Please The Trees: Každý si může vytvořit vlastní svět, ve kterém si určuje pravidla

Please The Treesfoto: Vlastimil Vojáček

Alternativně rockový kvartet Please The Trees se posouvá mílovými kroky kupředu. Čtvrt roku čerstvá deska A Forest Affair, přírůstek k dřívějším nahrávkám Lion Prayer (2008) a Inkalesh (2010), potvrdila, že je kapela na české scéně obdivuhodným úkazem. Na tom se jednoznačně shodují jak posluchači, tak kritika. Tato pozice, kterou jim leckdo může závidět, jim ale nespadla jen tak do klína. Nejen o tom, co všechno je nezbytné k dobytí takových met, ale třeba i o spolupráci s producentem Jonathanem Burnsidem či o směřování své nové sólové tvorby se rozpovídal zpěvák a kytarista, respektive umělecká duše Please The Trees, Václav Havelka.

V polovině loňského října jste vydali třetí řadové album A Forest Affair. Co všechno se do něj promítá?

Myslím, že tohle album, práce na něm, všechny okolnosti pomohly definovat, co vlastně Please The Trees jsou. Až s tímhle albem jsme definovali svoji identitu. To nakonec není nějaká romantická symbióza dvou projektů, ale projekt s vlastním charakterem, sebevědomím a ambicemi.

Deska vznikala v Kalifornii pod producentským dohledem Jonathana Burnsida. Jaké to bylo, spolupracovat s ním?

Od začátku do konce zážitek, spolupráce předčila všechna očekávání. Práce s Jonathanem se výrazně podepsala na výše popisované nabyté definici sebe sama. Změnil se celý kontext. Byla to obrovská výzva, se kterou mi to nedalo se neutkat. Jonathan patří mezi lidi, jejichž práci obdivuju, a bylo mi ctí s ním spolupracovat. Není mým cílem si v rámci tvůrčího procesu někoho tupě najímat. Sám nás ke spolupráci oslovil. Zajímalo mě, jestli naše hudba dokáže v daném kontextu obstát. Nechci snižovat místní estetiku, ničí práci, tradici, ale neztotožňuju se s ní. Proto pracuju a i nadále chci pracovat tímto směrem. Pro mě je realizace tohoto alba splněným snem. Snažím se věci dělat instinktivně, intuitivně. Díky Jonathanovým zkušenostem, všestrannosti a zapálení pro věc, které bylo nadstandardní, jsme z písní vymačkali myslím maximum.

Kromě nahrávání máte se Spojenými státy poměrně bohaté zkušenosti i co se koncertování týče. Liší se hodně koncerty doma od těch v cizině? Všimli jste si třeba, že by byly reakce posluchačů rozdílné?

Publikum. Dejme tomu, že dnes se dá říct, že doma svoje publikum, pozici máme. Určitě je skvělé hrát pro publikum, které tě chce slyšet, zná písničky, reaguje. V určitém smyslu jde o ideál, po kterém touží každá kapela, každý hudebník. Musím ale říct, že v souvislosti s koncertováním v zahraničí to nemůže být ve své hluboké podstatě hlavní ambice kapely. Nikdo nikde na nikoho nečeká, necítím hlad po talentech, zájem. Nemůžeš očekávat, v momentě, když někam přijedeš, že někoho budeš zajímat. Doma můžeš být sebevětší hvězda, ale na západ od Aše nikoho nezajímáš. Jde o nabývání zkušeností. Konstantní práci. To, co dělám, není pro mě ale práce ani koníček. Je to něco, co mě neustále žene dál, motivuje, posiluje, naplňuje. Nic se nedá vysnít doma z gauče. Například představy o byť minimálním honoráři, když někam vyjíždíš, jsou úplně mimo mísu, dokud tvoji hudbu lidi v konkrétním místě neznají. Je to prostě o tom, do produktu být ochoten investovat a vyjíždět ven se uvést. Postupně si vytvořit publikum. Nic mezi tím není. Dnes do jisté úrovně nepotřebuješ management, agenta, vydavatelství. Tvoji práci za tebe nikdo neudělá. V Americe to v místech, kde hrajeme, vypadá tak, že nám řekli: na koncert máte 40 minut, žádná zvukovka, tohle je aparát, na kterej můžete hrát, a bylo.

Těžko soudit něco, čeho je člověk sám součástí, ale přesto – jak vnímáte a hodnotíte domácí hudební scénu?

Mně je často vytýkáno, že jsem příliš kritický ve svých názorech na domácí scénu, že si nevážím úsilí, s jakým lidi tvoří, a tak dále. Abych řekl ale pravdu, nejvíc jsem kritický sám k sobě a co se názorů na tvorbu druhých týče, moje názory jsou formovány tím, co mě inspiruje a zajímá. Je mi jedno, odkud kapela nebo tvůrce je. Jde mi o to, co dělá. Nezajímají mě trendy a bratříčkování. Všichni máme stejné možnosti. Zajímá mě víc, co poslouchám, než koho. Myslím, že naše scéna je až na pár výjimek zvláštně deformovaná a omezená. Žijeme v takovém oblaku všeho pseudo. Pseudo kvality, pseudo popularity. Všechno bereme příliš vážně, bez špetky sebeironie a nadhledu. Všichni kolem se snaží být milí, hodní, jít publiku na ruku. Málokdo provokuje, a když, zase je to taková ta pseudo provokace, pseudo recese. Takové to obhajování se tím, že to ale přece nemyslí vážně. Je mi stydno za všechny ty současné písničkáře, kteří se přirovnávají k legendám. Jestli něčeho nechci a necítím se být součástí, je to toto. Hodnoty vězí jinde než v soutěžích hledajících talent, varieté, žebříčcích a hitparádách. Nejzajímavější věci se pořád dějou v tak zvaném undergroundu, na alternativní scéně. Ale co je dnes alternativní? Přijde mi, že vlastně všechno.

