Showcaseový festival spojený s hudební konferencí pro profesionály Nouvelle Prague měl koncem minulého týdne svou premiéru. V zahraničí oblíbený model spojení lidí, kteří se podílejí na organizaci a pořádání hudebních festivalů a koncertů, skrze setkání v diskuzích i mimo ně, a k tomu vystoupení nových a začínajících kapel, se tak dostal i do České republiky.
Původně jsem měla v úmyslu věnovat se v reportáži hlavně koncertům osmi skupin v kategorii „showcase“ a dvou headlinerů, ale během dvou dní strávených na Nouvelle Prague, včetně odborné části, začnu několika postřehy právě z konference. Ta byla totiž jednoznačně jádrem prvního ročníku této akce a řekla bych, že docela úspěšně dosáhla svých cílů. V panelových diskuzích se probíraly společné zkušenosti koncertních promotérů z různých měst v ČR i ze zahraničí, problémy, tipy, jak udělat svůj festival zelenějším, jak dostat kapely ze své země do zahraničí, a došlo i na téma hudebních časopisů a streamingu hudebních vystoupení. Během celkem pěti tematických bloků probíhala konstruktivní debata, kterou vedli profesionálové vyměňující si historky a zkušenosti vzájemně i s prostorem pro dotazy z publika, ve kterém seděli i takoví, kteří s pořádáním vlastních akcí teprve začínají. Nepochybně tu tedy byl velký rozdíl ve vnímání festivalu Nouvelle Prague z pohledu účastníka celodenního programu a z pohledu návštěvníka pouze večerních koncertů.
Jako účastník kompletního programu jsem také měla možnost vidět všechny showcaseové kapely hrát dvakrát. Poprvé to bylo v malém klubu Phenomen v suterénu pivovaru Staropramen, což byla vlastně taková afterparty po dopoledních debatách, kdy kapely stály před úkolem hrát pro lidi, kteří mohou rozhodovat o jejich dalších koncertních nabídkách. A dost možná byly z takového vystoupení trochu nervózní, protože hráli hudbu, jež byla pozorována a poslouchána jako na zkoušce ve škole. Všechny se s tím ale vyrovnaly celkem dobře, jen při hraní před veřejností neměla každá stejné podmínky. První kapela vždy odnesla své načasování téměř prázdným sálem, protože návštěvníci jsou asi příliš zvyklí na to, že na festival se nechodí přesně jako do divadla. Publika tedy postupně přibývalo, čím více se blížil čas headlinera. Bylo také vidět, že showcaseový festival je u nás přece jen novinkou, protože každý den se na něm sešlo úplně odlišné publikum.
První den, kdy večer patřil britské písničkářce Lucy Rose, se do řad před pódium shromáždili její fanoušci, a přestože u nás není zdaleka tak známá jako v domovské Británii, pochvalovala si, že někteří přítomní znají nazpaměť její texty. Lucy Rose mě naživo celkem překvapila, protože na debutovém albu zněl její hlas tak akorát k jemné indie kytarovce, kterou hraje a zpívá, ale neuměla jsem si úplně představit, jestli jakékoliv pódium pro ni nebude příliš velké. Jednoduše jsem nevěřila, že ten koncert uzpívá. Nejen, že ho uzpívala, ale dokonce se ukázala jako zpěvačka s poměrně silným hlasem, na níž je vidět, že už má pár festivalových výstupů za sebou. Také jsem přemýšlela o tom, jak moc je Lucy Rose ovlivněná Bombay Bicycle Club, na druhou stranu, obstojí sama za sebe a se svou tvorbou i bez Jacka Steadmana. Nepochybně i díky tomu, že byla sólovou písničkářkou ještě předtím, než stvořila dohromady se zmíněnými BBC jednu z nejzajímavějších indie sestav na britské scéně. Náplní jejího koncertu bylo debutové album ...Like I Used To, ale představila i několik nových skladeb. Právě po skončení turné má v plánu nahrávat další desku.
K headlinerovi druhého dne nemám tolik co říci. Než abych se tomu vyhýbala, chodila kolem horké kaše nebo kamuflovala, protože o hip hopu jako žánru a skupině Dilated Peoples nic nevím, raději to přiznám na rovinu. Nutno dodat, že na tuto kapelu dorazil největší počet fanoušků a byli to posluchači, kteří přišli pouze na tento jeden koncert. Moc nechápu tah dramaturgie, která zařadila do showcaseové části převážně kytarové kapely pro rockověji laděné publikum a jako headlinera druhého dne vybrala undergroundovou hip-hopovou formaci. Možná je u nás kladen až příliš velký důraz na to, aby každá festivalová akce byla za každou cenu multižánrová, u těch větších se to dá pochopit, ale domnívám se, že kdyby byl headliner v podobném žánru jako ostatní kapely, dočkaly by se i ty méně známé více návštěvníků. A zvláště vystupující právě druhý den před Dilated Peoples by si to opravdu zasloužili.
