Zahajovací předvečer Alternativy se odehrál v sobotu 26. října, tedy týden před samotným festivalovým víkendem. Kurátorský dohled nad ním převzala Jednota, volné sdružení pražských nezávislých promotérů (potkávají se v něm – v různých obměnách, koncert od koncertu jinak – třeba Heartnoize, Letmo, Marast Music či Cáry mlhy).
Ačkoliv větší prostor bývalé smíchovské továrny určený hlavně pro koncertní programy působil trochu chladně v menším počtu lidí (plno bylo tak akorát), hned prvnímu účinkujícímu – triu SkuV – se podařilo vytvořit rituální atmosféru. Dvojice Italů usazených v Berlíně – Vince Gagliardi (bicí a elektronika) a Giuseppe Capriglione (kytara), se letos spojila s vokalistou Guiseppem Novellou, jehož umělecké působení se dosud realizovalo v noisu a blackmetalu. Vystoupení pocitově asi nejméně evropské, pohybující se spíše v zenovém prostředí, dynamikou stupňující a udržující pozornost, než aby vyvolávalo trans a narušovalo sluchový i tělesný komfort.
Druhým v pořadí bylo bratrské duo Intervalle, které se v názvu odkazuje ke společnému hudebnímu dětství a zálibě v deathgrindu. Zároveň je to vlastně podivuhodné, že mezi dvěma lidmi, kteří spolu vyrůstali a oba se věnují elektronické hudbě, došlo na spolupráci teprve nyní. Ondřej Parus je známý hned z několika různých projektů a kapel (Lightning Glove, Head in Body či Ruinu), spojený je též s nezávislými labely (Red For Colourblind, KLaNGundKRaCH) a nedávno založil svou novou reinkarnaci False Trance. Jeho bratr je aktivní jako White Wigwam (jinak také člen již zaniklých Kaspar von Urbach a koncertní sestavy písničkáře Rouilleux). Zvukový odraz propojených světů, na žádost či výzvu festivalu, tu a tam upomínal na nervní beaty Lightning Glove, jindy noisový ambient, který je otevřený jakékoliv metamorfóze. Ačkoliv oba prováděli rozličnými hudebně-hlukovými strukturami, které v základu vytvářely koláže a s postupujícím setem mírně nabíraly na intenzitě a přidávaly nevyzpytatelnou rytmiku, všechno nakonec vyznělo jako kompaktní celek. A to mi možná přišlo ze všeho nejdůležitější, co jsem vyrozuměla, byl to vlastně takový experiment, o kterém ani sami hudebníci neměli jasnou představu. A publikum reagovalo nejen potleskem, ale i určitým nadšením, takže nešlo o hudbu nijak výrazně neuchopitelnou.
Anglický projekt Zoviet France je opředen legendami. Čirý ambient a nadpozemská feérie v sobě skrývá návaznost či odkazy k hmotnému materiálu, z něhož jsou zvuky vyluzovány. V kouři a tmě v MeetFactory jsem nezaznamenala, co všechno ke hraní používali, jak moc to bylo netradiční. Ale průkopnická pozice v tomto případě trochu předčila samotný zážitek z hudby, který byl až příliš snový. K ponoření se do paralelní reality možná něco chybělo. Nejsem si jistá co vlastně, ale možná snaha o nabídnutí programu napříč žánry úplně nesladila tempo. Zoviet France ukolébali publikum těsně před tím, než měla přijít na řadu hodinka klubových beatů, ač s rafinovanými rytmickými motivy, v podání britské DJky a producentky Beatrice Dillon. Do té doby byl celý večer laděný spíše poslechově a asi by byl i více naplňující, kdyby u toho zůstalo. Ale závěrem, kolem půlnoci, už na tom tolik nezáleželo. Kanaďan David Foster, který se tu představil jako Huren, rozbil celou továrnu svým vlastním svébytným žánrem, jemuž říká scumtronics. Rozervané a nihilistické. Mizím do tmy.
Jednota meets Alternativa, Praha – MeetFactory, 26. 10. 19
