Suede rozehřáli Lucernu skutečně britským šarmem

Ač jsem ještě v sobotu ráno trochu pochybovala, zda se koncert další legendy 90. let neponese na vlně nostalgie, dnes už mohu říct, že premiérová návštěva Suede dopadla nad veškerá očekávání. Už při vystoupení předskokana před asi z poloviny zaplněnou Lucernou bylo zřejmé, že Suede nevyprodali, a nabízela se tak otázka, jak se formace v čele s Brettem Andersonem srovná s tím, že u nás patří k těm méně známým jménům ze zlaté éry britpopu. Navíc sem přijíždí s deskou, kterou alespoň skrze česká hudební média nemá mnoho lidí šanci znát a teprve dvacet let poté, co vydala svůj průlomový debut, se teprve představuje v České republice naživo.

Podívejme se na to tedy od začátku: poloprázdná Lucerna, kde se u pódia tlačí skalní fanoušci, možná ještě netušící, že tento koncert bude patřit jen a jen jim. A najednou se zhasne, prázdná místa zmizí ve tmě a hraje nám tu magické trio Teleman. Další z britských objevů, který je přirovnáván pro změnu k Alt-J nebo Django Django. To srovnání částečně chápu, ale Teleman mají tak neuvěřitelně povznášející melodie, že se svým písničkářstvím blíží The Shins. Čistá krása. Až se nechce věřit, že tato kapela stále nemá podepsanou smlouvu s labelem. Není to žádná začínající záležitost, Teleman vznikli ze členů formace Pete and the Pirates, která má na kontě už dvě studiová alba. Luxusnější předkapelu si Suede nemohli vybrat a snad se Teleman brzy dočkáme i samostatně na našich festivalech.

Když je výborný předskokan, tak jste jeho koncertem tak omámení, až uvažujete o tom, jestli ho vůbec překoná hlavní hvězda. Že o tom není pochyb, dokázali Suede už s prvními tóny, které však ještě nevypouštěli oni sami. Na pozadí stage se rozsvítil bílý název kapely a z reproduktorů se začal linout úvod klavírního koncertu č. 2 Sergeje Rachmaninova. Už v tomto momentu bylo jasné, že nás čeká promyšlená show, ze které byl zřejmý záměr kapely udělat z vystoupení zcela výjimečný zážitek. Místo přímočaré pecky ale Suede začali baladou Still Life z desky Dog Man Star. Ještě před koncertem jsem zkoumala setlist z Vídně, kde Suede hráli den před Prahou, a rozčilovala se nad tím, že se snad právě to nejlepší z tohoto alba ani nebude hrát. Ale kapela má pro každou koncertní zastávku odlišný setlist a pro Prahu si připravila i průřez svých nejznámějších skladeb, hity jako We Are The Pigs a Heroine tak nemohly chybět. Vždyť tu vlastně nikdy předtím naživo nezazněly.

Po velmi emotivním nástupu, který si vystačil jen se silným hlasem Bretta Andersona a akustickým aranžmá, Suede spustili singly ze své comebackové desky Bloodsports, a frontman tak trochu očekával, že píseň Barriers tu bude jakožto novinka dost známá na to, aby ji publikum zpívalo s ním. V tomto momentu se ukázala ona absence propojení mezi kapelou a českým publikem způsobená jak tím, že se tu vlastně Suede navzdory veškeré slávě se svými místními fanoušky teprve poznávali, tak i tím, že jejich nové písně se u nás prostě nehrají. Dokázala jsem si živě představit, jak refrén této skladby zní už od začátku vícehlasně z řad britského publika, tady jsme však byli v Praze. Brett Anderson si tím ale nenechal vzít dobrou náladu a od třetí skladby It Starts and Ends With You celý koncert postavil na svojí osobě. A to večer skutečně nakoplo, protože když se zpěvák před vámi přímo rozdává a ještě to dokáže dělat s takovým šarmem a zpívat z plna hrdla písně, které vznikly proto, aby zněly hlasitě do širého okolí, musí to vřít. A skutečně – po prvním zamíření Bretta Andersona mezi fanoušky v předních řadách bylo zřejmé, že nám tu hraje v poměrně komorním prostředí kapela zvyklá na velká festivalová publika, jež však bez zbytečných póz, ale s dostatkem stylového vystupování dokáže ocenit i to menší a dát do koncertu naprosto všechno.

Je až neuvěřitelné, kolik energie má v sobě člověk, který v jedné benefiční kuchařce prohlásil, že v 90. letech měl období, kdy se živil jen rýží a kokainem. Brett Anderson byl vždycky módní ikonou, štíhlý, až to vypadalo nezdravě, ale nyní, kdy (alespoň předpokládám při pohledu na jeho kondici) už snad upravil svůj jídelníček, si stále dává na své postavě záležet a na pódiu se umí pohybovat s gesty, která vyžadují slova obdivu.

Možná i neustálé zapojení diváků do dění na stagi napomohlo tomu, že koncert ani na chvíli neustrnul a Suede hráli hit za hitem, téměř ze všech svých desek, přičemž se dostalo i na málo hrané skladby, jako byla třeba píseň Cheap. Co se týče publika, to se chytalo spíše na starší věci jako Animal Nitrate či Heroine, v přídavcích se však Brettovi podařilo fanoušky naučit zpívat, když kapela spustila song She's In Fashion. V závěru se Suede rozloučili (tak jako se na začátku uvedli) pomalou skladbou, která působila trochu symbolicky – Stay Together. Příliš mnoho kapel si chválí skvělé publikum v Praze a slibuje, že se vrátí, takže tato prohlášení musíme brát s rezervou, nicméně od Suede to působilo stejně uvěřitelně jako celý jejich koncert.

Starší kapela, která má zlatou éru za sebou a ještě k tomu se vrací po mnohaleté pauze, to má vždycky velmi složité. Ale Suede jsou jednoduše pro kategorii nostalgických vzpomínek na 90. léta příliš mladí. Na jejich koncertě nebyl velký rozdíl mezi staršími a novými skladbami, protože všechny působily mladistvě a svěže. Tak jako to má být u kapely, která patří ke špičce současného popu.

Suede + Teleman, Lucerna – Velký sál, 16. 11. 13