Bedekr 5/2015 Bedekr 5/2015

Bedekr 5/2015

Někdo cestuje k moři, my cestujeme za deskami. A k moři taky. V pátém díle Bedekru dodržujeme tradici a opět vyrážíme na místa, kde jsme dosud nebyli – tentokrát do Irska, Itálie a Dánska. K tomu přidáváme jednu pravidelnou zastávku v Čechách, pak to vezmeme přes oceán do USA a na západní i východní pobřeží Kanady. Místo krosny sbalte přehrávače a žhavte sluchátka. Hranice neexistují, v hudbě je schengenský prostor všude, a proto prolétneme až na konec světa. Těší se na vás Aid Kid, Built to Spill, Mew, Siskiyou, Suuns & Jerusalem in My Heart, Ufomammut a Villagers. Pestrost nad pestrost.


Aid Kid – Aid Kid

Aid Kid – Aid Kid Aid Kid – Aid Kid

O zajímavé elektronické nahrávky nemáme v našich končinách nouze. Po koncepčním vesmírném putování Subject Losta se nám nyní otevírá debutující počin Aid Kida. Eponymní prvotina přináší šest skladeb, které potvrzují kritikou vtiskávaný talent a nabízí pestrou, a přesto pohromadě držící exkurzi po různých elektronických formách a náladách. Aid Kid, jak ostatně sám přiznává, nechce v prvé řadě roztančit, nýbrž donutit posluchače k soustředění, zamyšlení. To se mu díky mnohovrstevnatosti rozprostřené od ambientních, chillwaveových ech po intenzivnější rozštěpené glitchové fragmenty daří. „Myslí“ přitom i na ty, kteří kouzlu undergroundových elektronických mašinek dosud nepodlehli. „Rozpomíná“ se totiž třeba na své kytarové anabáze (včetně té poslední u DIV I DED) a do své elektroniky vetkává post-rockové (Intro v mnohém indikuje gradaci Sigur Rós) a shoegaze ambice (Sleep Start). V neposlední řadě si pak v jedné skladbě přizývá neodolatelně chladný hlas Veroniky Buriánkové z Kalle a spolu s ní oprašuje triphopové tradice. Elektronická mozaika, která se netočí v kruhu a která při pohybu po lomené trajektorii suverénně nahlíží za každý roh. (tf)


Built to Spill – Untethered Moon

Built to Spill – Untethered Moon Built to Spill – Untethered Moon

Built to Spill a Modest Mouse (nová deska viz minulý Bedekr) byly vždy spřízněné kapely, spojovala je podobná poetika, vzájemný obdiv nebo taky zkrátka to, že jejich desky z druhé půlky devadesátých let patří k tomu nejlepšímu, co žánr „indie“ kdy nabídl. Nicméně Built to Spill se na rozdíl od Modest Mouse nikdy nepodařilo proniknout do širšího povědomí či mainstreamu. A to přesto, že už téměř dvacet let vydávají na major labelu Warner Brothers. Za tímto paradoxem nejspíš stojí fakt, že nikdy výrazně nezměnili svůj zvuk a na první poslech zní všechny jejich desky víceméně stejně.

Výjimkou není ani novinka Untethered Moon, na niž se čekalo dlouhých šest let. Frontman Doug Martsch se při její tvorbě z části obklopil novou (a mladší) kapelou a ačkoli se nejedná o nahrávku zvukově nikterak převratnou, zdá se, jakoby Martsch dostal nový impuls. Deska se asi sotva objeví na předních místech výročních žebříčků, a co se týče kvality, nijak neční ani mezi ostatními počiny Built to Spill, nicméně jedno velké „překvapení“ nabízí – nejde na ní zpozorovat ani stopu po vyčpělosti, a to přesto, že jsou to zase jen „staré dobré devadesátky“. V souboji Built to Spilll vs. Modest Mouse tedy možná vůbec poprvé upřednostňuji první jmenovanou kapelu. A to dost výrazně. Untethered Moon je zkrátka deska svěží, melodická, chytrá. A ještě jedna poznámka na závěr – Built to Spill zde znovu potvrzují, že jsou pro mě tzv. králové zdánlivé veselosti či skryté deprese. Do příjemných, rozverných melodií dokáží ukrýt myšlenkově hutná a mnohdy velmi temná témata, přičemž se nebojí ani humoru, viz jejich geniální klipy. A to mám mnohem raději než mnohdy falešnou či do sebe zahleděnou depresivní depresi na efekt. (jz)


