Vzpomínky na podzimní Story v Hranicích na Moravě ještě nestihly pořádně vyprchat a nyní znovu ožívají. Polská producentka Zamilska, která tehdy svým temným technem udávala v kapli božský řád, totiž představuje nový singl Closer.
Kdyby celej večer nestál za nic, ani za to nejmenší nic, na který si dokážeš v týhle chvíli vzpomenout, představit si ho a pak z něj udělat odmocninu, tak prostě Zamilska! Jak nám to natřela slovy na dotěrný otázky v rozhovoru, tak vymalovala celou kapli svým technem. Hemžili jsme se jako včelí roj, nezastavitelní, odírající se o sebe a přes sebe, glorifikující královnu, která v nejvyšším místě kaple udávala rytmus i tvar rojení. Božská v odbožštěný kapli.
Polská alternativní hudební scéna má jedno specifikum. Jedná se snad o jedinou alternativní scénu bývalého východního bloku, která se těší poměrně značné pozornosti a reflexe v zahraničí. Jména jako Brodka, The Dumplings či Jacek Sienkiewicz se dostávají jak do rádií, tak do hudebních médií. Další do party je producentka Natalia Zamilska, která ve své tvorbě přináší dravé, multiperspektivní a crossoverové techno.
Do širšího povědomí vtrhla Zamilska znenadání, když se její singl Duel 35 objevil v roce 2014 ve videu z módní přehlídky významného návrháře Diora. Její vzestup pak vyvrcholil o několik měsíců později, kdy renomovaný britský hudební magazín The Quietus zařadil debutovou desku Untune na dvanácté místo nejlepších desek roku. Letos vydala neméně povedenou albovou dvojku Undone a upevnila tím svou pozici mezi nejprominentnějšími producentkami na světě.
Již 11. listopadu vtáhne do svého imaginativního světa v rámci Story, netradiční audiovizuální akce v kapli sv. Barbory v Hranicích na Moravě. Skvostná elektronika a světelná magie kolektivu Lunchmeat k tomu. Krátce před tím jsme měli možnost se Zamilskou prohodit pár slov – o genderových stereotypech, o Czarnem prostestu, o nuancích mezi komercí a undergroundem, o inspiracích ze všech koutů...
„Dystopické techno pro budoucnost BDSM…“ říká Bram E. Gieben aka Texture, hudebník a jeden z tvých fanoušků na Bandcampu. Můžeš se ztotožnit s tímto pohledem na svou muziku? Jak by ses popsala pro člověka, který nemá s elektronickou hudbou příliš kontakt?
...ale proč BDSM?! Vážně… podle mého názoru je jednou ze silných stránek instrumentální muziky fakt, že si ji můžeš interpretovat na základě tvé imaginace. Vytvářím konceptuální desky a hovořím u toho o konkrétních příbězích, ale lidé je mohou vidět skrze jejich vlastní senzitivitu. Je pro mě tedy těžké popsat mou hudební expresi. Vše, co můžu říct, je: „Vyzkoušejte to!“
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=NutKxrS82Ic[/spvideo]
Čelíš někdy jakožto producentka genderovým (a jiným) stereotypům? A jak se s tím případně vyrovnáváš před koncertem a na pódiu?
Samozřejmě. V počátcích to bylo velmi těžké. Byla jsem „malá holka“ odnikud a někteří lidé se na mě dívali podezřívavě. Nepřekvapovalo mě to. Jen si to představte: přes noc se o vás najednou začalo povídat, a to pouze na základě jedné skladby. Byla to opravdu těžká práce, dokázat, že nejsem náhoda. Buďme upřímní, sexismus a genderové stereotypy existují v hudebním průmyslu stejně jako kdekoliv jinde. Je to globální problém. Dívají se na vás dosti jinak, když jste holka. Personál v klubech bývá často povýšený. Ale myslím, že se to postupně mění. Nejsem ten typ ženy, která křičí: „Jsem žena, zasloužím si větší práva!“ Snažím se jen být dobrou a upřímnou hudebnicí. A potkala jsem hodně báječných lidí a promotérů, kteří s těmito stereotypy bojují. Minulý rok jsem hrála na Norberg Festivalu ve Švédsku. Filozofií jejich line-upu je 50 % ženy, 50 % muži. Takže je to možné.
