Spectaculare – týden druhý: progresivní elektronika a všeumělka Poppy Acroyd

Zatímco první koncerty festivalu Spectaculare byly věnovány experimentálnějším směrům australského labelu Room40, terénním nahrávkám a drones, meditativním hudebním večerům v Chrámu u Salvátora a setkání s hudebníky na workshopech, druhý týden se nesl ponejvíce ve znamení současné progresivní a experimentální elektroniky. Tento žánr reprezentoval showcase berlínského labelu Monkeytown Records, stáje patřící dvojici Gernot Bronsert a Sebastian Szary z Modeselektor. Navzdory tomu, že se jedná o vydavatelství německé, oba hosté, kteří do Paláce Akropolis přijeli jako jeho vyslanci, byli z Velké Británie. Alex Banks pocházející z Brightonu, tedy města s významnými zářezy lokality zaslíbené jak nejnovějším hudebním objevům, tak elektronické a klubové scéně, loni debutoval albem Illuminate. To kritika převážně chválila jako zásadní počin žánru za minulý rok. A pravda je taková, že sotva se rozezněly Akropolí jeho lámané beaty a místy epické momenty nejdříve obklopené plovoucími vizuály, poté ozářeny neonovými světly, dýchla na sál atmosféra něčeho luxusního, nepoznaného, jednoduše speciálního.

Alex Banks, Spectaculare 2015foto: Michal Hradecký

V žánrovém zařazení Bankse i dalších se v hudební kritice operuje s pojmem „chytrá elektronika“, zavánějícím až trochu klišé nebo obecným zaškatulkováním bez většího významu. Asi je na místě si položit otázku, co ten pojem vlastně znamená? Banks jako chameleon střídá rovné housové rytmy s těmi lámanými, doplňuje občas melodické kudrlinky jako koření krásna a naživo se zcela obejde i bez vokálů, které jsou na albu často přítomné. Světlo pracuje pro něj a dodává jeho neúnavné nápaditosti punc elegance a atraktivity. Těžko popisujete magický zážitek z hudby, která vás nenechá v klidu a primárně pracuje se smysly. Ale nakonec byl skutečně celkový dojem takový, že sledujete projekci emocemi inspirovaných rytmů, barev a zvuků. Technicky vzato.

Také Dark Sky v loňském roce vydali album pojmenované Imagin, představám jste však mohli dát na chvíli sbohem. Jejich vizuály už byly méně dynamické, zcela konkrétně však založené na prezentaci vlastního jména a zdůrazňovaly nepatrně jejich temnotu, ale silnější byla účast živých bicích a pohlcující rytmika. Tak jako v minimalismu se v hypnotickém opakování a vyvolání iluze nekonečna neustále obměňují rytmicko-harmonické modely, tak v chytré elektronice přicházejí neustále nové a nové prvky v rytmu a instrumentaci, kterou někdy doplňuje vokál.  

Dark Sky, Spectaculare 2015foto: Michal Hradecký

Snad jediným negativem takového večírku je forma ochutnávky, kdy dvě hodiny tančíte na sety, které patří k tomu nejlepšímu z poslední úrody elektronické hudby a v deset hodin jdete domů nebo pokračovat do klubů s běžnou produkcí. Na pořádnou party asi budeme muset vážně zajet do Berlína nebo doufat, že organizátoři příště elektronické hosty sezvou s dalšími DJskými sety do jednoho večera a noci, který přetáhne alespoň půlnoc (navzdory tomu, že Palác Akropolis kvůli nočnímu klidu asi tomuto účelu moc neposlouží).

Další nezapomenutelné sety připravila dvojice Throwing Snow a německý producent Kalipo. Pod jménem podobným oblíbené zmrzlině se skrývá bavorský rodák Jakob Häglsperger, který přijel prezentovat svou debutovou nahrávku Yaruto. Ten, na rozdíl od výše zmíněných, preferuje rovné housové beaty, a za svým pultem doslova kouzlí zvuky, které hýří originalitou a někdy připomínají zvonkohru. Pomáhá mu v tom speciální perkuse zvaná kalimba. Vlastně bylo při jeho setu těžko rozpoznatelné, jestli jste na taneční party nebo na koncertě umělce, lidé se vlnili do rytmu i hlasitě aplaudovali, což ještě vyvrcholilo setem Angličana Throwing Snow, jenž loni také vydal svou první dlouhohrající nahrávku Mosaic. K vizuálnímu doprovodu zvolil přírodní motivy a scenérie a umístil tak interiér městského klubu do prostor lesa, alespoň virtuálně, což zcela souznělo s jeho někdy až těžkými beaty připomínajícími rituální hudbu.