Mew – +-

Mew – +– Mew – +–

Šestá řadovka dánských Mew, to je jedno z těch alb, která si moc přejeme, oddaně na ně čekáme, ale podvědomě tušíme, že by možná radši ani vyjít neměla. Jonas Bjerre pěje i nadále mistrně a zůstává hlavním poznávacím znakem Mew, ale poněkud nevýrazné, rozplizlé a efemérní melodie jeho projev stejně táhnou ke dnu. Protiklad konipáskovského hlásku a k tomu až nečekaně ostrých kytar už zde není tak patrný jako na dřívějších deskách. A pokud kapela kompenzuje dlouhé čekání na nové album skoro hodinovou stopáží, není to zrovna šťastný krok. Na uposlouchání celé desky musíte být hodně oddaným fanouškem. S trochou trpělivosti ale máte šanci z +- vykřesat podobně libé pocity, jako když jste v raném teenagerovském věku (tedy alespoň my mladší ročníky) u objevování počáteční diskografie romantiků Mew probděli nejednu emotivní noc. (hp)


Siskiyou – Nervous

Siskiyou – Nervous Siskiyou – Nervous

Nedávno jsem usnul se sluchátky na uších a probudil se uprostřed noci. Vzbudila mě úvodní skladba desky Nervous, kterou jsem do té doby nikdy neslyšel. Podivné intro mě vyděsilo a dýchlo na mě atmosférou tvorby Gilese Coreyho (Seznamte se). Pak nastoupila basa a zbystřil jsem, v polospánku jsem song doposlouchal a přišlo mi, že jsem nic lepšího v životě neslyšel. Až jsem se pak bál si nahrávku nějakou dobu pustit a vrátil jsem se k ní asi po měsíci.

Není to nejlepší věc, kterou jsem kdy slyšel, ale výrazně mě nezklamala. Je melodická, zvukově pestrá a skoro každá ze skladeb obstojí sama o sobě. Jen má jednu takovou vadu – dlouhé roky jsem neměl tu čest s tak neoriginální nahrávkou. V podstatě každá skladba mi připomíná něco jiného, nejvíce pak dvojici Arcade Fire a Portugal. The Man, občas se záchvěvy například Alt-J. A to mě zkrátka nebaví, rád se zaposlouchám do něčeho, co má svůj osobitý zvuk, a ne do něčeho, co se zoufale snaží znít jako něco jiného, ještě k tomu mnohem úspěšnějšího. I tak je Nervous nadprůměrnou deskou, jen bohužel přišla s několikaletým zpožděním. (jz)


Suuns & Jerusalem in My Heart – Suuns & Jerusalem in My Heart

Suuns & Jerusalem in My Heart – Suuns & Jerusalem in My Heart Suuns & Jerusalem in My Heart – Suuns & Jerusalem in My Heart

Split, který vlastně není splitem. Split, na kterém místo spravedlivé dělby skladeb oba interpreti difúzují, splétají svůj pohled na svět. Způsob, jakým Suuns zacházejí s kytarami a hudební formou, mě fascinuje od prvního poslechu, a zvěst, že se čtveřice Kanaďanů rozhodla popustit uzdu své fantazie společně s Jerusalem In My Heart, elektronickým vizionářem libanonského původu, mě od počátku naplňoval nedočkavostí. Osmička skladeb vznikla již někdy v roce 2012, během pár dní, během jednoho „pokojového“ meetingu, a v podstatě bez větších úprav byla o tři roky později oprášena a vydána.

