Česká scéna 2019: Apollo vs. Vinyla

Apollo vs. Vinyla Apollo vs. Vinyla

Před osmi lety u nás vznikla dvě hudební ocenění jako odpověď na populární Ceny Anděl a jejich záběr, který tou dobou opomíjel důležitou část hudebního spektra. Cena Apollo a Ceny Vinyla – první od té doby volí album roku; druhé také, nadto oceňují „objev roku” a „počin roku” (promotérské a jiné, s hudbou spjaté aktivity) – se tentokrát potkávají v nominacích jmen Čáry života, Povodí Ohře a Tomáš Palucha

V návaznosti na někdejší rozhovory serveru Frontman.cz jsme oslovili zástupce těchto alternativních cen, konkrétně Pavla Kučeru za Apollo a Tomáše Grombíře s Pavlem Uretšlégrem za Vinylu. Vyhlášení cen postupně proběhne 13. února v pražském Lucerna Music Baru, respektive 27. února v pražské MeetFactory. Oba slavnostní večery uvedou koncerty vybraných nominovaných.


Pár roků mezi sebou Apollo a Vinyla vedou konfrontační ankety tohoto typu, v nichž se mluví o odlišné profilaci obou cen. Před rokem v udělování cen v oblasti alternativní hudby výraznou proměnou k lepšímu prošla Cena Anděl. Je nyní konečně načase vynést verdikt, co se povedlo, co se naopak stále nedaří a v čem má existence cen smysl, a to zejména v ohledu k tomu, že vámi nominovaná alba jsou tentokrát takřka totožná?

Tomáš Grombíř: V pravidelných intervalech si klademe otázku, jestli je nutné, aby existovaly tři v mnoha ohledech podobné ceny. Když jsme vznik Vinyly s Pavlem iniciovali, nebyli jsme na hudební scénu nijak napojení, prostě to byla fanouškovská inciativa. Samotného mě posléze překvapilo, kolik rozličných ideologií je na alternativní scéně zastoupeno. Ceny Anděl udělaly z výročních cen ryze komerční aktivitu, Ceny Apollo zase někteří vnímají jako PR aktivitu organizace OSA. Když tedy pochybujeme, proč to vlastně ještě děláme, skončíme u toho, že se snažíme vytvořit platformu, která by měla co nejméně ideologických ostnů, jak ve smyslu financování, tak ve smyslu střetu zájmů. I tak se na scéně pohybuje dost kapel, jimž vadí už jen samotný princip oceňování hudby.
Pavel Kučera: Nevím, zhodnocení toho, co se povedlo a co ne je spíše na jiných. Nicméně považuju za pozitivní, že je ve spojitosti s nominacemi na Apollo každý rok upozorněno na sedm alb, která jsou otiskem předešlého roku, jichž by si možná širší veřejnost jinak nevšimla. A pokud se toto album objeví v shortlistu hned dvou nebo tří cen, je to podle mě o to lepší.

Zaznamenali jste výraznější průlom u některých ze svých dřívějších výherců, potažmo nominovaných? 
T. G.: Tohle by byla otázka spíš na kapely. Úspěch na alternativní scéně u nás může být stejně tak strmý jako krátký. Kapela natočí dobrou desku, objede s ní letní festivaly… a je konec. Mnoha z nich se s druhou deskou vůbec nepodaří zopakovat prvotní úspěch. Za těch osm let existence ceny jsem minimálně dvakrát od kapel slyšel, že kdyby se neobjevili v nominacích, tak už se rozpadli. 
P. K.: Třeba Lazer Viking se po nominacích na Apollo dočkal na české scéně určité pozornosti. Domnívám se ale, že by se tak stalo i bez těch cen, protože je to skutečně nepřehlédnutelný fenomén. Můžu jen doufat, že v tom ceny Apollo byly aspoň trochu nápomocny.

