Koňe a Prase: Všechny hezké emoce, ale i špína a trápení

Koňe a Prase: Všechny hezké emoce, ale i špína a trápení

Koňe a Prase vydali letos na podzim debutovou desku Bramborové hity, která stručně a úderně komentuje každodenní život kapely i komplikovanější společenské problémy. „Na naši hudbu by se možná hodil termín utopická – ne, že by zněla jak z ráje, ale ve smyslu, jak říkal Martin na Radiu Proglas. Že nás poslouchají ti, kdo ví, že je všechno kolem potřeba změnit. A ti, které bychom našimi songy přiměli třeba třídit odpad, si nás zase nepustí,“ vysvětluje Viktor, který hraje v kapele na basu a podílí se i na její výtvarné stránce. Zároveň doufá, že kdyby si je přece jen takový člověk pustil, s odpovědnějším jednáním začne. Pak hned připustí, že něco takového nemůže dokázat.

Velkým tématem jejich prvotiny je právě ekologie (Eko, Les), nadměrná spotřeba (Prasečínská čtvrť – tu zároveň označil Viktor za nejvážnější, nejsmutnější, nejdelší a jeho nejméně oblíbenou píseň), ale deska poukazuje i na chování policie (Fízli) nebo sílu peněz. „Většina skladeb na albu je z pytle na brambory, kam jsme si je schovávali, aby neshnily,“ líčí dále vznik debutu Viktor. „Zkoušíme ve stejném objektu, kde jsou i moje obrázky. Občas se tam potkám s naším fotografem Jakubem Koutným a vymýšlíme vizuální část Koňe a Prase  –  jak by mohly vypadat klipy, obal na desku, upomínkové předměty [určitě stojí za to zmínit kapelní škrabky na brambory pozn. red.] a podobně.“ 

Z turné stihli letos jen málo koncertů, křty, kde měla jako překvapení zaznít i skladba složená pro úplně první vystoupení kapely na vernisáži, neproběhly. Jinou propagaci své tvorby neplánují a zbylo jim právě už jenom dělat rozhovory. Nejen těch je po vydání debutu požehnaně. Od interview v Blesku a koncertu na Proglasu, přes recenze na anglických nebo třeba španělských webech až po desku týdne na francouzském Radiu 666. Na nedostatek zájmu si Koňe a Prase nemusí stěžovat.

„Co se týče francouzského rádia, to byl opravdový zážitek. Jednu desku jsem poslal do Francie a další do Států. Nechápu komu, říkal jsem si, jestli to nejsou nějací Češi, ale ta jména tak vůbec nezněla. Vždyť tomu přece nikdo nemůže rozumět. Pokud by se jim to líbilo, aniž by řešili, o čem zpíváme, bylo by to milé. Zatím jediné nabídky z ciziny jsou však ze Slovenska.“ 

Zdá se, že každý člen kapely se vyznačuje jiným zájmem. Zpěvačka a klávesistka Lenka Halová se zajímá o ekologii a vede na instagramu účet #nenimijednokdootravilbecvu, ze zpěváka a bubeníka Martina Janírka se zase během covidové krize stal stěhovák různě velkých balvanů, jak vypráví Viktor. O tom jsou skladby Eko, Les a Stěhovák. „Stěhování a ekologie nejsou jen nějakým aktuálním výstřelkem, co teď frčí, ale životním posláním. V našem městě totiž každý měsíc někdo vypouští tuny nějakých sra*ek do řeky. Všechny songy nejsou smyšlené, stojí za nimi opravdový životní příběh.“ 

Viktor se zase v současnosti věnuje cideru a pálení rozmanitých druhů ovoce, o tom bychom snad mohli slyšet na nějakém dalším albu. A třeba dojde i na další Martinův koníček – sběratelství. „Vlastní nevyčíslitelnou sbírku především různých sad bubnů a kytar Jolan, zpočátku jsme jeho nástroje i využívali, ale teď má každý své. Potom má dva motocykly Jawa pérák – František Janeček. Pamatuju si, jak oba renovoval, ten první byl dokonce prorostlý stromem. Jakého krasavce z něj udělal, si můžete všimnout v klipu k songu Stěhovák. Je majitelem asi osmi vozů Tatra – různé nákladní i osobní typy. A sbírá ještě další zajímavé věci vyrobené mnohdy několik let před jeho narozením.“ 

Skoro nadpřirozenou pověst kapely tvoří kromě téhle divoké palety koníčků ještě divočejší historky – o papírových bicích značky Tacton, jejichž přechodové bubny sloužily jako květináče, nebo o zvukaři, který tvrdil, že viděl Martina Janírka ve fabrice na výrobu metronomů, jak tam podle jeho hry nastavují přesnost jejich kmitání. Zrovna na tuhle příhodu jsem se zeptala a je to pravda: „To se skutečně stalo v pražském Jazz Docku. Nebyl to přímo ten člověk, který nás zvučil, ale říkal, že dělá zvukaře v nějakém pražském hudebním klubu. Když jsem to slyšel, údivem jsem omdlel.”

V jednom z dřívějších rozhovorů říkají, že receptem na úspěch je osobitá hudba, která má co říct. To potvrdil Viktor i mně: „Každý z nás má své oblíbené kapely, ale nikdy jsme se nesnažili zahrát nějaký cizí song. Ani aby kterýkoliv náš z některého cizího vycházel. Jestli nám někdy dojdou nápady, tak maximálně dáme třeba cover. Koňe a Prase – to je svoboda, volnost, láska, přátelství a všechny ostatní hezké emoce, občas špína, trápení a výdaje.“

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.