Colours of Ostrava 2016 Colours of Ostrava 2016 Nela Bártová

Barvy, které nesmyl ani déšť

Colours of Ostrava 2016: reportáž | fotogalerie

Areál Dolní oblasti Vítkovic se v Ostravě nápadně vyjímá a lze jej spatřit z většiny vyvýšených míst v okolí. Mezi léty 1828 až 1998 se zde těžilo uhlí a vyrábělo surové železo. Kdo by tenkrát řekl, že jen o pár let později se právě na tomto unikátním místě bude konat mezinárodní hudební festival? „Vítejte na Colours of Ostrava,“ říká mi usmívající se slečna u vstupu. Dýchne na mě specifická industriální vůně a já vyrážím vstříc čtyřem barevným dnům, na které jsem tak dlouho čekala. Již vzápětí však přichází zklamání. Mým prvním jasným cílem čtvrtečního programu byla přednáška Davida Černého, který ale bohužel nedorazil. Naštěstí to byl ve výsledku jen jediný bod programu celého festivalu, který se neuskutečnil.

Procházím si areál, slyším zvučit Treacherous Orchestra a nakonec skončím na Full Moon Stage, kde slovenští The Ills znásilňují své kytary. V nejlepším slova smyslu, samozřejmě. Na start ideální, obdivuji jejich zápal a energii a uvědomuji si, že i když jsem tuhle kapelu viděla za poslední dobu již poněkolikáté, tak mě nepřestává bavit a tuším, že ještě nějakou dobu nepřestane. Strhne se masivní liják a přestože to vypadá, že nikdy neskončí, je to jen silná přeháňka. Posléze se odebírám na Arcelor Mittal Stage, kde to po osmé hodině rozjíždí britští Nothing But Thieves. Na jejich domácí půdě je kapela sice vysoce oceňovaná a považována za objev roku 2015, já se však vydržela bavit jen slabou půlhodinku a raději měním za Jimmyho Pé na mé oblíbené Electronic Stage. Ta se letos přesunula z jedné místnosti Dolu Hlubina do většího stanu a nutno říci, že nápad to byl vynikající, hlavně kvůli většímu prostoru, který jsem pořádně ocenila především v pozdních hodinách, kdy byla tato stage to jediné, co v areálu žilo.

Tame Impala (foto: Nela Bártová) Tame Impalafoto: Nela Bártová

Těsně před skončením Jimmyho téměř utíkáme k největšímu pódiu; Česká spořitelna stage již brzy nabídne jednoho z největších headlinerů tohoto festivalu. Když pořadatelé během roku oznámili, že festival navštíví australská psychedelie v podobě Tame Impala, málem jsem se rozplakala štěstím. Život dostal opět smysl a my se stíháme procpat až dopředu, netrvá dlouho a celá stage ztmavne, z obrovské masy lidí zní uvítací jekot a kapela přichází. Po krátkém intru zaznívá Let It Happen a publikum i stage jsou ve chvíli zasněženy konfetami. To se opakuje i na konec, koncert doprovází skvělé projekce laděné do stejné atmosféry jako hudba, zkrátka pastva pro oči i uši. Jediný velký nedostatek; hora řvoucích, plačících a svlékajích se fanynek, které se přišly pokochat pohledem na bosého Kevina Parkera, hodit po něm tričko a svým pronikavým jekotem narušit například Parkerovo kytarové sólo, ze kterého jsem díky nim zas tak moc neměla. Možná to je důvod, proč mnohem více navštěvuji menší klubové koncerty, kde jdou lidi opravdu kvůli hudbě. Nicméně Tame Impala je srdcovka a nyní už i splněný sen.

Hned po skončení jdeme svižně o stage dál, kde právě začíná (pro mě) další tahák čtvrtečního programu. Přicházím a vidím kapelu, které dominuje zpěvačka a kytaristka Rachel Goswell v třpytivé blůze a v okamžiku mi naskakuje husí kůže. Nemohu uvěřit, že právě poslouchám kultovní průkopníky dream popu smíchaného s shoegazem. Slowdive ani po dvacetileté pauze neztratili šarm halucinogenních kytar, zasněnou atmosféru či pulzující energii. Pokud byli Tame Impala splněný sen, Slowdive je nirvána. Jednoznačně nejlepší koncert dne, nezapomenutelný, euforický zážitek. Po skončení jdu jako v opojení a stíhám ještě zbytek vystoupení někdejší polské superstar Brodky, která se odpoutala od rozjeté popové kariéry a nebála se nalézt vlastní styl. Ten nejspíše baví nejen ji, ale mnoho dalších posluchačů, jelikož lidmi zaplněné to nebylo jen pod Full Moon Stage, nýbrž v celém okolí, i příchozí můstky a cesty byly stěží průchozí. Tuzemští VR/Nobody mě moc nebaví, odpočívám a den končím na Electronic Stage s francouzským DJ Rone.

