Nebudu chodit kolem horké kaše. Zase mě dostali. Po kolikáté už? Nevím, přestal jsem počítat. Opět to bylo nahlas, opět to bylo unikátní a v něčem pořád stejné. Stejně dobré. Stejně nejlepší. Stejně boží. Vzhledem k tomu, jak často tady hrají a vy přesto čtete tento report, si odpustím obvyklé masturbační PR floskule o experimentálnosti, šamanství, hlukařství a nevhodnosti pro slabé nátury. Stejně, minimálně ta poslední proklamace není ani trochu pravdivá. Koncert Swans je fascinující pro všechny, bez rozdílu.
Hlasitost. Zdaleka ne taková jako dříve, ale stále výrazně nad průměrem. Je však potřeba kvůli ní ostentativně brečet a lovit špunty do uší? Ne. Podobně přehnaný status má i délka setu či intenzita vystoupení, kvůli které je zvykem tahat z temnoty pseudointelektuálovy duše přirovnání o venčení iracionálních běsů, doplněná o poznatky ze školní exkurze v třineckých železárnách.
Koncert Swans v pražské Arše, jakkoliv poslední (ne úplně), nebyl nijak sentimentální, rozlučkový ani výjimečný. Byl to prostě další z řady naprosto splendidních koncertů, jaké dělají jen a jen Swans a na které se vyplatí chodit každý rok a klidně i častěji. Crescendo v The Knot, nabušený Screen Shot a závěrečná záře Glowing Mana (už to dělám taky!) jakožto osobní vrcholy. Pokoncertní úsměv z podklobouku jako zasloužená odměna. Na jaře v Brně tam budu zas.
