Po dvou týdnech je tady další várka sedmi recenzi v našem pravidelném nejhudebnějším turistickém průvodci na českém internetu. Jedenáctý Bedekr tohoto roku vám přinese zastávky v USA, Kanadě, Británii, na Islandu a Slovenku a řádky o deskách Astronautalise, I Am Planet, Melvins, Samaris, Tegan and Sara, Teleman a Williama Tylera. Od alternativního hip hopu přes moderní klasiku, ostré riffy, noční elektroniku, synthpop, hravou kytarovku po moderní country. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.
Astronautalis – Cut The Body Loose
Astronautalis se fanouškům ozývá po pětileté pauze s novým albem Cut The Body Loose a opět je to hip hop tak trochu jinak. Silné beaty, úderné bicí, kytarové riffy, trochu blues, trochu jazz, občas nějaký ten synťák. I když se to zdá v porovnání s hip hopem jako absolutně jiná galaxie, tento astronaut vás milerád provede. Pusa mu tradičně jede a fráze sází jako dávky z kulometu, dokáže ze sebe vydat i výborný pěvecký výkon. Obzvláště v refrénech se vám jeho vyladěně zbarvený tenor zaryje do kovadlinek a už nepustí. Například v písni Running Away From God můžete slyšet oba tyto prvky, vodopád slov i klidnou vlnu melodického refrénu, který si po poslechu budete broukat minimálně půl dne. Je to bezkonkurenčně jedna z nejpovedenějších písní alba. Skvělý start v podobě žesťového intra – až jsem se zarazila, jestli se mi do playlistu nezatoulal Woodkid – přechází do chytlavého beatu s puncem trumpet a pozounů, který celé písni dodává na pompéznosti.
Album je postavené jako veliká horská dráha z Coachelly. První skladba – Kurt Cobain – uvítá pomalým rozjezdem, kdy stoupáte do kopečku, a najednou obrovský sešup do chytlavých rytmů a vyladěných beatů. Po několika prudkých zatáčkách opět nastává uvolnění a stoupání na poslední parádičku – Sike! Závěrečná Boiled Peanuts poté shrnuje pocity, jakmile z atrakce vyjdete. Motá se vám hlava, je vám trošku lehko a přemlouváte kamarády, že půjdete ještě jednou. Stejně tak stisknete repeat na svých přehrávačích a necháte Astronautalise řídit tuto horskou dráhu ještě jednou. (kh)
I Am Planet – On the Way To Antarctica
Příznivci minimalismu, moderní klasiky a Ólafura Arnaldse zvláště, zbystřete. Na scéně se objevuje další zajímavé jméno. A nás na něm nejvíce těší, že je ze Slovenska. Patrik Korinok aka I Am Planet je klavírista, který minulý týden debutoval dlouhohrající deskou On the Way to Antarctica. Devět procítěných niterných skladeb svou náladou a atmosférou velmi připomíná Arnaldsovu tvorbu.
Křehké piano je tady doprovozeno táhlými smyčcovými aranžemi, takže se do intimity vkrádá trochu slavnostního nádechu. Je to hudba určená k úvahám – od těch nejobyčejnějších věcí třeba až po nekonečnost vesmíru. I Am Planet na své desce ctí ticho a honosnost krajiny uvedené v názvu nahrávky. Melodie do sebe vstřebávají pro polární dálavy typickou romantiku i dramatičnost. Zkrátka příjemný a inspirativní poslech od začátku až do konce. Teď už nám ke štěstí zbývá jediné – koncert. Případně dva, tři, čtyři… (hp)
Melvins – Basses Loaded
Melvins pokračují ve svém odkazu jakožto největší workholici rock and rollu. Sludgeoví giganti se vracejí s deskou Basses Loaded, sedmým albem v této dekádě. Název Basses Loaded přitom perfektně vystihuje pointu. Jakkoliv zůstává přítomen kreativní nukleus Buzz Osborne/Dale Crover, u basy se protočilo hned šest bývalých basáků legendární grungeové mašiny.