Aurora (foto: Nela Bártová) Aurorafoto: Nela Bártová

Druhý den startuji na Full Moonu s Dětmi mezi reprákama. Přemýšlím jakými slovy lze toto seskupení označit a nemohu se rozhodnout zdali ‚křehcí‘ nebo ‚hypnotičtí‘. Pravděpodobně něco mezi tím. Přes den střídavě prší a neprší, lidi pláštěnky vytahují a zase schovávají, to, co je stále, jsou bláto a kaluže. Ani počasí však nedokáže zahnat posvátného ducha Colours. V tento den se oficiálně rozpadají mé boty, zítra musím nutně pro gumáky. Během jedné z přeháněk si jdu na pár minut poslechnout přednášku Leonarda Mlodinowa, amerického fyzika, scénáristy a ceněného spisovatele. Přednáška s názvem Jak naše podvědomí ovládá naše chování se točí především kolem scenáristiky v Hollywoodu. Diskuzní forum Meltingpot je novinkou letošního ročníku a pravděpodobně je úspěšné; pokaždé, co nahlédnu, je návštěvnost velká, lidé pokládají otázky, atmosféra je příjemná. Já však toužím po hudbě a letos poprvé zavítám na Drive Stage, která mě příjemně překvapuje; z vydýchaného stanu se z ní letos stala stage se vším všudy. A na ní to zrovna swingují The Electric Swing Circus, britští rozpustilci v čele s dvěma zpívajícími sestrami, jejichž hlasové rozsahy a schopnosti jsou pro mě doteď úctyhodnou záhadou.

Po skončení jdu jen o kousek dál, na hlavní stage, která se po chvíli mění v severskou krajinu, chladný, svěží větřík mi fouká kolem uší, když přichází mladičká, křehká blondýnka z Norska. Aurora a její hudba mě poměrně bavily již dříve, ne však nijak zvlášť. Když jsem ale stála pod pódiem, došlo mi, v čem tkví zpěvaččino kouzlo. Nejspíš nikdy jsem nebyla na tak emotivně procítěném koncertě. Husí kůže od začátku do konce. Šlo poznat, že si Aurora na nic nehraje, všechno vycházelo z jejího srdce, i nadšení a upřímné dojetí z pravděpodobně největšího publika, které kdy měla. Čiré blaho vlnící a poskakující do svého vlastního zpěvu, to byla Aurora, nejkrásnější páteční koncert. Po jeho skončení jsem zase v tom zvláštním opojení, nohy mě vedou na Full Moon, kde začíná hrát Veena, těším se na syrové kytary a výrazný vokál zpěvačky Veroniky, avšak odcházím brzy a lehce zklamaná, zvuk na stagi byl výjimečně špatný. Náladu mi spraví bluesový voodoo rituál v podobě holandsko-novozélandských My Baby. Neuvěřitelný příval energie. Tahle kapela by si zasloužila větší stage, než je Agrofert Fresh Stage, v prostranství není k hnutí. Fantastický koncert je u konce a já jdu vstříc mé oblíbené vege zóně doplnit živiny.

Colours of Ostrava 2016 (foto: Nela Bártová) Colours of Ostrava 2016foto: Nela Bártová

Posléze se jdu podívat opět pod těžní věž (kde je Full Moon Stage umístěna), kde se začíná odehrávat nejhlasitější koncert Colours. Italské trio Zu poslouchám z povzdálí, své uši bych pro dnešek ještě ráda udržela naživu. Ďábelský nářez, metalové kytary zkombinované s elektronikou mi zní v hlavě až do půlnoci, kdy na hlavní stage nastupují islandští Of Monsters And Men. Indie folk pop si vcelku užívám, můj šálek kávy to ale úplně není a tak měním stage opět na tu menší, na Full Moonu se zrovna dějí zajímavé věci. Kittchen je na pódiu společně s Tomášem Neuwerthem, cellistkou Terezií Kovalovou z Calm Season a s Martinem Černým z Rudovouse s thereminem. V pozadí se promítá první dánské sci-fi z roku 1918 A Trip to Mars a všichni čtyři hudebníci k filmu servírují improvizovaný hudební doprovod. Jsem nadšena a trochu si vyčítám, že tady nejsem od začátku. Povedené vystoupení Kittchen prokládal svými vtipnými komentáři k filmu, které jinak potemnělou náladu odlehčovaly. Je skoro půl druhé ráno a já den opět končím na Electronic Stage s Erolem Alkanem.

