Cermaque – Rodinné album Cermaque – Rodinné albumJakub Čermák alias Cermaque je básník a písničkář, který je na české scéně stále vidět a slyšet míň, než by si zasloužil. Na koncertech hraje zásadně naboso, na sobě třeba režnou košili a turecké kalhoty, takže neznalý posluchač může čekat leda nějaké vegetariánské a ekologické zpívánky. Čermák místo toho začne nečekaně hlubokým a charismatickým hlasem plnit místnost verši, které svým básnickým uměním dosahují kvalit textů Karla Kryla, bojuje však s mnohem horším nepřítelem, než byla pro jeho předchůdce totalita. Čermák bojuje se sebou samým, s divnou dobou, v níž se ani státu, ani nám nic neděje, s dobou, kdy je život obyčejný, a přece tak těžký („nejde mi o život a život nejde mi“).
Jelikož se čerstvý otec Čermák přehoupnul do nového životního období, na své další desce si klade ještě těžší cíl než obvykle. Součástí bilančního Rodinného alba jsou tři ukolébavky (Uspávanka pro Lucinku, Sebastián, Antoníne), v nichž dává dětem rady do života. Děti lze ale také chápat jako zástupný symbol pro autorovo hloubavé já, které si ve skutečnosti uvědomuje vlastní chyby a radí samo sobě, aby je neopakovalo. Takže hlavně se neprat se svým stínem a tolik se neupínat k tomu, co lze říct řečí.
Úvodní skladba Popílek výmluvně ilustruje Čermákova oblíbená témata a ukazuje směr, kterým povede další dvanáctka písní. V nepřátelském a částečně naší vinou neútěšném světě se na Krušné hory snáší prach z továren a lidských srdcí, opile saháme po cizím teple a z bezedné oblohy nás hlídá slunce. „Ale nikdo není zotročený, dokud přemáhá strach věci měnit,“ zpívá Cermaque a se skromnou noblesou tím ukazuje, že má na to, nepřízeň světa zdolat. Jak už je u Čermáka zvykem, i toto album je značně znepokojivé, a jak už je zvykem, i tady se nakonec najde způsob, jak se důstojně vyplést z bludiště života. Není třeba si nalhávat, že se lze chovat spravedlivě, stačí chovat se čestně. A věřit, že žádná snaha není marná.
Ve světě alba, kde jsou takřka všechny věci a děje personifikovány, je láska živel, někdy člověku podřízený, jindy neovladatelný. Láska lidi trhá na kusy, láska jimi cloumá „jako zemské desky mořem.“ Na druhou stranu může láska člověka zachránit, třeba tehdy, „jestli se hvězdy všecky změní v špačky a slétnou na zem klovat oči místo třešní“.
Cermaque je mistrem rozsáhlých, postupně se rozvíjejících metaforických obrazů, které se táhnou přes několik veršů, takže člověka drží v napětí, co bude dál. Bohatá obraznost je předávána bohatou slovní zásobou, v textech je ukryto cosi milého, konejšivého, pohádkového, ba snad až archetypálního. Nejčastěji jde o metafory přírodního světa, který je autorovi mnohem bližší než ten technický, konzumní a globalizovaný.
Čermákův styl má něco z tradice českého písničkářství i ruského předrevolučního protestsongu, něco z klezmeru a hodně z hospodského šramlu a z ležérní elegance francouzských pouličních muzikantů. Kytara, klavír, akordeon, housle, klarinet nebo flétna; kolik nástrojů, tolik nálad a myšlenek, vzájemně se doplňujících a proplétajících. A propletly se tak, že bezpečně drží vysoko posazenou laťku Čermákovy tvorby.
„Je, nebo není lepší vztek pohřbít pod něhou?“ ptá se Cermaque. Navzdory všemu zlému, o čem byla na desce řeč, nakonec v závěrečné písni věnované Antonínovi s úlevou přiznává: „Jestli je člověk chybou, je chybou nejkrásnější.“
Zní to jako: když někdy „déšť svojí slepeckou holí narazí na místo, co nejvíc bolí“
Zlatý hřeb: Bouřka, Antoníne
Vydavatel: Indies Scope
Stopáž: 40:24
Body: 5 z 7