Konečně tedy ke zmíněným objevům a talentům. Musím říci bez okolků, že první den mě tyto „vycházející“ hvězdy moc nenadchly. Ale křivdila bych určitě kanadské kapele City of Glass, kdybych ji z tohoto tvrzení nevyjmula. Právě ta se dočkala i nejméně posluchačů z řad veřejnosti, přitom City of Glass se drží stylu populárních britských kytarovek, jejich hudba však není zase tak prostá a využívá bohatého zvukového arzenálu. V závěru jejich koncertu mě sice napadlo poměrně silné přirovnání k Two Door Cinema Club, ale řekla bych, že je to věc, která se po určité době ztratí.
Jiná kanadská kapela Little Suns jde zase ve stopách Arcade Fire a trendu mnohačlenných seskupení využívajících v pop music různé hudební nástroje, včetně těch klasických. Taková sestava hudebníků už sama o sobě musí tvořit dojem poměrně originálního projektu, ale Little Suns podle mého názoru zatím chybí zapamatovatelná píseň. Jeremy Loops z Jihoafrické republiky je sice bavič a dokázal si hravě poradit i s businessmany a organizátory, nicméně u něj je moje výhrada ohledně kvality skladeb ještě větší. Sice tam nějaké náznaky zajímavých melodií byly, ale více méně šlo o zahřívací party music. Práce s loop pedalem by musela být opravdu dechberoucí, protože jsem měla šanci vidět naživo Eda Sheerana, který, ač někomu mohou přijít jeho písně ukňourané a moc medvídkovské, je na pódiu mistr, nejen rapu, ale i loop pedalu. Tudíž překonat toto vystoupení je z mého pohledu těžké.
Dorine Levy z Izraele mě zaujala asi nejméně. Obecně je to možná mou nelibostí k elektronickým dvojicím typu zpěvačka+synťáky, ale konkrétně spíše tím, že její skladby byly nemastné neslané.
Druhý den byl však kontrastně s prvním plný skvělých kapel. Začalo to už kanadskými Technical Kidman, kteří zaujali zvukovými kolážemi s až noiseovými pasážemi balancujícími mezi post-rockem a hypnotickým shoegaze. Jejich připravovaná debutová deska bude jistě stát za to.
Local Foreigners, mezinárodní sestava, jejíž členové jsou z Nového Zélandu, Dubaje i Walesu, byla o poznání popovější, ale také se v line-upu druhého dne nenechala zahanbit. Kytarovka smíchaná s elektronikou a melodie tak akorát ušité na míru svým vrstevníkům - jestli se tato kapela prosadí, ještě uvidíme, ale našlápnuto má dobře.
Neon Windebreaker z Toronta asi nejvíce rozproudili showcaseovou přehlídku, protože jejich hlučný punk'n'core opravdu vyžadoval špunty do uší a zcela se vymykal všemu, co bylo do té doby na Nouvelle Prague ke slyšení. Šílený zpěvák svým nekontrolovaným, ale nikoliv nebezpečným vystupováním na sebe dokázal strhnout pozornost. Opět se nejedná o žánr, který bych si troufala hodnotit, ale své publikum tu kapela měla.
Největší hvězdou showcaseového programu byli Australané Money For Rope. Formace říznutá retro vlivy classic rocku kráčí ve stopách The Black Keys, ale má vlastní hudební výraz. Už na nahrávce vyzývá její rock'n'soul k tanci, ale Money For Rope jsou především kapelou, kterou je potřeba slyšet naživo.
Nouvelle Prague přivezla některé pozoruhodné kapely, ale hlavně naplnila své poslání uspořádat setkání pro hudební profesionály a zájemce o organizaci festivalů a dalších hudebních akcí. To je nejzásadnější přínos tohoto festivalu a snad to přispěje i k tomu, že se českým a slovenským promotérům podaří dovézt k nám v příští sezoně zajímavá jména. A myslím, že je velmi žádoucí, aby se z Nouvelle Prague stala tradice. Dosud byl totiž hudební business u nás velmi roztříštěný, což byla možná jedna z překážek, aby tu vyrostlo příznivější podhoubí i pro hudbu mimo hlavní proud.
Nouvelle Prague, Praha - areál pivovaru Staropramen, 1.-2. 11. 13