Karel Veselý v bilančním článku Okno do světa mimo mainstream věnovanému hudebním cenám říká, že kontinuita žánrových cen je důležitou hodnotou, která jí vytváří prestiž a dodává na smysluplnosti.
T. G.: Stále mi vadí to dělení na mainstream versus alternativa. V době, kdy se mluví o alternativních pravdách, získává ta nálepka stále pejorativnější nádech. V Čechách je bohužel malý trh, takže mainstream je přirozeně úzký, silně konkurenční, ve větších zemích dokáží fanoušci vynést do mainstreamu i kapely, které u nás uvíznou v undergroundu. Podstatu ceny Vinyla vidím právě v tom nabourávání hranic. Dobře víme, že rozdávaní cen je jen drobnost v rámci podpory scény. Stále víc se snažíme rozšiřovat doprovodný program Vinyly a chceme vozit zajímavé kapely do klubů po celé republice, které by tam místní promotéři nepozvali, protože by na akci prodělali. 
P. K.: Cenu nedělá jeden ročník, ale aspoň pět, deset. To teprve ukazuje, kam ta cena směřuje a co říká. Apollo si klade za cíl být multižánrovou cenou, v níž se bude potkávat to nejlepší z alterntivy, popu či hiphopu, ale bez ohraničení žánrovými kategoriemi, nováčci i veteráni. To se podle mě snad daří. V nominacích vedle sebe byla jména jako J. A. R. a Cold Cold Nights, Lenny a Lazer Viking nebo Bonus a David Koller. Za to jsem rád, protože by to podle mě neměly být oddělené světy. 

Fiordmoss „se ve snaze naplnit sen a prorazit v zahraničí odstěhovali z Brna do Berlína a tak dlouho zde pilovali opulentní styl, až se trochu minuli s trendy”, říká v daném článku o dnes už zaniklých, loni Andělem oceněných Fiordmoss. Měly by být ceny v ideálním případě iniciačním momentem, po němž by si skupina mohla uvědomit svůj potenciál, začala jej pokud možno naplno rozvíjet, aby nevyhořela v „undergroundu” a takto nebyla zapomenuta coby „kultovní”?
T. G.: Ocenění je jeden z fragmentů kariéry, ale ne všechny skupiny či jednotlivci o svém hraní uvažují jako o kariéře, čímž je určena i míra nasazení, očekávání a celkový přístup. Osobně jako velký problém vnímám nedostatek hudebních manažerů. Muzikanti se mají věnovat především hraní a propagaci zase člověk, který ví, jak na to.
P. K.: To skutečně nevím.

Roku 2017 vznikla proexportní kancelář SoundCzech, která má za cíl podporu české hudební scény v zahraničí. Pomyslným milníkem a jistou zkouškou se pro SoundCzech stal letošní fokus na Česko a Slovensko největšího evropského showcasového festivalu Eurosonic Noorderslag (ESNS) v Nizozemsku. Jak tuhle skutečnost vnímáte a co to pro českou scénu z vašeho hlediska znamená? Spolupracujete nějak s touto kanceláří?
P. K.: Několika showcasových festivalů u nás i v zahraničí, např. ve francouzského Europavox, jsem se opakovaně zúčastnil. Nicméně se u nich nemůžu zbavit pocitu určitého svazáctví. Na Europavoxu v minulosti hrála řada skvělých českých kapel jako The Prostitutes, Khoiba, Sunshine, DVA nebo Toxique, ale nevím o tom, že by jim to nějak výrazně otevřelo dveře alespoň na francouzský trh. Jistě, cenu na festivalu ESNS získali například Jamese Blake, Lykke Li či Adele, ale nedomnívám se, že by se bez toho jejich kariéra odvíjela výrazně odlišným způsobem. Pořád věřím, že pokud má interpret dobrou písničku a umí ji dobře zahrát a zazpívat, prosadí se i bez hudebních veletrhů. A naopak. Je skvělé, že čeští hudebníci získají na podobné akci prostor a ze srdce jim to přeju, ale přehnaná očekávání ve smyslu průlomu v zahraničí bych od toho osobně neměl. Myslím, že cesta vede spíš způsobem být ochotný a mít chuť jezdit a hrát v každém zapadákově, kde o to budou mít aspoň trochu zájem, a doufat, že se ta sněhová koule postupně nabalí. A pak samozřejmě přes vytrvalou a systematickou práci na sociálních médiích, bez kterých to dnes taky moc nejde. 
Pavel Uretšlégr: Co pro českou scénu znamenal letošní fokus ESNS, nedokážu posoudit. Nebyl jsem tam, nejsem ani manažer kapely nebo aktivní muzikant, nadto si myslím, že na jakékoli hodnocení je ještě brzo. Nicméně ojedinělé účasti českých zástupců v loňských letech žádné valné úspěchy nepřinesly. Otázkou zůstává, proč tomu tak je. Je jasné, že účast na ESNS je jen jakýsi pomyslný začátek průniku českých kapel do zahraničí a skutečný úspěch, byť sebemenší, musí být podložen synergií více faktorů (zahraniční label, zahraniční manažer…).

