Boduf Songs, Olomouc, 30. 4. 13foto: AlyV zajetí všepohlcující a hloubavé hudební pomalosti se poslední dubnový večer, který patřil především neřízenému pálení čarodějnic, ocitly nevelké podzemní prostory olomoucké Galerie U Mloka. Zavítala do nich totiž intimně naladěná, anglicko-americká návštěva v podobě Jessicy Bailiff a Mata Sweeta, schovávajícího se pod pseudonymem Boduf Songs.
Dvě milovaná dítka nezávislého labelu Kranky ve své hudbě přináší niterný mikrosvět pochmurných melodií, přičemž především Boduf Songs platí v nezávislých uších za opomíjeného génia experimentálního písničkářství. Díky neobvykle tichému, vnímavému publiku, s nímž se jejich tvorba U Mloka propletla, a umocnění atmosféry těsnými, potemnělými, podzemními kutlochy se z jejich dvojkoncertu stal jeden z nejsilnějších zážitků, který měla Olomouc letos možnost okusit.
Na malinkaté scéně pod cihlovým klenboví se jako první představila Jessica Bailiff, kterou na bicí doprovodil sám Mat Sweet a na baskytaru odtažitý, introvertní Clive Henry, jenž celý set odehrál k publiku zády a schován do bezpečí své kapuce. Potkat člověk vskutku krásnou, distingovanou a až trochu kancelářsky působící Jessicu na ulici, nejspíš by ho nenapadlo, že s kytarou v rukách dokáže omámit tak, jak dokáže.
Její hudba na pomezí slowcore, post-rocku a s nepatrným nádechem transcendentální a zasněné neuchopitelnosti byla však v komorním prostředí všeobjímající a elektrizující. Rozestřené kytarové plochy, zastřený hlas doznívající v ozvěnách, to vše plující někde na půl cesty mezi blouděním opuštěnou, zamlženou krajinou Erijského jezera a stísněným, nočním velkoměstem amerického středozápadu. Mňam.
Mat Sweet a.k.a. Boduf Songs byl neméně uhrančivý, avšak svou náladou se od spřízněné duše Jessicy Bailiff částečně lišil. Zatímco Jessica se vznášela na tenké hranici mezi bděním a sněním, Boduf Songs šel bez okolků vstříc realitě a sestoupil na dřeň pocitů. Definice všudypřítomné deprese uvězněné mezi čtyři stěny osamělé jednaplusjedničky může znít až moc šroubovaně, avšak atmosféru Sweetových nahrávek vystihuje ve veškeré jejich celistvosti. Sweet si totiž skladby skládá zásadně sám ve svém bytě a jejich nejčastějšími tématy jsou právě lidská sklíčenost, nemožnost útěku, beznaděj.
Na posledním albu Burnt Up on Re-entry anglický zadumanec trochu překvapivě rozevřel svou sveřepě sevřenou akustickou náruč a přidal naléhavé ambientní podklady a drone metalové kytarové stěny, během svého olomouckého vystoupení však nechal tyto přidané hodnoty zavřené na desce a představil se tak, jak ho známe z prvních nahrávek. Hrál sám, šeptavě, teskně, pouze za doprovodu tlumeně vybrnkávající kytary. Boduf Songs své písně oproti studiovým verzím naživo zpomalil, a dal tak vyniknout nejen jejich absorbující, mrazivé truchlivosti, ale také jisté meditativnosti. Přemítání nad znějícími skladbami a vlastními myšlenkami se v tu chvíli propojily v jedno, vzájemně si dodávaly na významu a účinku. Těžko zařaditelný pocit emocionální obnaženosti, usazené za krkem, se rozplýval ještě dlouho do noci. Přesně tak, jak to má být, když má člověk za sebou koncert, který sice v mnohém tane nad hladinou, ale daleko více se odehrává pod povrchem. Něco jako zhudebněný princip Hemingwayova ledovce.
Boduf Songs + Jessica Bailiff, Olomouc - Galerie U Mloka, 30. 4. 13
