V sobotu jsme zase prožili kus života na třetí edici olomouckého Noshitu. Trojka už z toho dělá skoro tradici, které se daří semestrálně proměňovat diskotéku na dobře potemnělou klubovku, představující to nejlepší z domácí elektro scény.
Když máš něco napsat o party, která začíná v osm a končí v brzkých ranních (byla by ostuda pamatovat si kdy přesně), znamená to, že bys na tom večírku měl být od osmi do brzkých ranních. To se mi bohužel nepovedlo ani z jednoho konce, a teď už vím, že si můžu sypat popel na hlavu, že jsem prošvihl Elsewhere – živý set živého Jiřího Mergella. Chvály na jeho elektronickou sólo premiéru padlo dost ze všech stran, já tomu věřím a o příštím výstupu nezávazně slibuji napsat pár vět.
Mezeru před dalším bodem programu už jsem stihl a celkem vyklidněné tempo panující v celém klubu mi dovolilo mrkat po lidech i po úvéčkové břečťanové výzdobě – jednoduché nápady použité ve správných poměrech; barevná vánoční světýlka tlumeně prosvítající přes černou netkanku, radioaktivní květena, pod ní skupinky i samotáři, prožívající si své světy, úzce navázané na aktuálně pulzující sety DJů. Na ksichtech reflexní omalovánky, svítící tkaničky a zářící úsměvy jak z reklamy...
Ale teď teda k té muzice, kterou jsem stihl prožít. Po krátké pauze se spustila šamanská TMA Tomáše Martínka, tajemné míchání elektronických lektvarů, soundtrack k noční jízdě károu někde mezi Poděbrady a Prahou. Umět pomalé beaty podmáznout dobrou atmosférou není jen tak, a Martínkovým ambientním básničkám se to daří skvěle.
O François Svalisovi je v poslední době slyšet hodně. Zajímají se o něj cizí labely, Wave mu nedávno věnoval dost pozornosti v rámci Startéru, s živým hraním se roztrhl pytel. Vycházející hvězda hanácké scény (eh..?) ve svém setu nasypala temný house, ověšený tribálními dekoracemi a samply z mechu a kapradí. Pevná rytmika, nepodbízivá naléhavost.
Aid Kid po něm okamžitě nastavil ostré tempo. Jeho sety nesnesou na domácí scéně moc přirovnání, nenucená pokora za pultem směřuje spíše ke jménům britského minimal techna a IDM. Jednou rukou si měř tep, druhou měř kámošce, třetí týpkovi, co sebou škube do rytmu, čtvrtou a pátou si sem tam zacpi uši, do toho si broukej druhé čtyřtaktí oblíbeného popěvku ze školky a možná se dostaneš do vrstev, které Aid Kid komponuje s čirou přirozeností. Sofistikovaná rytmika, smysluplné gradace i nestrojený flow a uklidňující atmosféry, více takové muziky na domácí půdě.
Závěr ústřední části třetího Noshitu patřil hlavnímu avizovanému headlinerovi – norskému muzikantovi KINØLovi. Po Aid Kidově vymazleném setu jsme zostra přesedlali na lehce naivní retro house, ve kterém norský producent prolíná svou identitu progresivního tvůrce se jménem svého otce, údajného osmdesátkového pionýra severského elektra. V dobrém slova smyslu diskotékový set, přiživovaný snovými zpěvy sedl druhé ranní jak prdel na hrnec a rozjetým tanečníkům dodal dost optimismu do zbytku noci.
Zbytek noci jsem už nestihl a věřit těm historkám, které kolují olomouckými kuloáry, se taky beztak nedá. Důležité je, že Noshit se daří dělat pořád líp a líp. Bylo by dobré, kdyby se kluci nepřesunuli do Prahy definitivně a věnovali svou pozornost dál i Olomouci. Ubrzdit megalomanské snahy v centrech ve prospěch budování malých scén má smysl, obzvláště v Olomouci, kde nás v blízké budoucnosti čeká ještě zajímavé dění na mnoha frontách.
Noshit no. 3, Olomouc – 15minut, 15. 4. 17
