prečo sú umelci, kluby a ľudia, čo technicky a organizačne stoja za umením, v alarm stave a prečo si myslím, že je okej byť naštvaný, mať breakdown a zúfať. Nehovoriac o tom, že robiť na Slovensku klub a mať venue je totálna obeta a pozorujem tých ľudí, ktorí to robia, už 10 rokov a skláňam sa pred nimi vždy, keď vidím, ako sa nevzdávajú. Som si pritom veľmi dobre vedomá toho, že táto spoločnosť a ľudia na celom svete majú aj oveľa horšie problémy, ako ja. Ale ja mám ten svoj, ktorý potrebujem vyriešiť.

My sme malé krajiny a tým pádom aj dosah na ľudí, ktorí sa zaujímajú o umenie, je menší ako napríklad potenciálni fans v Amerike. Nerobím rap a nezarábam veľké lóve. Nie som „za vodou”. Ak by som vedela robiť rap, tak ho robím. Ale ja som ani nikdy nechcela mať nič, nič drahé, nesnívam ani o domčeku v satelitnom ghette. Žijem skromne, najviac peňazí míňam na jedlo a oblečenie, čo je skôr rozmar, než potreba, holt považujem to za súčasť práce. Ešte rada platím za lístky na kultúru. Mám auto, lebo bez neho nemám ako odviezť techniku a požičiavam si dodávky. (…)

Som impulzívny a emočný človek a o tom to celé je. To, o čom píšem, suvisí s interakciou s ľuďmi, empatiou alebo aj totálnou neempatiou, ktorú pozorujem, alebo nechtiac sama spôsobujem. Všetko je to veľmi krehké, rovnako ako moja viera v to, že to pôjde. Ja viem, že sa to nemôže páčiť všetkým a ani mi to nevadí, každý má právo (ne)počúvať, čo chce. (…)

Som vďačná aj za to, že sa teraz musím zmierovať s tým, čo sa deje. Že naozaj nič nie je samozrejmé. (…) Držím vám palce a verím, že to vydržíme ako všetko doteraz. Tak ako sa vždy všetko v mojom živote vyriešilo samé, iba dúfam, že sa to stane znova.

Chodím sa starať kamarátkám o deti a v karanténnej dobe čakám a modlím sa, aby to čo najskôr skončilo. foto: Katarína Kubošiová

Jakub König (Kittchen, Zvíře jménem podzim)

Hned na začátku karantény jsem v rámci úsporných opatření přišel o práci. A tak jsem nějaký čas trávil restaurováním, přepisováním a rozesíláním životopisů. A ten zbývající se snažím co nejspravedlivěji rozdělit mezi svou ženu Marii, naši dceru Marušku, psaní knížky, hraní a skládání písniček a malování.

Napřed jsem se chvíli durdil, že nic nemá cenu. Zrušený koncerty, výstavy... Ale naštěstí mi znova došlo, že se mi dobře daří, když mám možnost tvořit. Když můžu svý pocity transformovat a zpracovávat prostřednictvím umění. Dlouho jsem si přál, abych na tu svoji tvorbu měl konečně čas a klid. Teď ho mám. A tak se snažím soustředit na to, abych ten čas a klid dobře využil.

Mrzí mne samosebou, že jsme přišli se Zvířetem o velkou část naší poslední sezóny. Těšili jsme se, že si ještě užijeme Žižkovskou Noc i letní festivaly. A teď je to všechno ve vzduchu a nikdo neví nic. Říkám si ale, že tak to zkrátka chodí, když člověku vstoupí do života zásadní dějinný události. A že na nás je, najít co nejlepší způsob, jak se s tim vypořádat. Tak to je další věc, na který můžu pracovat.

Jelikož si prostor na hraní vyhradím většinou když malá Maruška usne, hraju na co nejtišší nástroje. A takový věci teď maluju.foto: Jakub König

Ewelina Vlček-Chiu (ba:zel, Ai Fen)

Rytmus je pro mě zásadní pravidlo, jak si udržet kreativní flow a zdravý rozum. V době karantény především doporučuju všem, aby se chopili příležitosti udělat si rituály, struktury, který pomáhaj, určili si kostru dní, která udrží. (…)

Jsem na Šumavě, mám radost z přírody, mění se to tady hodně rychle: sněží, roztaje to, je vedro, mrzne. Mám pocit jakoby příroda napodobovala moji náladu. Dny se splývají jeden do druhého: vstávám, cvičím, snídám, jdu do studia, dělám si oheň, když je zima, jsem u něj do večera, vařím, jdu do studia, jdu si lehnout. Mám problémy usínat a vstávat. Večer nemůžu zklidnit svoji mysli, ráno mám problém se rozmotat ze svých snů, ukazujích hodně o sobě – čeho se bojím, co chci.

