Drsný odraz společnosti ve sluncem zalitém Hradišti

Navzdory trochu podivnému způsobu léta se přece jen, byť v omezeném počtu dní a zkráceném programu, uskutečnila tradiční filmová škola v Uherském Hradišti. Letos se věnovala retrospektivě polského režiséra Andrzeje Wajdy, a také výběru grotesek Bustera Keatona – komika, který si své snímky sám režíroval a hrál v nich hlavní úlohu. Němé filmy každoročně doprovází živá hudba, tentokrát se dramaturgie ujal Viktor Palák. Součástí tohoto ročníku byla i sekce Východní přísliby zaměřená na současné polské, ukrajinské či ruské filmy a samozřejmě také proběhlo několik českých premiér.  

Přijíždím v sobotu sledovat linku doprovodných aktivit a koncertů, protože LFŠ není jen o filmu, ale také koncertech, autorských čtení a odborných přednáškách ve stanech České televize, Týdeníku Respekt a letos poprvé i Českého rozhlasu. Před kinem Hvězda se stojí dlouhá fronta na Andrzeje Wajdu, tak zamířím o něco později na blok britského hnutí Free Cinema. První promítání je totožné s výběrem tří filmů, kterým se dokumentaristé původně vymezili a představili veřejnosti. Anglie 50. let, zkoumání konzumerismu skrze muzeum mučení, panoptikum pokřiveného obdivu. V dalším snímku divák nahlédne do jazzového klubu a ten poslední rámuje volný příběh, který skončí docela tragicky v hlubinách špinavé Temže kdesi v londýnském East Endu. Ale to už zaznívají tóny a ladění muzikantů od Ivy Bittové, kteří vedle v Kolejním nádvoří připravují atmosféru. Iva má za sebou bohatou uměleckou historii spojenou s kapelou Dunaj, bubeníkem Pavlem Fajtem i s brněnským divadlem Husa na Provázku a v nedávné současnosti také katedrou muzikologie, kde studovala barokní zpěv a housle. Její kapela Čikori hraje ve složení akustická kytara, trubka, kontrabas a bicí.  Sama Bittová kromě zpěvu zapojuje pochopitelně svůj královský nástroj. To, co je nazýváno jejím osobitým a originálním projevem, je vlastně několik různých způsobů zpěvu od hrdelního po různé vysoké improvizované skřeky, které přirozeně vplouvají do hudby v tomto složení pojaté velmi minimalistickým způsobem (ve smyslu jednoduchosti prostředků a čistého zvuku). Stále ale vedle avantgardněji zaměřených skladeb je tu prostor ke klasičtější formě akustické písně, někdy v lidovějším, jindy více jazzovém obrysu.

V neděli poznávám, že dostat se na filmy, zvláště ty němé s hudbou, není jen tak. Na mnoho promítání se stojí dlouhé fronty. Dva roky zpět nebyla dostupnost filmů tak problematická. Na jednu stranu je to dobré pro LFŠ, o kterou je zájem, ale pro běžného návštěvníka už tolik ne. Přece jen festival by měl být i o troše komfortu a spontánnosti – pochopitelně s tím, že premiéry bývají plné a kdo dřív přijde, ten se dívá. Až večer tedy zabloudím na film Žáby bez jazyka slovenské režisérky Miry Fornay. Nezvyklá forma repeticí a variací různých scénářů, podle modelů opakování různých levelů jako v počítačové hře, možná ve finále působí trochu zdlouhavě. Pozoruhodný je však tento experimentální přístup ke scénáři v kombinaci s odhalováním tajemství dvou rodin, kolem nichž se točí minulost rozčeřená domácím násilím prostupující až do aktuální přítomnosti.  Večer pro mě zakončuje koncert Golden Spine na kopuli kina Hvězda – prostor velmi hezký a netradiční, hudba meditativní. Václav Havelka se spojil s jogínkou Andreou Knotkovou, která do elektronického doprovodu zpívá mantry.

Z filmografie Bustera Keatona jsem viděla soubor jeho tří grotesek v doprovodu Povodí Ohře. Ačkoliv je to volba kapely, která budí zvědavost, výsledek mě nakonec tolik nepřekvapil. Hudebníci hráli samozřejmě zručně a zaujali i diváky, kteří o nich doteď neslyšeli, absence zpěvu vytvořila instrumentální kytarovou atmošku rockového koncertu. A Frigovi se u toho vesele běhalo a poskakovalo z průšvihu do průšvihu. Ale o hudbu k filmu tady úplně nešlo. Spíše si promítání i muzika žily tak trochu vlastním životem. Oproti tomu Urbanfailure, tedy Michal Lichý se svým sólovým projektem, se úkolu zhostil skladatelsky a vytvořil si hudební motivy, které v určitých scénách dokonce působily zvukově i vtipně, takže se mu podařilo zhudebnit žánr grotesky motivicky. Kompozičně logické, zábavné a navzdory stáří filmu ho současná elektronika ho dokázala aktualizovat, aniž by odváděla diváka od příběhu.

Z filmového programu jsem zvládla ještě Wajdovu Kroniku milostných nehod, která sleduje příběh dvou milenců zakončený modelově ve stylu Romea a Julie. Vše se odehrává v nostalgickém prostředí krajiny režisérova dětství v okolí Vilniusu poslední dny před tím, než zde vypukla druhá světová válka. Méně poetický, ale rovněž v závěru vystavený na milostném poutu byl také ukrajinský snímek Atlantida, drama z blízké budoucnosti v post-apokalyptických scénách liduprázdného Krymu, kde ústřední dvojice hledá mrtvé a projíždí skoro měsíční krajinou. Nakonec se film dotýká i ekologických témat, jeho síla však spočívá hlavně ve vyobrazení prostředí a demonstrace osamocení i lásky k domovu, přestože z něj mnoho nezůstalo. Snad ještě více se českého či slovenského diváka dotýká film Sviňa, který možná nestál úplně v popředí programu, ale zaujal akčním scénářem podle knižního hitu Arpáda Soltésze, na nějž navázala reflexe velmi nedávné historie. Přirozeně do smyšleného příběhu zapadá dějová linka o pátrání a následné vraždě novináře a jeho přítelkyně inspirovaná případem Jána Kuciaka a jeho partnerky. Scénář naráží také na aktivity kontroverzního podnikatele Mariána Kočnera. Sviňa je opravdu film, který působí velice autenticky a z jeho závěru mrazí.

Každoročně na LFŠ má svůj prostor cimbálovka a letos se objevil na větším pódiu také originální projekt Hrubá Hudba, v němž se členové kapely Lesní zvěř spojili s horňáckou muzikou Petra Mičky. Tento koncert by se dal považovat za určitý hřeb letošního ročníku, zejména ve vystoupení Anny Šajdlerové, která v požehnaném věku uzemnila každého andělsky čistým hlasem.  A tím se vlastně dostáváme ke shrnutí dramaturgie, která v hudebním programu byla sestavena sice bez větších experimentů a bohatšího zastoupení mladých kapel, ale na na míru všem generacím. Cimbálová muzika jaksi spojuje hradišťský genius loci a spolu s oblíbenou doprovodnou zónou v parku kolem kina Hvězda dělá z LFŠ mnohem více než jen filmový festival. Snad bude příští rok více prostoru k reprízám a diváci si to budou moci užít bez zdlouhavého čekání ve frontách před kinem.

46. Letní filmová škola, Uherské Hradiště – různá místa, 7.–12. 8. 20