Jak důležitá je pro tebe rovnost? Mohly byste ty a jiné producentky „nakreslit“ lepší budoucnost pro ženy v muzice tak, že přestanou být vnímány jako „sex symboly“ a začnou být velebeny za svou tvorbu a dovednosti?
Jsem pro rovnost obecně. Pokud chceš být oceňovaným umělcem, musíš zkrátka tvrdě pracovat a pochopitelně mít i trochu štěstí. Musíš být upřímný a dělat muziku „od srdce“, ne pro módu a slávu. Tohle je „kreslení“ pro lepší budoucnost. Pro všechny, ne jen pro ženy.
V poslední dekádě vyrostla na alternativní elektronické scéně silná skupina producentek (Laurel Halo, Gazelle Twin, Inga Copeland, Holly Herndon, ty a další). Můžeme tuto „skupinu“ považovat za důkaz emancipace nebo, jak jsem se dočetl, „neofeministický“ proud, snažící se roztříštit stereotypy a šovinismus?
Neofeministický proud? Ale prosím tě! Můžeme říct: tohle je skupina talentovaných producentek, hudebnic, lidí. A mám z toho velkou radost, protože ony jsou skutečně skvělé hudebnice a je fantastické vidět, že začínají být známé díky svému úsilí. Vztáhnout to celé jenom na gender by znehodnotilo to, jak skvělými producentkami jsou.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=TbfbzrdrsdA[/spvideo]
Nedávno u vás proběhly velké a úspěšné protesty proti zákonům omezujícím ženská práva v Polsku. Účastnila ses jich taky? A jaký je tvůj názor na Czarny Protest a polskou vládu obecně? Vnímala jsi, jak hudebnice ze zahraničí tyto protesty podpořily?
Samozřejmě, že jsem tam byla. Byla to revoluce. Nic takového jsem v životě předtím neviděla. Něco v lidech explodovalo a být součástí toho protestu pro mě bylo nesmírně důležité. Nebojovali jsme jenom za práva žen, ale za lidská práva v celé zemi. Lidé se rozhodli říct „dost“ politickému útoku na důstojnost a svobodu obyvatel. Jsem muzikantka, takže se ne úplně ráda bavím o politice. Politika mě vytáčí. Ale když vláda narušuje lidská práva, je potřeba se ozvat. Ze sociálních sítí vím, že mnoho, mnoho hudebnic a hudebníků z celého světa tyto protesty podpořilo. Byl to den, kdy celý svět viděl, co se v Polsku děje, a my si toho vážíme!
Jak jsi propojená s uměním a hudbou, co je tvou bezednou inspirací? Jsou to malby, filmy, fotografie, módní přehlídky? Tvé videoklipy totiž do určité míry připomínají současnou módní fotografii obecně…
Teoreticky nemám nic společného se světem módy. Jen se na mě podívej a zjistíš to sám… Když jsem však byla malá, strávila jsem spoustu času sledováním módních programů, protože na nich hrála jiná hudba než na ostatních stanicích. A mohla jsem ty modelky sledovat donekonečna, bylo v tom všem něco uklidňujícího… Myslím, že má muzika spolu s artovými módními videi dobře funguje. Můj zvuk je těžký a silný a smyslné, delikátní vizuály tu intenzitu perfektně zmírňují, zjemňují. Někdy jedno gesto nebo letmý pohled řekne více než velká, komplikovaná scéna. Opravdu ráda využívám ve svých videích symboly. Záznam módní umělecké show je pro to často ideální.
Když se bavíme o světě módy, tvá píseň byla použita v reklamě od Diora. Jak vnímáš tento rozpor, když je skladba alternativní undergroundové producentky použita ke komerčním účelům? Nebo ti na spojení těchto dvou „oddělených světů“ nepřijde nic zvláštního?
