Fiordmoss, Brno – Fléda, 18. 3. 16 Fiordmoss, Brno – Fléda, 18. 3. 16 Libor Galia

Kirk nechal nostalgii Cabaret Voltaire v igelitce

reportáž | fotogalerie

Na Flédu přijela v rámci poslední večeře Itch My Ha Ha Ha jména, která by místní klubová scéna ještě před lety neměla čím přilákat. Přestože se původní kolektiv začínal zakonzervovanosti brněnské klubové scény posmívat poprvé před 12 lety právě na Flédě, těch uživatelsky náročných koncertů se v největším brněnském klubu v posledních letech mnoho neodehrálo. Nahlédnout znovu dovnitř a projít se zapomenutými kouty tak mělo tento večer jen těžko napodobitelné kouzlo.

Oznamované loučení s IMHHH nemělo patřit Fiordmoss. Že se vůbec jejich jméno mezi nakopnutými HuJo, znovuobjevitelem sedmdesátkových Cabaret Voltaire Richardem H. Kirkem a zakladatelem vlivného vydavatelství Mute Danielem Millerem objevilo, bylo překvapením. Rozhodnutí blýsknout se před chicagským duem a britskými šedesátníky někým, na koho jsou české vody možná trochu plytké, se osvědčilo. Fiordmoss přijali své místo na programu večera s laskavostí. Z domovského Berlína nepřijeli odehrát nijak intenzivní a niterně vyčerpávající výběr z jinak mrazivého repertoáru. Začali zlehka – tak, aby oběma průkopníkům všeho ušpiněného elektronikou přichystali chtivé publikum.

Z původních skladeb Fiordmoss toho zůstávalo pomálu. Ode dne, kdy původní dvojice Petra Hermanová a Roman Přikryl začínali růst na brněnské FAVU, už uplynulo několik let. Příchozí členové Jan Boroš s Jonem Eirikem Boskou se kytarovými podklady a lakonickými údery bicích postarali o nové znění většiny skladeb naživo. To nejhlubší z nich sotva rozevírala nedbalá odhalení známých melodií.

Pozvolný nástup byl ten tam, jakmile se živé i neživé nástroje, hlas Petry Hermanové a elektronika v pozadí zhmotnily společně. Jestliže Fiordmoss s příchodem nových členů zašlapali část mechu, v němž začínala polovina z nich před lety kráčet, bylo to proto, aby mohl ten nový pořádně zarůst. Několik nových písní ze závěru koncertu přesunulo utichlé osazenstvo z obýváku – do nějž bylo Brno už opakovaně pozváno – do nočního arboreta, v němž nešlo nepodlehnout. Čerstvě vydaný singl Madstone následovala další novotina, o níž se nedá hovořit jinak než jako o podmanivé, extatické a naplno taneční.

HuJo (foto: Libor Galia) HuJofoto: Libor Galia

V Chicagu se hudebně zrodilo ledacos. S dalším hostem večera, dvojicí HuJo, přeletěly oceán jukové polohy podbarvené jihoamerickým popem a ADHD šílenstvím připomínajícím techno kaskády Elektro Guzzi. Tak rychle, jak Flédu stihla dvojice rozhoupat, nicméně show zařízl výpadek a na další nájezd se muselo pár minut čekat. I přesto, že byste se nestyděli členy HuJo Huntera Husara a Joshe Johannpetera požádat o zapojení tiskárny, jejich set odhalil snad jedinou slabinu večera, a to opakované selhávání techniky. To se – alespoň v jejich případě – po zbytek koncertu podařilo zažehnat. HuJo byli brzy zpět, zvuk se nepřestával vrstvit, hromadit a houstnout a sotva kde odkryl místa, kam se už zběsilé bicí nevešly. A tak s přehledem rozhýbal všechno, co zůstalo zablokované, přesezené nebo prochladlé.

