Bedekr 6/2017 Bedekr 6/2017

Bedekr 6/2017

Vypadá to tak, ale recenze jsme psát nezapomněli. Tento Bedekr toho po dlouhé době budiž důkazem. Australan v Reykjavíku Ben Frost, Češi v Berlíně Fiordmoss a k tomu polští Coals, francouzský Pastel Coast, britští Mount Kimbie, americká diva St. Vincent a kanadští The Rural Alberta Advantage. To je sestava pro náš comeback. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.


Ben Frost – The Centre Cannot Hold

Ben Frost je zpět a s ním tradičně přichází i znepokojující elektronická salva hluku a nálad. Většinou těch nepříliš pozitivních až záhrobních, těch které člověka jen tak nepustí. Tanyny ani klubíky se opět nekonají. Filmový soundtrack? Jedině k hororové sci-fi. To vše stále platí a vztahuje se i k nové desce The Centre Cannot Hold nahrané během deseti dní ve spolupráci se Stevem Albinim. Dle Frosta spíše záznam události než klasická deska.

Jak již bylo napsáno, Frost udržuje věci ponuré, nicméně né nutně kalamitní. Mlha obestírá většinu alba. Například v ambientně dubové A Sharp Blowing In Passing, skrze kterou se postupně proderou na povrch líbivé synťáky. Přesto, nebo možná proto, že je deska čistě instrumentální, názvy skladeb řeknou více než tisíc slov. A Single Hellfire Missile costs $100,000? Healthcare? Přesto se nejedná o vyloženě politickou nahrávku. Burácení elektrických výbojů a lámání zvuku na hranici únosnosti není jednoduché na poslech a vyžaduje specifickou náladu. Dočasné vykoupení však skýtají oči Meg Ryan. Jemný drone a láska. Ovšem to je stejně jedno, protože All That You Love Will Be Eviscerated.

The Centre Cannot Hold není ani přelomovou (By The Throat), ani nejlepší (AURORA) deskou Bena Frosta, ale pořád je to deska jednoho z nejzásadnějších umělců současné elektroniky, který má setsakra vysoko nastavenou laťku. (fh)


Coals – Tamagotchi

Coals začínali jako tichošlápci. Lo-fi folk a trocha elektroniky, zapamatovatelné melodie, mlhavý éterický ženský vokál nad tím vším. Byla to krása v jednoduchosti, které si višmli na OFFu, v KEXP či na Iceland Airwaves. Jenže zatímco na sítích visely tyto spíše pokojové demo verze skladeb, Coals pilně koncertovali a postupně hutnili a měnili svůj zvuk. Před nedávnem polská dvojice vydala debut Tamagotchi a poměr sil se obrátil. Folktronické základy jsou stále patrné, ale mnohem více je nyní překrývají nánosy elektronických šumů a smyček. Teskné zpěvy Kasie Kowalczyk navozují intimní atmosféru, nicméně kradmá rytmika a beaty Łukasze Rozmysłowského posouvají hudbu Coals do klubovější roviny. Melodie jsou spletitější, plné zákoutí a vzájemně se prolínajících ozvěn, tříští se v downtempové, nu-jazzové či hiphopové skrumáži. Krystalická čistota demo skladeb se rozlila do labyrintu samplových vrstev, v nichž člověk nachází při každém poslechu nové cesty, tvořící dohromady tajuplně nepřehlednou, avšak k neustálému prozkoumávání vybízející mapu. Tamagotchi je soundtrack pro bloudivé introverty. (tf)


Fiordmoss – Kingdom Come

Fiordmoss jsou zase sví, i když zase o dost jiní než předtím. Kingdom Come je víc než cokoliv předchozího kryptické, až ezoterické album. Jakoby Petra, Boska, Čáry života a Roman ve svých hlavách a tělech nesli nějaké tajemné a skryté vědění, které je možné předat dál jen skrze médium hudby a metaforicky. „Víc než víra jednotlivce mě ale přitahuje pozorovat, jak se víra odráží mezi lidmi, ten moment, jak těžkne v církev nebo kult. Ani ne tak to vznosné a neuchopitelné mezi nebem a zemí, spíš ty repetitivní, rituální činnosti, které s tím souvisí, kompulze, manipulace a trans,“ říká Petra v rozhovoru pro AlterEcho a přesně takové album je, kompulze a trans, repetitivita občas až industriálních prvků, nárazů, zastřených úderů, Petřin hlas oscilující mezi smířením a násilnou naléhavostí.