Kalipo, Spectaculare 2015foto: Michal Hradecký

Taneční hudba jako rituál je velkým tématem a čtyři vystoupení elektronických producentů, kteří předvedli své umění v Akropoli, mu vrátila svůj původní význam. Existuje teorie o tom, že umění vzniklo právě díky uvedení člověka do jiného stavu mysli, čehož se docílilo hudebně a v tomto změněném mentálním stavu začal malovat na zeď barvami projekce, které viděl ve vlastní hlavě. Hudba a barevné vizuály, abstrakce, tak patří odjakživa k sobě.

Throwing Snow spojil iluzorní, napodobenou (protože fotografovanou a ještě virtuálně nehmotně projektovanou) přírodu s umělou zvukovostí a modifikovaným rytmem. Zároveň napodobil prostorovost v hudbě i vizuálně trojrozměrnou projekcí, kterou byl zcela obklopen a pracoval s různými zvukovými asociacemi. Zapojil tak posluchače zcela interaktivně do dění, nejen tělem, ale i myslí. Probudil jeho touhu poznávat. A to je základní vlastnost živých tvorů určená k tomu, aby přežili. Návrat k euforickým pocitům z objevení nového, tohle snad je účelem chytré elektroniky.

Throwing Snow, Spectaculare 2015foto: Michal Hradecký

Poppy Acroyd je šikovná muzikantka a zvládá i one-girl show. Bez Hidden Orchestra za zády hrála na stagi zcela sama a uteklo to tak rychle, že ani nevěděla jak (což přiznala bez bázně). Zástupkyně značky Denovali Records na svém debutu Escapement pracuje jen s houslemi a klavírem a vytváří si za pomocí těchto nástrojů i perkuse. Nová deska Feathers je aranžérsky bohatší, na pódiu však Poppy využívala hlavně klavír, občas housle a svoje elektronické vybavení a smyčkování. Živá „one-man show“ („man“ je vlastně anglicky člověk, snad tedy odpustíte genderovou nespecifičnost) se smyčkováním je vždycky do jisté míry obdivuhodná, ale bez ohledu na náročnost podobných vystoupení nutí umělce k velmi pomalému a pozvolnému uvádění skladeb, neboť každou nástrojovou stopu musí nejprve naživo nahrát a ta poté zní v tom stále stejném opakovaném modelu. Sólově se Poppy Acroyd profiluje spíše jako minimalistická skladatelka, což ale má i svá negativa. S významnými minimalistickými skladateli je její tvorba zcela neporovnatelná, prostě příliš jednoduchá a bez skutečné umělecké výpovědi, a vedle popových minimalistických klavíristů jako je Ólafúr Arnalds nebo Nils Frahm je v její tvorbě příliš málo poetiky, protože se utápí v improvizačním řemeslném hraní. Přitom Poppy Acroyd je přinejmenším skvělou klavíristkou i houslistkou, tohle experimentování jí však dává limity, které braní rozvinout její vlastní hudební jazyk.

Poppy Acroyd, Spectaculare 2015foto: Michal Hradecký

Zabelov Group, bělorusko-české duo navzdory slibům, že jde o „velký domácí objev“, mě osobně moc nenadchlo. Neslyšela jsem v jejich hudbě postupy filmové hudby ani ambientní zvukové prostory, spíše neustávající elektronický táhlý tón připomínající čáru nevedoucí vůbec nikam. Akordeon Romana Zabelova si jen tak improvizačně pohrával s trpělivostí posluchače ve stále stejných už „zatraceně“ minimalistických modelech. Občas příliš zdlouhavé, jindy až deformovaně zběsilé. V kontrastu pak působila asi nejoriginálnější trojrozměrná abstraktní vizualizace VJů doprovázejících tuto skupinu.

Zabelov Group, Spectaculare 2015foto: Michal Hradecký

Poslední týden festivalu Spectaculare vyvrcholí 5. února trojitým koncertem norského producenta Biosphere v pražském Planetáriu a o den později berlínským triem Brandt Brauer Frick opět v Paláci Akropolis.

Spectaculare 2015:

Monkeytown Records: Alex Banks+Dark Sky, Praha – Palác Akropolis, 28. 1. 15

Poppy Acroyd+Zabelov Group, Praha – Palác Akropolis, 29. 1. 15

Throwing Snow+Kalipo, Praha – Palác Akropolis, 30. 1. 15