Technické problémy provázely i koncert Cabaret Voltaire. Ne natolik silné, aby přerušily celý koncert. Ne však tak slabé, aby jej nerušily v pasážích, v nichž každé zapraskání zaškubalo celým tělem. Před koncertem Cabaret Voltaire – dnes už jednočlenného projektu Richarda H. Kirka, který drží ruku nad reliktem sedmdesátkových zvěstovatelů post-punku, nové vlny, acid housu, IDM a všeho nadšeného elektronikou – se ze stropu Flédy vyrolovalo plátno, na němž se po trvání koncertu promítaly sekvence sociálních katastrof. Zákaz fotografování a natáčení přikoval hlavy směrem k nekonečným obrazům, vizuálně nalámaných do sebe samých.

Od Cabaret Voltaire se dalo očekávat cokoli a nic – průlet nabitou diskografií přizpůsobenou one-man show, ponurá destruktivní jízda à la Throbbing Gristle nebo cokoli jiného. Richard H. Kirk před koncertem upozorňoval, že s navrácením na scénu v roce 2014 s sebou však přinesl mnoho nového materiálu a že se tak ani tento večer nebude vzpomínat s rozžatým zapalovačem nad hlavou.

Za celý večer Kirk jen několikrát nezamýšleně pozdvihl obočí, jinak stál téměř nehybně nerušen okolím. To se naprosto nedá říci o plátnem osvětlených předních řadách, které koncert Cabaret Voltaire dokonale uhranul. Flédou skoro hodinu znělo hutné neprostupné pásmo analogové syntézy plné zvuku čistého a špinavého zároveň. Kirk se od zvědavého oťukávání syntezátorů postupně přelil do soustředěného temného techna, z nějž v těch nejnávykovějších pasážích odmítal vystoupit a jen neúprosně přikládal. Jakmile Kirk opouštěl pódium s igelitkou a bylo jasné, že se již nevrátí, uvědomil jsem si, že se na tento koncert jako na referenční bod celé série IMHHH bude vzpomínat po právu.

Po zbytek večera se Fléda přesunula do otevřeného předsálí, které od počátku držel v pohybu bezmála pětihodinovým setem Click Joe. Předtím než přepustil místo Danielu Millerovi, prošel řadou poloh, které spíše než aby se přibližovaly k nějaké z hudebních větví, na něž měli naskočit Kirk s Millerem, tak spíše vytvářely jakýsi most mezi nimi a vším, co z nich dnes raší.

Daniel Miller (foto: Libor Galia) Daniel Millerfoto: Libor Galia

Danielu Millerovi – zakladateli Mute, jednoho z nejvlivnějších hudebních vydavatelství vůbec – vděčí svět za jména jako Depeche Mode, Moby nebo Laibach. Miller si nicméně nepřestává užívat živého hraní, s nímž pravidelně navštěvuje festival Sónar, ale klidně i Ibizu. Není tak náhodou, že svými technosety často rozjíždí zábavu i v berlínském Berghainu, jehož rezidenti se do Brna rozhodně často nedívají.

Miller přijel s divokým, někdy však příliš podbízivým housovým setem jako vystřiženým z ohraných setů přelomu století. Přivanutí atmosféry Berlína se tak nekonalo. Fléda byla však nenasytná a tančila dále. To je koneckonců pozitivní zpráva pro město. Je vidět, že taneční večery, ať už na Flédě, v Kabinetu Múz nebo klubu VIBE, pomalu vystupují ze stínu vyhlášených klubů zpoza hranic.

Přestože se o koncertu Cabaret Voltaire a Danniela Millera psalo jako o posledním koncertu festivalu Itch My Ha Ha Ha, záhy po poslední večeři svrbivého páně byl odtajněn program na duben, květen i červen. Kolektivu dramaturgů se tak s brněnskou scénou očividně ještě loučit nechce. A to je pro Brno v tuto chvíli značná útěcha.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.