Swans jsou legenda, na které jsem, jakkoliv tu hrají celkem často, nikdy nebyl naživo. Vždycky jsem je poslouchal jen z desky a měl je zaškatulkované jako trochu tvrdší špinavý experimentální rock s celkem zajímavými texty. Po návštěvě Flédy jsem změnil názor. Narozdíl od Filipa, který o jejich koncertu v pražské Arše psal před necelým půlrokem a viděl je už několikrát, pro mě byla úterní návštěva Flédy úplně novým typem zkušenosti.
Večer otevřela Little Annie doprovázená na klavír Paulem Wallfischem, který momentálně ve Swans zaskakuje za Thora Harrise. Annie ve svém spontánním vystoupením ve stylu šansonu přednesla divákům zpověď svého života, a to jak prostřednictvím vlastních písní, tak převzatých balad, jako třeba Wild World od Cata Stevense. Za necelou hodinku byla hotová a hlavní hvězdy mohly nastoupit.
Swans, Brno – Fléda, 14. 3. 17foto: Libor GaliaPřiznám se, že jsem si myslel, že nejhlasitější skupinou New Yorku jsou A Place to Bury Strangers, mýlil jsem se. Ne že bych chtěl bandě kolem Olivera Ackermanna křivdit, ale v sugestivnosti hluku Swans je přece jen něco víc než trhání ušních bubínků. Nemá cenu se bavit o samotném zvuku, tím je ostatně skupina kolem Michaela Giry dlouhodobě známá. Spíše jde o jedinečný účinek, který „hudba jdoucí až na dřeň“ vyvolává. Táhlé písně postavené na „rytmu“ udávaném bubeníkem, po němž šilhá Gira i zbytek skupiny, aby věděli, kdy do toho mají zase praštit, vytvářejí atmosféru chaotickou vazbami kytar, zároveň ale uspořádanou podivnou strukturou skladeb.
Swans, Brno – Fléda, 14. 3. 17foto: Libor Galia
Swans, Brno – Fléda, 14. 3. 17foto: Libor GaliaDirigentem skupiny i publika ovšem byl beze všech pochyb Michael Gira. V něm se protínalo veškeré dění na pódiu a skrze něj kapela promlouvala k publiku. V dlouhých meditativních skladbách často pozvedal ruce od kytary a jako by zaříkával diváky svým dunivým hlasem a symbolismem svých textů. Někdy až půlhodinové písně střídaly živější a kratší skladby. Ve skutečnosti však vůbec nezáleželo na rozvrstvení, pořadí a oddělení – koncert byl kompaktní celek, v jehož rámci skupina občas utichla, aby ji diváci mohli odměnit potleskem a nadšením. Jak řekl Gira v rozhovoru, materiál byl čistě nový z posledních alb The Glowing Man a To Be Kind, aktuálnější ještě o vývoj, kterým si skupina a písně od vydání prošly.
Celé představení vygradovalo až na hranici slyšitelnosti. Elektrický kytarový řev se odrážel ve zvláštním typu bolesti, ať už fyzické či jiné, vůči níž jsou fanoušci Swans tak loajální. Bolest pak náhle a razantně ukončil Michael Gira jedním mávnutím ruky a bylo, až na stále trvající pískání v uších, ticho.
Swans, Brno – Fléda, 14. 3. 17foto: Libor Galia
