LFŠ 2022: Návrat do Smetanových sadů

48. LFŠ, Uherské Hradiště 48. LFŠ, Uherské Hradiště foto: Marek Malůšek

Po covidem ovlivněných předchozích ročnících se druhý největší filmový festival vrátil do zaběhlých kolejí nejen termínově, ale také co do programu: „Hodně si užívám, že náš program je mezinárodní, máme hosty za zahraničí, takže je příjemné – po poměrně dost dlouhé době, kdy to nebylo úplně možné – se potkávat s lidmi z jiných zemí a inspirovat se,” popisovala na Letní filmové škole Uherské Hradiště (LFŠ) situaci zakladatelka Národního filmového muzea Adéla Mrázová v jedné z četných festivalových diskuzí ve stanu Českého rozhlasu.

Ostatně právě ony diskuze s lidmi pohybujícími se ve filmovém světě na různých úrovních a rolích (jako např. Girls in Film 2022 – filmové producentky) řadím osobně k nejpříjemnějším překvapením festivalu a přál bych si, aby se LFŠ do budoucna stala ještě výraznější platformou pro diskuze o stavu a budoucnosti (nejen českého) filmu, případně jiných společenských tématech (v nichž letos excelovali Standa Biler či Pavel Pospěch).

Z hlediska filmového dostála Filmovka svému standardu, když nabídla několik současných perel z festivalové/artové scény v čele s famózními Évonprs deníky Maureen Fazendeiro a Miguela Gomese nebo českou premiérou rumunské novinky z dílny Cristiana Mungiu R.M.N. Díky té jsem se druhým rokem po sobě přenesl ze super-pohodlného Slováckého divadla do zamrzlé Transylvánie, kde jsem se pokaždé až podezřele zabydlel. Jestli za to může Kamila Dolotina a její úvody nebo spíš kamera Tudora Vladimira Panduruze je otázka, kterou nehodlám zodpovědět, nýbrž budu doufat, že o toto spojení ani napřesrok nepřijdu.

Obdobných filmových vrcholů však pro mne LFŠ nabídla jen pár a přijde mi škoda, že zde skoro absentuje experimentálnější kinematografie, kterou do svého harmonogramu pravidelně řadí jiné festivaly, jako třeba i ten karlovarský s letošní sekcí Imagina.

Největším experimentem zde zůstávají němé filmy s živou hudbou, což je koncept, který pro mě nepochopitelně i po letech dokáže „vyprodat” sál, takže je k radosti většiny diváků na Filmovce extrémně nadužíván. Tento rok se sekce věnovala italským divám, kterých jsem měl dost hned po prvním snímku Však láska moje nezemře. Nizozemská pianistka Maud Nelissen hrála sice fantasticky a zkušeně (hudebnímu doprovodu němých filmů se věnuje dlouhé roky), ale i tak byla skoro osmdesátiminutová stopáž snímku absurdně zdlouhavá.

Doprovodný hudební program festivalu pak budí rozpaky dlouhodobě. Jistě, tentokrát nás nikdo neprovedl „slunnými i stinnými zákutími milostných vztahů” ani nedal „pocítit krásu beskydské krajiny”, ale Bratři Ebenové mají k současné hudbě obdobně daleko. Podařilo se sice zastavit DVA cestou na Besedu a stáhnout Midi Lidi a WWW z Pop Messe, ale to mi přijde na událost s takovým potenciálem dost málo. Ve srovnání například s festivalem Ostrava Kamera Oko, který pravidelně připravuje dedikovaný audiovizuální večer a s jasnou koncepcí prezentuje aktuální trendy jak v hudební, tak ve vizuální kultuře, má LFŠ co dohánět.

I přes veškeré výhrady však pro mne Letní filmová škola má své kouzlo – obzvlášť cením její otevřenost návštěvníkům (na většinu filmů není problém se dostat i bez složitých rezervací, SMSek nebo aplikací od Vodafonu), živou atmosféru v centru města a letní kino v nočních Smetanových sadech. To vše (plus Kamila Dolotina) jsou důvody, kvůli kterým stojí za to se vracet.

48. Letní filmová škola, Uherské Hradiště – různá místa, 29. 7.–4. 8. 22

vychází za podpory
EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond
NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.