Po stopách švédského tichošlápka Josého Gonzáleze

Se severským písničkářstvím zima není. Hřeje zevnitř jako infrasauna. Ti, kdož ve středu zavítali do Lucerna Music Baru na koncert Josého Gonzáleze, první dvě věty nepochybně podtrhnou.

Dlouhé fronty před vchodem, nápisy vyprodáno, posmutnělí s cedulkou ticket wanted, kteří v předprodeji ostrouhali a na poslední chvíli se snažili do podzemí ke kulatému pódiu propašovat. To vše značilo, že na Josého se ani po osmi letech nezapomnělo, že ani skovka pod projektem Junip nesmazala zanechané stopy.

Ólöf Arnalds, Praha, 4. 3. 15foto: Zdeněk Němec / Full Moon

Nedočkavci si však museli ještě chvíli počkat. Večer totiž zahájila Ólöf Arnalds, sestřenice Ólafura Arnaldse, křehký islandský skřítek v sukni. Ólöf zápasila s nepozorným upovídaným publikem i s nedobře poskládaným setem. Z toho důvodu dojmy z jejího subtilního písničkářství vyprchávaly dříve, než se vůbec stihly pořádně rozvinout a usadit. V posledním metru už jsem si pamatoval jen její zářivý úsměv, pokorné úklony, vděčné oči. Z hudby ve mně nezbylo nic.

To s José Gonzálezem bylo lépe. Jakkoli ani u něj se švitořící publikum žel neuklidnilo, hudebně mnohem zajímavější pění se svými pařáty zarylo dosti hluboko. Od nedávného vylisování stále ještě horká deska Vestiges & Claws, ačkoliv nahrána „na gauči“, se pyšní ve srovnání s Gonzálezovou předchozí tvorbou košatějšími aranžemi. I z toho důvodu si José přivezl čtyřčlennou doprovodnou kapelu – bubeníka, perkusistu, kytaristu a „chlápka přes elektroniku“. Košatost tak byla naživo zachována, a přestože tím možná částečně utrpěla komornost sólového tichošlápka, nabytá pestrost všechno vynahradila.

González svým koncertem provázel v časové sinusoidě. Od nejnovějších melodií se vracel k minulosti; z hudebních počátků, kdy byl hustý plnovous a dlouhý kadeřavý vlas dalekou budoucností, se pak zase strunami prodíral kupředu. A tak znovu, s barevnou květinovou projekcí i bez, až do dvou přídavků.

José González, Praha, 4. 3. 15foto: Zdeněk Němec / Full Moon

Hrátky s melodiemi, aktualizované motivy i padnoucí kudrlinky, to vše díky nástrojové rozmanitosti a hojnosti šperkovalo píseň za písní. Především přítomnost syntezátorů a loop station čas od času nořila Gonzálezovy skladby tu do netradiční ambientní mlhy, tu do folkových skladeb s minimalistickým dubstepovým podkladem. Taneční střevíčky a zasněná strnulost v jednom okamžiku.

José lovil ve vlastní tvorbě i dlouhém seznamu osobitých cover verzí (proslulou Heartbeats počínaje, netradiční Hand on You Heart konče), v sólové expresi i vzpomínkách na Junip (Always). A kdo miluje především Josého osamocené, šeplavé vybrnkávání, dočkal se přesně v polovině koncertu, kdy švédská křehká duše na pódiu osiřela a v kuželovém světle na svou polorozladěnou španělku zavzpomínala na Veener i období předtím. Procítěné Crosses a Hints se staly společně s elektronikou tepající Always a výtečně vygradovanou Teardrop uměleckými vrcholy koncertu.

Odezvou však vítězil přídavek, kam si José schoval dosavadní dva singly z poslední řadovky. Agitační a mírně patetický ekosong Every Age i gospelová a pozitivní energií překypující Leaf Off / The Cave vyvolaly takové ovace, že González jen velmi stěží krotil své cukající koutky. Ruce si se svými kumpány div neumával, když děkoval vyprodanému klubu. Zářivé světlo, které vyvedlo z jinak veskrze melancholického a intenzivního rozjímání.

José González + Ólöf Arnalds, Praha – Lucerna Music Bar, 4. 3. 15