Když jsem v Bedekru psal o novém albu Fiordmoss Kingdom Come, nazval jsem ho ezoterickým v tom smyslu, že pro proniknutí do pravé podstaty temných písní je třeba nějakého skrytého vědění, které za mě dobře a alespoň částečně Petra jinde slovy odkryla. Po koncertě jsem ale zase ztracený.
Je pro mě naprosto pochopitelné, že kapela nechtěla odehrát půlhodinu svého alba a skončit; nemám tedy problém s tím, když se písně zpomalí, protáhnou, procítí. Z nějakého důvodu mi ale nešlo se do zastřené a o poznání temnější (ve srovnání s už tak hodně temným albem) performance ponořit. V žádném případě se nejednalo o špatné vystoupení, Petra zpívala a kvílela úžasně – jako snad vždy –, zbytek skupiny jí šel dobře naproti, sem tam nějaká disharmonie nebo rytmická nepřesnost, která ale klidně mohla být součástí plánu a věřím Fiordmoss natolik, že to tak i bylo. Nicméně jsem si už v polovině koncertu říkal, že by to stačilo, a to byly odehrány třeba tři nebo čtyři písně.
Jakoby se kapela vyšvihla ještě výš do abstrakce a transcendence, než je na albu. Tohle mě trochu mrzí. Opakuju, nebylo to špatné, bylo to dlouhé. U Fiordmoss není neobvyklé, že je koncert naplněný jistou dávkou manýry, je ale fajn se k ní uchýlit tehdy, kdy je součástí celého zážitku, a ne z prostého důvodu, že jsem jí schopný. V Kabinetu to za mě byl bohužel právě ten druhý případ a jsem z toho trochu v rozpacích. Možná mi uniklo kus toho skrytého vědění, které by mi dovolilo pochopit, proč koncert vypadal a zněl tak, jak vypadal a zněl, možná, kdybych pronikl do kryptické teologie, do momentu, kdy víra „těžkne v církev nebo kult” a přijal fetiš, který je s takovým ztěžknutím spojen, užil bych si to víc.
V úterý pro mne ale byla hlavně díky osobitému a přitom lidskému a civilnímu vystupování Emy Brabcové daleko čitelnějším a příjemnějším zážitkem Khoiba. Emu jsem znal paradoxně hlavně z novějšího projektu Luno a jsem moc rád, že jsem mohl poznat i zasněné downtempo a melodické kytary Khoiby.
Fiordmoss+Khoiba, Brno - Kabinet múz, 14. 11. 17