Přiznám se, že jsem si i kvůli tomu nemohl zpočátku na Kingdom Come zvyknout. Už Ink Bitten byl o poznání ambientnější a temnější než Gliese, takovou temnotu jako na Kingdom jsem ale nečekal. Nečekal jsem, že uslyším někdy něco jako Der Blutharsch s jemným, ale jako břitva ostrým vokálem. Po pár posleších jsem ale do nového zvuku pronikl a Eight Bones, Motherland, Lynchpin a další jsem si užíval. Jediná věc, která mě doteď na albu trošku mrzí, je jeho lehká nesourodost. Petra sama přiznává, že album vznikalo pět let a je to poznat. Některé písně jako Bitter Almonds nebo Thief svou atmosférou a duchem jako by patřily na Ink Bitten, nejsou tak syrové. To je nicméně maličkost, království přišlo a v mé hlavě a uších ještě nějakou dobu zůstane. (rn)


Mount Kimbie – Love What Survives

Vůdčí postavy britské nezávislé elektronické scény Mount Kimbie vydávají pod legendárním labelem Warp Records svou třetí desku Love What Survives. Dříve producentské duo Dominic Makera a Kai Campos, které znělo předně elektronicky, dnes plnohodnotná kapela se spoustou živých nástrojů, která však rozhodně na své elektronické kořeny nezanevřela, ba naopak. Skladby se rychle otáčejí mezi rozcuchaným indie rockem, melodickou taneční hudbou a smutnými, drobnými melodiemi. Ačkoli by se mohlo zdát, že je nahrávka nesoustředěná, není to tak, skladby pojí vynalézavé a složité vazby synthů a organických zvuků.

Four Years and One Day funguje jako skvěle se rozjíždějící intro. Následuje hitovka Blue Train Lines, na které se podílel King Krule. Další feat je song Marylin s Micachu; zde se ukazuje, že průkopnictví v žánru post-dubstep je Mount Kimbie připisováno právem. Na desce však najdeme i krautrockové pasáže, například v You Look Certain (I'm Not Sure), kde hostuje zpěvačka Andrea Balency. Podnapilé melodrama We Come Home Together s dlouholetým kolegou Jamesem Blakem tak akorát sedne k melancholickému podzimu. Blake se zde objevuje ještě jednou v písní How We Got By, která má podobnou posmutnělou náladu. Zato u skladby Delta se dostáváme zpět do tanečnějších a elektroničtějších poloh. (Deltu mimochodem doprovází vynikající klip!) Deska je divoká i klidná, každopádně žije svým vlastním životem, roste a kvete, stejně jako Mount Kimbie. (nb)


Pastel Coast – Vague Noire

Na severu Francie se o pastelové pobřeží tříští vlny reverbu a zvonivých kytar. Za projektem Pastel Coast najdeme Quentina Isidora, rodáka z Côte d'Opale (Opálové pobřeží) – hudebníka působícího dojmem melancholického strážce majáku, jenž si své nahrávací studio nastěhoval přímo do vrcholu navigační věže. Poprvé o sobě dal vědět v roce 2015, kdy vypustil své první EP Childhood, o rok později přidal čtyřpísňové EP Sence a v polovině září tohoto roku vydal zatím nejpropracovanější EP Vague Noire. Nahrávka kombinuje prvky dreampopu a shoegaze, sám autor označuje svůj projekt zajímavou nálepkou „pop reverb“. EP rozvíjí snivou náladu balancující na hranici radosti a nervozity. Nahrávka nepůsobí patetickým dojmem, nicméně vyvolává nutkání nasednout do auta a řítit se směrem k Opálovému pobřeží. Pastel Coast formát EP svědčí, první dlouhohrající deska na sebe ale také nenechá dlouho čekat. Isidor v tuto chvíli pracuje na dokončení prvních singlů z nové desky, které by chtěl odhalit začátkem příštího roku. (vv)