Rozhodně to byl obrovský šok! Když se ta show konala v Tokiu a já to zjistila, opila jsem se radostí. Cítila jsem se extrémně šťastná a přemítala jsem nad tím, jak je možné, že si vybrali Duel 35, když věděli o těch oceánech slavnější muziky po celém světě. Momentálně si myslím, že žádná linie mezi komerční a undergroundovou hudbou neexistuje. Mnoho popových hvězd přebírá inspiraci z alternativní, elektronické muziky. Všechno začíná splývat. Myslím si, že tvořím poměrně náročnou hudbu, přesto bylo nakonec moje album představováno v komerčních žebříčcích a médiích. Žádné hranice!
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=2TvFtRWnskY[/spvideo]
Tvoříš muziku od svých patnácti let. Jak se tvůj kreativní proces změnil od teenagerovského věku? Kdo nebo co tě nejvíce ovlivňuje?
Každý rok, každý den přináší změny z jednoho prostého důvodu – neustále se učím. Neustále hledám nové zvuky, abych nalezla tu nejlepší cestu, jak vyjádřit sebe samu. Je to kontinuální proces. Snažím se do mé hudby vměstnat každou jednotlivou inspiraci od mých dvanácti let, takže je to poněkud eklektické. Mým hlavní záměrem není soustředit se na jeden hudební žánr, ale kombinovat jich několik. To je způsob, jak vzniká můj zvuk.
Tvé skládání a vytváření videí je částečně založeno na kolážových principech, sbíráš zvuky, terénní nahrávky, videosekvence a dáváš je dohromady. Co tě přivedlo na cestu takové techniky?
Především to, že se cítím zodpovědná za mé sdělení od začátku do konce. Nejen za můj zvuk, ale také za mé obrazy.
Tvá hudba má výrazný klubový aspekt, není problém se při ní ztratit v extatickém tanci. Máš nějaké kořeny své hudební exprese v párty životu a klubech?
To je složitější… Předtím, než jdu na scénu, potřebuji nějaký čas pouze pro sebe. Nikdo na mě v tu chvíli nesmí příliš mluvit. Odehrávají se ve mně v onen moment zvláštní věci, které neumím vysvětlit. A poté, když jsem na pódiu, něco se v mé hlavě kompletně promění. Jsem tam jenom já, hudba a lidé. Okolní svět neexistuje. Myslím si, že lidé to cítí a dostanou se se mnou do transu, odhalí svou kmenovost. Párty scéna je jen element toho, co dělám; podněcuji ji, ale ne nutně se k ní přidávám.
Jak funguje polská techno scéna obecně? Je založená na bázi společenství, nebo spíše rivality? Spolupracuješ hodně s ostatními umělci? A máš nějaké vazby na českou techno scénu? Nedávno RSS B0YS vydali split s „naším“ Ventolinem…
Na to se mi těžko odpovídá, protože nepocházím přímo z techno kruhů v Polsku. Spolupracovala jsem se přitom s mnoha umělci z „jiných světů“, ne jen s těmi z elektronické scény a už vůbec ne z klubové scény. Mimo to jsem například udělala remix pro Gazelle Twin, který vyšel celosvětově. S Českou republikou mám jen jednu věc společnou – žila jsem v Cieszyně po dobu pěti let a mnoho z toho času jsem trávila v Českém Těšíně. A už se nemůžu dočkat, až se do Česka znovu podívám!
Neotřelí umělci + neobvyklé místo = koncertní večer Story. Kapli sv. Barbory v Hranicích na Moravě v pátek 11. listopadu rozezní mimořádně našlapaný line up. Již třetí ročník Story navazuje na úspěšné přehlídky předních českých DJs, uskutečněné organizací Cowhouse Production v areálu bývalého kravína. Fresky svatyně ozáří vizuál inovátorského labelu Lunchmeat, který jednotlivá vystoupení promění v opravdovou art lahůdku.
