Sky to Speak, Brno, 16. 6. 13foto: Libor GaliaNejsem zrovna festivalovým příznivcem, létání z koncertu na koncert za úmyslem vidění co nejvíce kapel mi nikdy nepřišlo příliš lákavé. Pokud mám vidět tři až čtyři kapely denně, je to mé maximum. Raději si stejně ale vychutnám jeden či dva koncerty a z nich pak nějakou tu dobu „žiju“. Proč jsem se tedy vydal letos na Colours of Ostrava, kde je člověk takřka každou vteřinu zahlcen různorodými možnostmi a kde si může vybírat z několika interpretů či jiných doprovadných akcí? Odpověď je snadná: Full Moon Stage. Ve stínu zašitá lokace, pár stovek lidí a hlavně vynikající line-up. Pokud nestíháte sledovat českou scénu, je program časopisu Full Moon tím nejlepším možným průvodcem současného dění. V dnešním „reportu“ se dozvíte něco o historii této stage, filozofii party kolem šéfredaktora časopisu Michala Pařízka a zároveň také představím 5 bodů/koncertů, které mne letos zaujaly nejvíce.
1. Nod Nod
Nod Nodfoto: Libor GaliaAčkoli projekt Veroniky Buriánkové a Davida Zemana s názvem Kalle obdivuji už od prvních bandcampových demíček a po mnoha zhlédnutých koncertech mne jejich hudba baví stále stejně, k Nod Nod, jejich druhému projektu (společně s Five Seconds to Leave) jsem si cestu nikdy nenašel. Tvrdší hudbě jsem holdoval jako mladší a v posledních letech mi dělá problém poslouchat i nějaký ten „obyč“ stoner, natož pak tuhle temnou „skandinávskou“ záležitost. Nicméně na Colours si mě Nod Nod přitáhli na svou stranu, vynikající instrumentální stránka, jako vždy skvělý vokál a silná atmosféra (noc, vítkovický areál) jak na stage, tak pod ní. Za mě koncert festivalu (po boku Josého Gonzaleze). Nicméně i tak vím, že hudba Nod Nod mi zkrátka musí sednout do nálady – o pár týdnů později jsem měl na jiném festivalu podobná očekávání, to už jsem však měl problém koncert dodívat. Zvláštní kapela, ale takové mám rád.
Současný šéfredaktor časopisu Full Moon Michal Pařízek má s festivalem Colours of Ostrava dlouholeté zkušenosti, jezdí na něj již desetiletí a mnoho let s ním spolupracuje v rámci působení v promotérské skupině Scrape Sound. A jak přiznává, myšlenky na vlastní stage mu v minulosti občas hlavou probleskly. „Full Moon spolupracuje s Colours od svého založení, každým dalším rokem se naše spolupráce prohlubovala. Ale tohle byla v podstatě náhoda – byl jsem lidmi z Colours osloven, abych doporučil nějaká jména na nově vznikající písničkářskou stage,“ popisuje. Nicméně namísto doporučení představil rovnou poněkud odvážný návrh: aby si časopis vzal kurátorsky celou stage pod svá křídla. A myšlenka ředitelku festivalu Zlatu Holušovou (očividně) zaujala.
2. Hissing Fauna
Faunu jsem zatím viděl živě třikrát a jejich vystoupení z Colours řadím na poslední místo, klub je zkrátka klub. Přesto koncert patří k tomu nejlepšímu/nejzábavnějšímu, co jsem na celém festivalu viděl – to svědčí o tom, kam tuhle devadesátkami nasáklou čtveřici řadím. Málokterá kapela na české scéně má takový cit pro na první pohled pozitivní a veselé, avšak přesto hodně zádumčivé a melancholické skladby. Na Colours je mírně zradil zvuk, stejně jako horší hrací čas (odpolední žár), nicméně i tak přitáhli solidní počet fanoušků, jejichž počet během setu jen narůstal. Škoda, že do klubů na ně přijde sotva pár desítek lidí, Colours jasně ukázalo, že jejich potenciál je někde jinde.