Cenám Vinyla Soundczech nijak nepomohl, ale asi ani není důvod. Primárně má kancelář pomáhat exportu tuzemské hudby do zahraničí, v tomto směru stojí oba projekty trochu jinde. Osobně na ESNS nejezdím a nejspíše to nemám v plánu ani do budoucna.  Akce je primárně určena pro hudební profesionály, který já naštěstí nejsem. Několikrát jsem byl na jiných showcasových festivalech, spíše jako ale dramaturg Besedy u Bigbítu než pořadatel cen Vinyla a musím říci, že to byla žalostná zkušenost, kterou už nechci opakovat. Unylá, uniformní dramaturgie, až na malé výjimky hudební nuda. Ale rozumím tomu, že to důležité se na těchto akcích koná mimo samotná pódia. 

Výběr ESNS ovlivňuje několik faktorů, mj. schopnost oslovit evropské publikum a určitá připravenost skupiny jít do světa. Například Kalle se těší výrazné pozornosti odborné i fanouškovské, Kalle byli nominovaní na Vinylu, Apollo vyhráli – za hranice přesto spíš nevyráží a, jak zaznělo v rozhovoru Full Moonu, bookeři ESNS konkrétně u nich shledali, že ještě nenastal „ten správný čas”. V ohledu k tomu, jak se vaše cena za posledních let profilovala, jak si jejich výběr českých skupin vysvětlujete?
P. U.: Co k tomu říct?! (směje se) Asi nastal čas, aby v Evropě poznali Circus Brothers a Kalle si holt musí ještě počkat. Výběr ESNS odráží do určité míry nejspíše vkus dramaturgů akce a taky asi reflektuje konkrétní poptávku na evropských trzích. Pak se ale musím ptát, na koho podobné akce, jako je ESNS, vlastně cílí. Srovnávat výběr českých kapel na ESNS a toho, kde se nachází Vinyla snad ani nelze. Na druhou stranu: slovenský výběr kapel ESNS na mě působil daleko lépe a tak nějak kompaktněji.
P. K.: Nedovedu odpovědět a úplně asi nerozumím otázce. 

V našem rozhovoru s bookerem ESNS zaznělo „obě země mají rozdílné scény, každá je zajímavá svým vlastním způsobem. Zároveň jsou to scény, které si vzájemně vypomáhají.” Když se podíváte na Radio_Head Awards, v čem to mají na Slovensku odlišné? Na ESNS 2019 mi přišlo, že propagace slovenských skupin byla v mnoha ohledech výraznější, za což myslím daná scéna a zastoupené projekty v mnohém vděčí koordinaci a zaštítění festivalem Pohoda… 
P. U.: Že českému hudební prostoru chybí Pohoda, tvrdím dlouhodobě. Důležitost Pohody nevidím ani ve faktu, jak prezentovala slovenskou hudbu na ESNS, ale spíše v tom, jak dokáže, díky své velikosti a celkovému zásahu, kultivovat slovenský hudební prostor a nabízet dlouhodobě kvalitně stabilní dramaturgii. Vždy, když dojedu do Trenčína, cítím, že při veškeré zábavě, kterou letní festivaly včetně Pohody primárně přináší, dokáže tento festival myslet na tu společenskou hodnotu hudby. Zkrátka, že hudba není jen zábava, ale jedna z forem umění, které má vést k nějaké debatě, má odrážet aktuální stav světa atd. U nás k tomu měl nejblíže festival Colours of Ostrava, pořadatelé se ale rozhodli dělat akci pro jednou tolik lidí co Pohoda, což v sobě zákonitě nese aspekty jako je nevyrovnává dramaturgie, kde vedle sebe stojí aktuální výrazná jména světové hudby vedle druhořadých jmen pro všechny. Což nechci, aby vyznělo jako kritika tohoto festivalu, jde o legitimní rozhodnutí pořadatelů, které respektuji.
P. K.: Aktuální slovenskou scénu nijak podrobně nesleduji, takže si netroufám soudit. Ale obecně mám pocit, že slovenská scéna – od alternativy přes hip hop až po mainstream – měla vždycky větší mrd než česká. Byla a je více expresivní, dynamická, méně introvertní. Což mně osobně možná vyhovuje více, ale je to spíš záležitost osobních preferencí.