V sobotu je na tom počasí asi nejhůř, prší nepřetržitě skoro celý den. Díky bohu za pořádné gumáky a pláštěnku, s nimi mi to ve finále už ani nepřijde. Děti skáčou do kaluží, rezavé kapky deště stékají po industriálních budovách vysokých pecí. Pivní stany i jiná zastřešená místa praskají ve švech, dokonce i vnitřní prostor multifunkční haly Gong se změnil na místo, kde se lidé před deštěm ukrývali, leželi, odpočívali nebo popíjeli. Deště se však nezalekla holandská charismatická zpěvačka Caro Emerald, která předvedla energickou show napříč hudebními žánry. Vystřídal se zde taneční retro jazz, electro beaty, swing, tango, pop, ale i hip hop. Pro mě překvapení dne. Na stagi ji později vystřídají irští Kodaline. Chci dát těmto 'rockovým lamačům srdcí' šanci, ale tohle asi není nic pro mě, uječených fanynek jsem si tu už užila dost. Chvíli vydržím, pak se však vydávám na „tůru“ přes celý areál za Arturem Rojkem, polským zpěvákem, hudebníkem a textařem, ale mimo jiné také zakladatelem a šéfem OFF Festivalu. Nelituji ani trochu, Artur je showman celým srdcem i tělem.

Boys Noize (foto: Nela Bártová) Boys Noizefoto: Nela Bártová

Pokud někdy dostanete chuť na špagety dělané na americký způsob, je skupina Sacri Cuori jasná volba. Italská čtveřice společně se zpěvačkou Carlou Lippis předvedla zvláštní koncert mixující italské kantilény společně s westernovými motivy. Objevila jsem nepoznané, z čehož mám radost a s dobrým pocitem odcházím za úplně jinou muzikou. Velká DJská klec a v ní Boys Noize, berlínský DJ, který si skládá hudbu již od 15 let. Elektro techno punková nálož, která si v tento den u mě vysloužila označení koncert dne. Tečou mi uši, prosím, ať to neskončí. Mé přání vyslyšeno nebylo, na rozdíl od modlitby k ustání deště. Po půlnoci přichází další headliner, na Grammy nominovaní Thievery Corporation. Elektronika, která jde ruku v ruce s reagge, funky, acid jazzem či dubem. Vizuálně koncertu vévodil hráč na sitár, sedící na bílé pohovce, který připomínal bohéma hudby, mezi jehož schopnosti mimo jiné patří i umění zastavit déšť. Děkuji! Kolem druhé hodiny ranní vládne Electronic Stage očekávaný brit Nathan Fake. Hudba je to skvělá, avšak přeplněnost stanu dosahuje nad mé síly, chci na vzduch, ale než se dostanu ven, trvá to nekonečně a uběhne skoro celý koncert. Když se zavře celý areál a otevřena zůstane jen tato stage, moc dobroty to zkrátka nenadělá.

Čtvrtý a poslední den nabírám síly dlouho a slibuji si, že půjdu brzy spát, i když už teď vím, že to jen tak lehce nepůjde. HRTL alias Leoš Hort, elektro dovezené z Brna, mi připomíná, že energii lze získat i prostřednictvím dobré hudby. A tu HRTL umí. Dokonce i počasí je dnes milejší, občas se zázrakem ukáže i slunce. Nálada je uvolněná, jde vidět, že je poslední den, lidé při koncertech spíše odpočívají a vnímají hudbu, to však publikum nedělá nečinné.

Novým hudebním objevem je pro mě Luno, kapela složena z hudebně zkušených lidí v čele se zasněnou vokalistkou Emou Brabcovou. Psychedelic-pop z Prahy si zapamatuji, to vím jistě. Jen o kousek dál poté hrají multižánroví De Staat. Proti holandskému rocku nemohu říci půl slova, mrknu na kousek, který mi stačí, a mé kroky opět míří na Full Moon Stage. Mueran Humanos je kapela (konkrétně dvojice z Argentiny), na kterou jsem se tady na Colours těšila obzvláště. A zklamaná jsem rozhodně nebyla. Hypnotický, místy hororový elektro noise podtržený silnou basovou linkou a se španělským zpěvem byl pro mé uši další z mnoha požitků. Na Electronic Stage má svůj dvouhodinový set dobře známý Aid Kid společně s Kewu, další slast pro ouška. Bohužel, dnes a letos je to poslední vystoupení na této stage. Tuším, že do budoucna by si možná zasloužila ještě více prostoru, ale vzhledem k tomu, že existuje teprve druhým rokem, je víc než skvělá. Hvězdou, uzavírající celý letošní ročník, nebyl nikdo jiný než světová legenda elektronické hudby; Underworld. Lepší zakončení by snad ani nebylo možné, nestárnoucí a především sehraní Karl Hyde a Rick Smith hýřili nakažlivou energií stejně jako obrovská masa lidí kolem, tančilo se jak na pódiu, tak pod ním. Ve vzduchu visela spokojenost z vydařeného závěru ještě vydařenějšího ročníku Colours of Ostrava 2016.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.