Jak tenká je hranice mezi koncerty s Please The Trees a sólovým hraním Václava Havelky III? Platí, že Václav Havelka III je „jen“ zpěvák Please The Tress bez kapely za zády, nebo jsou to naopak dvě rozdílná ega, z nichž každé potřebuje k životu něco jiného?

Koncertování pod vlastním jménem je takové meziobdobí, kdy řeším, co dál v „sólové“ tvorbě. selFbrush už nebudu používat. Momentálně pracuju na sólovém materiálu, který bude jiný než to, co děláme s PTT. Žádné folkové písně nečekejte.

Jak vypadá váš tvůrčí proces? Kdy, za jakých okolností přicházejí nové nápady? V tichu lesa, nebo v ruchu velkoměstských ulic?

Většinou nosím hotové písně a společně aranžujeme. Občas vznikají písně ze společného jamování. Co se psaní týče, píšu konstantně. Nejsme typ kapely, která se někde zavře na dva týdny a udělá album. Myslím, že to souvisí s tím, že pro mě, nás je píseň definovaná textem. Některé písně píšu několik let, odkládám je, vracím se k nim, přepisuju, text zkouším na různé melodie. Někdy je to otázka minut, a to bych přirovnal k určitému druhu extáze. Myslím, že v celém procesu je nejdůležitější sponataneita, nekalkulovat. Všechny písně, alba, které člověk píše, točí, spolu souvisí, navazují na sebe, a tím se umělec, kapela definuje. Chtít všechno hned je nesmysl. Nechávám se unášet. Není na to klíč. Všechno je dovoleno. Záleží jen na tom, jak si to člověk nastaví. Ale tak je to se vším. Každý si může vytvořit vlastní svět, ve kterém si určuje pravidla. S kým, jak a co. Je to tenký led a podle toho to také kolem nás vypadá. Kdybych se měl vrátit například k lyrice současných populárních písničkářů, je mi stydno. Deklamování krkolomných, rádoby poetických obratů a tupých rýmů. O několik úrovní dál je dnes lyrika punkových a HC kapel. Začali to začátkem devadesátých let kapely kolem Silver Rocket, GNU, OTK. Například chebská kapela Esgmeq byla pro mě absolutní špička lyriky, která je odžitá, upřímná, razantní, autentická. Dnes to jsou Bonus, Aran Epochal, Lahar, Děti deště a WWW. Většinou to jsou všecko kuriózně „tvrdé“ kapely. Český folk šel, podle mne, co se lyriky týká, „do kopru“.

Co teď mají Please the Trees v přehrávači?

Goat, Graveyard, Cass McCombs, Tame Impala, Father John Misty, The Black Angels, Harry Nilsson, Roger Miller, Bonny Billy, Swans, Dennis Wilson, Jim Ford, Rodriguez, Dr. John, Bob Dylan, William Tyler, Neil Young, Lahar, Bonus, Safety First, Skupina Štěstí, Canned Heat, Chuck Berry, Planety, Beach Boys, Vladislav Vodička, Townes Van Zandt, Gram Parsons, The Kinks, Black Tar Jesus, John Fahey, The Everly Brothers ...

Najdete si čas a chuť i pro vstřebávání i dalšího umění kromě hudby? Učarovalo vám v poslední době něco?

Jako velkému fanouškovi Karla Zemana a otci dvou malých kluků nás s rodinou moc zaujalo a potěšilo muzeum na Malé straně a filmy, které konečně vychází oficiálně na dvd.

Přibližně před rokem jste se pustili do sázení stromů. Máte spočítáno, kolik už jich díky Please The Trees roste? Vracíte se někdy k nim zjistit, jak se jim daří?

Samozřejmě. Projekt jsme začali na podzim roku 2011 v USA. Celá věc je spíš abstraktním naplňováním jména kapely než aktem Greenpeace nebo tak. S žádnou podobnou politikou to nemá nic společného. S nápadem přišel kamarád John Reynolds, který je muzikologem a soukromým zahradníkem na Manhattanu, kde tajně vysadil za posledních padesát let několik desítek stromů. Stromy vysazujeme v místech koncertů, legálně, po dohodě, na soukromých pozemcích nebo ve veřejném prostoru po dohodě s úřadem příslušného města. Celou akci fotografujeme, dokumentujeme a publikujeme na uvedeném Facebook profilu projektu. Máme google map, kde vyznačujeme lokace vysazení. K vysazování podněcujeme i fanoušky, kteří mohou do projektu přispět. V současné době je stromů tuším 125 v USA a Evropě. Pokud se vracíme koncertovat do místa, kde vysazení v minulosti proběhlo, jdeme strom navštívit.

Máte svůj oblíbený strom, ke kterému chodíte čerpat energii nebo jen tak relaxovat?

Ne.