Jako metu pro alternativní scénu, její zástupce a agenty, bych z nejbližších festivalů vnímal německý CTM, rakouský Donaufestival a polský OFF či Unsound. Napadá vás, v čem to v tomhle směru vázne? Z principu udílení cen bych předpokládal, že základ je podle vás dobrý, stojí tedy úspěch české scény na hudebních profesionálech, a to ať už z proexportních kanceláří, popřípadě spjatých se samotnou skupinou?
P. K.: Nedovědu odpovědět. Nepohybuju se nijak aktivně v prostředí manažerů kapel, které se pokoušejí prosadit v zahraničí, takže netuším, s jakými problémy se potýkají. To je otázka spíš na ně.  
P. U.: Myslím, že si vlastně sám odpovídáš, Libore. Na jednu stranu zmiňuješ Unsound nebo Donaufestival, na druhou stranu se bavíme o showcasových festivalech. Nevím, jaká je situace v zahraničí, ale u nás je aktuální situace taková: nemalá část scény má pocit, že mantra úspěchu české kapely je vyjet na showcasový festival. Mnohé skupiny, se kterými se bavím, už jsou v jakési schizofrenní situaci, že u nás na ně chodí 20 lidí, přesto mají pocit, že hlavně musí zahrát na Waves ve Vídni nebo na Mentu v Lublani; za což ani tak nemůžou ty kapely, jako samotný diskurz, který tady kolem nezávislé hudby vznikl. Tolik k mantře zahraničního úspěchu.

Chápu, že zahraniční nabízí nový trh nebo zajímavou uměleckou konfrontaci, ale tak nějak mám pocit, jakoby už neexistovalo nic jiného, než ty showcasy. Já si ale myslím, že když v Brně přijde na Ghost of You cíleně 400 lidí, je to nesrovnatelně větší úspěch, než když tatáž kapela koncertuje někde na periferii Vídně, v sále kde nikdo není, protože pořadatelé showcasového festivalu jim na poslední chvíli změnili klub… Ale abych se vrátil více k otázce, na některé zmíněné festivaly jezdím a realita je taková, že na nich potkávám jen minimum lidí, kteří jsou spojeni s exportními aktivitami české hudby. To je fakt. Fakt je také ten, že když se podíváš na to, za čím třeba stojí jednotliví členové Rady Soundczechu, pak Unsound nebo Donaufestival stojí mimo záběr některých. Což opět, prosím, nekritizuju, je to legitimní – každý má jiný vkus a určitě je dobře, když jsou v Radě zastoupeny různé pohledy na hudbu. Jen se snažím odpovědět. Naprosto upřímně: je mi to ale vlastně úplně jedno. Pro mě je třeba daleko podstatnější, že přibývá promotérských aktivit mimo tradiční kulturní centra. Tady u nás, v Česku. Když jsme dělali pod Vinylou koncert Kalle v mém rodném Veselí nad Moravou, přišlo víc jak 200 osob. Lidi pak za mnou po koncertě chodili a říkali, jak je skvělé, že se podobné akce nekonají jen v Brně nebo Praze, ale taky u nich doma. Mimochodem: osobně jsem přesvědčený, že o stavu české hudby a scény obecně, více než než jakékoli zahraničí úspěchy či fokusy, může říci analýza toho, co se děje právě na různých perifériích scény – tvůrčí, klubové nebo festivalové.

Vyhlášení Cen Vinyla, Praha – Lucerna Music Bar, 13. 2. 19  
Vyhlášení Ceny Apollo, Praha – MeetFactory, 27. 2. 19
Vyhlášení Cen Anděl, Praha – Fórum Karlín, 5. 3. 19

    vychází za podpory
    EEA and Norway grants
    Ministerstvo kultury ČR
    Nadace Český hudební fond
    NADACE ŽIVOT UMĚLCE

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.