St. Vincent – Masseduction

Extravagantní diva s kudrnatou hřívou a hlasem jako zvon. Milovaná Annie Clark o sobě dává vědět ruku v ruce s šestou deskou Masseduction. Album samotné má pomalejší rozjezd v podobě Hang on me, s následující Pills se nálada láme a nahrávka krapet připomíná dobu největšího rozkvětu popové ikony Madonny. St. Vincent se obecně s albem pustila do velké kritiky americké společnosti, od farmaceutického průmyslu až po nesmyslnou honbu za dokonalostí. Protože je mnohem jednodušší spolykat pár zázračných drobečků a nic neřešit. „Pills to wake, pills to sleep, pills, pills, pills every day of the week. Pills to walk, pills to think, pills, pills, pills for the family.“

Ačkoliv svůj účes nyní poupravila do retro vzhledu uhlazené paničky, na kytaru nezapomněla. Před samotným vydáním vypustila do světa dvě vlaštovky z nové desky v podobě pilotních songů Los Ageless a Pills. Stálé omílané téma ideálu krásy a dokonalého vzhledu, a to nejen v oblasti módního průmyslu, se nyní dotklo i samotné zpěvačky, pravděpodobně ve spojitosti jejího bývalého vztahu s modelkou Carou Delevigne. Annie v klipu k písni Los Ageless podstupuje různé kosmetické procedury a na jeho konci připomíná místo divoké lvice vyumělkovanou stepfordskou paničku, s natahovacím klíčkem mezi lopatkami. Nicméně tato elektropopová záležitost, které neodmyslitelná kytara dodává ten správný říz, se i díky svému poselství stala jedním z vrcholů tracklistu.

Přidrzlé texty v kombinaci s pestrobarevným vizuálem, kterým se můžete kochat na youtube zpěvačky, činí z Masseduction zatím jeden z nejlepších počinů letošního podzimu. (kh)


The Rural Alberta Advantage – The Wild

Kanadské folkové trio The Rural Alberta Advantage učarovalo koncem minulé dekády povedeným debutem Hometowns, s dalšími dvěma deskami už ale u kritiků tolik nezabodovalo a ze scény se spíše vytratilo. Ani s čtvrtou nahrávkou s názvem The Wild nepřichází žádná revoluce, zvukově deska plynně navazuje na předchozí Mended With Gold, na níž Kanaďané částečně nahradili ušpiněné lo-fi za uhlazenější/přístupnější produkci. Na novince se už nepodílela zakládající členka Amy Cole, jež byla loni nahrazena (vokálně skoro zaměnitelnou) Robin Hatch. Jinak ale zůstává vše při starém – melodické skladby táhne svým charakteristickým zpěvem Nils Edenloff (leckdy připomínající Jeffa Manguma z Neutral Milk Hotel) a nemůže chybět ani tradiční zběsilé bubnování Paula Banwatta. The RAA představují na The Wild kolekci rychlých, rozverných a někdy až punkově zběsilých (Wild Grin, Dead/Alive) skladeb, výrazné hity jako Don’t Haunt This Place, Stamp či Runners in the Night z předchozích desek ale tentokrát chybí. To ve výsledku nijak nevadí, The Wild je konzistentní deskou plnou dobrých až skvělých momentů, které pomáhá i krátká půlhodinová délka. (jz)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 5/2017

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.