Řekla jsem si, že i když jsem teď neplánovala dělat nové věci, tak proč ne teď? Takže hlavně tvořím, a přitom se nechávám propadávat do různých hlubokých a ohromujících emocí. Ale nenechávám depku a negativní emoce, aby mě paralyzovaly. Když mám fakt pocit že nemůžu nic dělat, lehnu si a zkoumám všechny ty zdrcující myšlenky a emoce, dělám si z toho meditace.

V této době jsem měla být na rezidenci s polským basníkem Uroruro v galeri Sam83 v České Bříze. Chystali jsme se na tu spolupráci asi půl roku a tešili se na to. Bohužel, hranice se zavřeli a rezidence je odložená. Oslovuju lidi na remixy mého alba postforever, myslím, že je teď ideální čas oslovovat lidi, který jsou jinak strašně busy. Potkávám se virtuálně každý týden s naším kolektivem TRIGGER, ten začal jako symposium organizovaný Mary C jako non-binary i žen-umělkyň a zakončil se vydáním časopisu a koncertem v Punctu. Přemýšlíme, co dál, jak zkusit změnit hudební průmysl, který neslouží umělcům, ale kapitalismu. Je to příjemný být v kontaktu s lidmi, kteří to cítí jako já a chtějí změnu, jsou otevřený.

Po večerech čtu The Mandarins od Simone de Beauvoir. Vzala jsem si tu knihu náhodně z kopy těch, které jsem ještě nečetla. Nakonec se ukazuje že ta knížka je o lidech, kteří bydleli v úzké komunitě během druhé světové války, a teď, když válka skončila, začínají žít zpoza té společnosti. Je to zajímavý, naposledy jsem četla od de Beauvoir All Men are Mortal, knihu o nesmrtelném muži, v té době mi zemřela blízká osoba. Bytí je zvláštní, zkoumám náhody, snažím se z nich nezbláznit, ale jen tak lehce je přehlížet nehodlám.

Fotka z příprav s Emily, která točila klip k This Analog Desire (Makes Me Slow). foto: Emily Brandi

 Jakub J Jirásek (Cold Cold Nights)

Paradoxně, i když mám teď spoustu času, nemám pocit, že bych měl lepší podmínky tvořit – ať už psát písničky nebo scénáře (vedle hudby se věnuje JJJ také filmové režii, pozn. ed.). Pro všechny z nás je to těžké období. Zatím mám to štěstí, že se mě tahle krize nedotkla existenčně. Zároveň ale vzniklou situaci prožívám s empatií k ohroženějším lidem, a to mě emocionálně taky poměrně dost zatěžkává. Myslím, že je v pořádku si připustit, že nemám chuť nebo sílu věnovat se rozepsaným věcem (např. proto, že mi v novém světle přijdou zkrátka neaktuální nebo marginální) a než budu schopný nějak reagovat na současný stav, potřebuju to sám v sobě zpracovat.

Věnuju se tím pádem převážně manuálním pracem, k čemuž jsem vždycky tíhnul, ale v klasickém velkoměstském životě na to člověk nemá moc prostoru. Víceméně jsem se odstěhoval na chalupu prarodičů, kde se starám o zahradu a pomáhám na rekonstrukci stavení, které koupili rodiče ve stejné vesnici. Myslím, že tohle období hodně odkrývá podstatu mezilidských vztahů, které vedeme. Možná je to čas, který nám má ukázat, o které vztahy stojí za to pečovat a které jsou v našem životě tak trochu navíc. Osobně se mnohem víc snažím být v kontaktu se svou rodinou, než se mi to dařilo za běžného provozu. Snažím se taky myslet na lidi, kteří by se mohli cítit opuštění.