„Kapely z české scény, které nám přijdou zajímavé a důležité, nehledě na žánr nebo popularitu,“ představuje Pařízek filozofii výběru. „Dramaturgem scény jsem já, ale při výběru kapel se řídím také doporučeními od dalších lidí z Full Moonu, tohle by určitě neměl dělat jeden člověk,“ dodává. Kapely se konzultují i s vedením festivalu, nicméně během tří let se vyskytl pouze jediný případ, kdy se strany neshodly. „Výjimky jsou potřeba,“ uzavírá Pařízek.
3. Kalle
Kalle, Brno, 1. 11. 14foto: Libor GaliaU koncertu Kalle se lze jen těžko zklamat, viděl jsem je možná podesáté a „staré“ songy fungují pořád dobře a ty nové přinášejí ještě větší příslib. Nemůžu se dočkat nového materiálu (že by už letos?). Na samotné Kalle už nicméně padlo tolik chvály, že je zbytečné se donekonečna rozepisovat o tom, jak dobrý koncert zahráli. Stačí snad jen říct, že v konkurenci St. Vincent a Swans (těžší to už táborská dvojka mít asi nemohla) přilákali i tak „plný dům“.
Jednou z nejdůležitějších změn byla úprava lokace, kdy se na zašitý plácek mohli nyní (na rozdíl od minulého roku) dostat lidé přes nově zbudovanou dřevěnou lávku. Počet návštěvníků se tedy razantně zvýšil, mnozí totiž na stage natrefili zkrátka náhodou při procházce areálem. Navíc i samotné pódium bylo letos umístěné chytřeji, loni se posluchači museli pařit na slunci, nyní bylo v zákrytu budov a už i odpolední koncerty si mohli návštěvníci užít v relativním chládku. A další novinky? „Loni jsme poprvé přišli s kompilací vystupujících na FM stage, která je volně ke stažení na Bandcamp profilu časopisu, letos ji máme také a vyšla dokonce fyzicky na kazetě,“ doplňuje Pařízek
4. Sky to Speak
Sky to Speak, Brno, 16. 6. 13foto: Libor GaliaMiluju koncerty, při kterých se mohu jen tak natáhnout na zem a nechat se unášet hudbou, která se line z pódia. Být napůl ve spánku, přemýšlet a tak nějak souznit s hudbou samotnou. A přesně takový byl pro mne i koncert elektronického projektu Matěje Kotoučka. Kapela, která je pověstná skvělou projekcí se bez ní tentokrát musela obejít - s denním světlem si neporadily ani ty nejvýkonnější projektory. To ale tentokrát vůbec nevadilo, zážitek by stejně nebyl s temnou projekcí natolik silný (přece jen byla šestá odpolední) a lidé mohli více vnímat samotnou hudbu. „Nejfilmovější kapela u nás,“ zhodnotil po setu kamarád, který byl k hudbě Sky to Speak zpočátku skeptický.
Vítkovickým areálem jsem sice fascinovaný a dokázal bych se jím procházet i hodiny (nejlépe však při návštěvě festivalu jako je Chee Chaak Fest, kdy je všude prázdno), nicméně trávit celý den na takové obří akci je více než únavné. I proto jsem uvítal, když jsem se dozvěděl o vernisáži, která se konala v krásném (definujte krásný) prostoru na ulici Spodní. A právě Sky to Speak v rámci akce vystoupili, tentokrát už i s projekcí. Jeden den na gigantickém festivalu, druhý den v titěrném sklepě pro pár lidí kdesi na periferii Ostravy. Nádherný koncert, nádherná vernisáž, těžko se vracelo do víru davů, nicméně Gallon Drunk jsem si nechtěl nechat ujít...
5. Zahraniční kapely
The Holydrug Couple, Gallon Drunk a Fumaca Preta - tak zněla letošní sestava zahraničních hostů na FM Stage. Stihl jsem však pouze první dva jmenované, vítězem se u mě pak stali psychedeličtí Chilané The Holydrug Couple, které si při příštím setkání dám určitě rád i v klubu. U britských Gallon Drunk u mě převládala poněkud rozpačitost, části koncertu se mi líbily hodně, občas však už toho kytarového předvádění se a jakési afektovanosti bylo na můj vkus až příliš. A nepřekvapilo mne, že právě Gallon Drunk přitáhli snad největší obecenstvo. Podobný rock by se zkrátka neztratil asi na žádné stage. Loni se mi ale líbil výběr přece jen o něco více - dechberoucí horníci UK Denver Broncos a skvělá Dana Schechter a její Bee and Flower.