To se částečně projevuje určitou fragmentárností, nedodělaností, přesto se jedná o experiment, kterému se lehko podléhá. Kombinace dvou světů, avantgardně zaobalující kytarový futurismus a orientální folklórní tradicionalismus, který JIMH svými mašinkami tak rád prohání, totiž dohromady tvoří nespoutaný, převážně instrumentální (zpěv se v ozvěnách ozve jen dvakrát) halucinogenní výlet, introvertní blízkovýchodní disko nahlížené zaoceánským pohledem blízké budoucnosti. Ani Suuns, ani JIMH neexhibují, všichni tratí kus svých signifikantních hudebních znaků, aby se ve výsledku propletli v perfektní harmonii. Takto nezbytečně a inovativně by měly znít všechny vedlejší projekty muzikantů, u kterých se nabírá dechu na další samostatné studiové počiny. (tf)


Ufomammut – Ecate

Ufomammut – Ecate Ufomammut – Ecate

The mammut has landed. Po sedmi letech se italské psychedelické trio vrací s deskou, která není konceptuálním opusem, jako tomu bylo v případě dvojalba ORO (2012) či „jednoskladbového“ Eve (2010). Ecate je částečně návratem ke starým, přímočařejším časům (jakkoliv by tomu délka některých skladeb nemusela napovídat). Snad poprvé jsou zde přítomny (téměř) čisté vokály a z celého alba čiší výraznější metalovost. Syntetizérové psychedelické podkresy se již staly jistým trademarkem kapely a space echo opět úřaduje v plné parádě, jen se občas vytrácí bluesový groove, který člověka na začátku semele a vyplivne až s poledním tónem skladby ve stavu naprostého zničení a euforie. Nejen svou délkou, ale především lehkostí a úderností zároveň z celého alba vyčnívá tříminutový vál Plouton, kde se kapele nejvíce povedlo to, co nejspíše zamýšlela s celým albem. Parní válec poháněný Poiovými riffy drtí asfalt nemilosrdně udusaný dobře mířenými údery Vity. Z výfuku nejde pára, nýbrž Urlovy výkřiky. Na konci zbude „jenom“ zvuk. Ten zvuk. Takhle nezní nikdo. Osmá deska stonerových šamanů z Itálie se možná do historie nezapíše, a kdybych měl někomu představit Ufomammut, doporučím mu spíše starší alba. Nicméně to stále neznamená, že se nejedná o nadprůměrnou desku v rámci daného žánru. Alb jako je Ecate vychází jen pár ročně a žádný příznivec riffů těžkých jako nakadah by si jej neměl nechat ujít. (fh)


Villagers – Darling Arithmetic

Villagers – Darling Arithmetic Villagers – Darling Arithmetic

Co se umění týče, nemá valného smyslu spoléhat se na výsledky soutěží a cen. Když ale nějaká kapela vydá dvě alba a za obě je nominována na Mercury Prize, je to přinejmenším podezřelé. Přesně tohle se stalo nenápadným irským indie folkařům Villagers, kteří v roce 2010 debutovali s Becoming a Jackal a o tři roky později vydali {Awayland}. Jaký bude osud novinky Darling Arithmetic, může napovědět jedenáctka chytlavých a líbivých melodií (ovšemže v tom nejlepším indie smyslu).

Villagers se tentokrát zříkají elektronických experimentů i orchestrálních aranží a zůstávají jen u akustických nástrojů. Takřka veškerou zodpovědnost na sebe přenesl frontman Conor O’Brien – nejen že se odhodlal k otevřené zpovědi, ale celé album nahrál a zmixoval u sebe v pokoji, což dohromady vysvětluje intimní atmosféru, která z Darling Arithmetic čiší. Asi to není adept na desku roku. Určitě to ale je přesně to album, které budete čas od času potřebovat, když vás přepadne sladce melancholické, líné odpoledne. (hp)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 4/2015 Bedekr 6/2015 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.