Přidávám fotku ze stříhání jabloní. foto: Jakub J Jirásek

 Tomáš Dvořák (Floex)

Období, které právě prožívám, by se dalo shrnout mým oblíbeným citátem „If you can’t go outside, go inside”. Rozhodně toto období vnímám jako šanci stáhnout se více do svého nitra, a vnímat to jako nové, né zcela objevené pole, kam můžu upřít svou pozornost. Beru to jako lekci od života, který už nebyl schopen ustát to naše neustále hemžení. Snažím se to nějak reflektovat svým způsobem. Pod značkou Floex se příliš neaktivizovat na sociálních sítí a internetu všeobecně, protože to je jen další, jen virtuální „vně”. A tak se omlouvám všem svým příznivcům, že generuju minimum postů, nestreamuju a nevymýšlím protestsongy, ale třeba i to může být na čas inspirativní. Jinak samozřejmě, že si i kutím něco ve studiu – hraju si.

Jirka Imlauf (Houpací koně)

První, co mě trochu hříšně napadá, je, že jsem na tuhle dobu nevědomky trénoval poslední měsíce a vlastně i roky. Byl jsem hodně sám, když jsme zrovna o víkendu nehráli, trávil jsem ho kolikrát dost podobně jako teď, a nebylo to jen o víkendech. Docela jsem začal vynechávat večerní chození ven, kino, bary, společnost. Zpíváme už nějakou dobu „připrav se hochu na hubený dny”, a ony pak fakt přišly, má to svý důvody, není jeden, ale to sem nepatří, takže spíš to chci dát do souvislosti, prostě ten náraz nebyl tak velkej. Ale nevíme, jak dlouho to bude trvat a nechci to zakřiknout.

Zezačátku jsem měl pocit, že ani není nutný a vhodný si rvát vlasy z toho, že nejsou koncerty, nehrajou divadla, kina, je zavřeno v knihkupectvích a obchodech s vinylama… ve srovnání s tím, co se začlo dít, mi to nepřišlo tak podstatný… byla mi sympatická ta videa, jako udělal třeba Michael Stipe, ty výzvy: prosím, zůstaňte doma, takže se mi v hlavě nerojily žádný nápady na stream koncertu, i když zase chápu třeba Zrní, kteří všechno vsadili na kartu hraní a navíc vydali desku a teď nemůžou hrát a do jiný práce nechoděj.

No jenže nám týden dva nato vyšla deska taky, máme nějaký splátky atd., a tak taky přišla otázka, co teď s tím, jak to dostaneme k lidem, když šňůra nebude? Obvyklý elektronický cesty sice pomáhaj, ale nestačej, takže přece jenom máme pár decentních nápadů, teď je připravujeme.

Neumím se dokopat k pravidelnýmu režimu, který se všude doporučuje, den se mi skládá dohromady trochu nahodile a chaoticky, nějaký pevný body v něm ale jsou, učím na dálku, nějakou dobu mi trvalo, než jsem se s tim naučil pracovat, dělám v kuchyni se španělkou nový písničky, mám nějakej nápad na jednotný téma, ještě jsem ho ale kapele neřek. Chodím nakupovat dvěma starším lidem, v podvečer vyjedu za Ústí k jezeru, pak něco píšu, jako extrémní sova chodím spát nejdřív ve dvě. Celej den mám puštěný různý internetový rádia a pouštím si vinyly. No a čtu a rovnou doporučim biografii Down the Highway, Život Boba Dylana, autor Howard Sounes, k tomu si hledám všechny ty písničky a mám pocit, že jsou 70. léta. A zažívám pravý kávový orgie.

Zprávy o pandemii si dost ředím, nemám televizi, čtu noviny, pár internetových serverů, sem tam se u toho zaseknu a mám pak na sebe vztek… Jestli převažuje nějakej pocit, je to mnohost, tolik věcí bych chtěl udělat a naučit se. Skoro jako znamení se tuhle na mě z knihovny zasmál název Saroyanovy knížky: Věřil jsem, že mám fůru času, ale teď si nejsem tak jistej.

Jistej jsem si naopak tím, že tohle všechno, co zažíváme, se dá chápat jako vzkaz lidem: přestaňte bláznit, zpomalte, nemějte nos tak nahoru, krmte ptáky, zalívejte kytky.

* Výběr respondentů proběhl na základě rešerše, osobních a profesních kontaktů. Vybrané pasáže jsou zvýrazněny AlterEchem. Příspěvek Kataríny Kubošiové je redakčně krácenou verzí jejího příspěvku na Facebooku.