Celé to odstartuje Steve McDonald sabbathovskou náloží The Decay of Lying, plnou zlověstné atmosféry a tektonického groovu. Na následující Choco Plumbing přebírá basové otěže Jared Warren, kterého na tripoidní, skoro až prog-rockové Captain Comedown střídá Jeff Pinkus. Planet Destructo přinese prozměnu jazzový nádech, když se baskytary ujme Trevor Dunn. Maybe I am Amused v basové režii Krista Novoselica je pak asi první kombinace stoneru a zydeca na světě, překvapivě však skladba, které vévodí akordeón, není nejdivnějším momentem na desce. Tím jsou skladby, kdy Dale Crover pustí za bicí Mikea Dillarda a ujme se basy. Beer Hippie, Phyllis Dillard a především Shaving Cream, surreálná ukolébavka plná prdících žertů i nablblých vokálů.
Kroutím hlavou, ale zároveň se usmívám. Melvins se očividně baví a to mě... baví. Tahle deska rozhodně nemůže a ani nechce konkurovat klasikám jako Stoner Witch, Houdini či (A) Senile Animal. Nicméně to neznamená, že nemá cenu si ji pustit, kór pokud má člověk rád Melvins. (fh)
Samaris – Black Lights
Islandské trio Samaris se na své třetí desce metamorfovalo a to, co naznačil první singl, se na prostoru celé nahrávky Black Lights potvrdilo. Samaris minimálně pro tuto chvíli již nejsou kapelou produkující mrazivé a snové elektronické písničkářství s tajuplnými islandskými texty, ale (možná nevědomky) následují trend, který je mezi mladou islandskou alternativní generací čím dál patrnější. Za jazyk si místo sice zvukomalebné, ale jinak velmi obtížně tvárné islandštiny volí angličtinu a hudebně pak přináší noční klubovou atmosféru. Vlivem přímých kontaktů s berlínskou techno scénou jejich elektronika nebývale tepe a do popředí tlačí výrazné beaty. O vyloženě taneční album se nicméně nejedná. Opravdu ryze klubovou záležitostí je snad jen úvodní Wanted 2 Say, zbytek je pak spíše elektronikou určenou pro sluchátka a soukromé vlnění.
Samaris celkově ztratili kus ze své distinktivní tvářnosti, v nížž islandskou mytologii křížili se svůdnou atmosférickou elektronickou klaustrofobií, a zařadili se do zástupu temnější elektroniky zahalené oponou noci. V tomto zástupu se přitom mohou poněkud ztratit ve stínu nápaditějších hudebníků v tomto žánru se pohybujících. Plusovým a dost možná záchranným bodem je, že i v novém kabátě Samaris zůstal cit pro éterické přelévání zastřených ženských vokálů, které v sobě nadále skrývá jakousi magickou severskou náladu. A jakkoli mě jejich dřívější počiny z tvůrčího hlediska oslovovaly více, Black Lights jsou posluchačsky mnohem přístupnější a určeny k častějšímu přehrávání. (tf)
Tegan and Sara – Love You to Death
Nakonec jsem ale desce přece jen přišel na chuť, a to vcelku náhodně. Jednoho večera jsem ji zvolil jako doprovod/soundtrack ke hraní francouzské indie počítačové hry Tennis Elbow. A tehdy mě poprvé skutečně zabavila, jako takový nenáročný doprovod.
Přesně tohle je případ také letošní novinky Love You to Death. Ta nenabízí v podstatě vůbec nic odlišného. Pokud si pustíte desku v klidu do sluchátek, zabaví vás tak na dva, maximálně tři poslechy, po nich už není na nahrávce co objevovat, znáte každý kout. Tentokrát bohužel chybí i skutečně chytlavé „hitovky“, ty zastupuje jen singl Boyfriend či lehce odlišné White Knuckles a BWU.
Přesto deska působí ve výsledku příjemně – tedy v případě, že zrovna hledáte nenáročný pop na „vypnutí hlavy“, pak je to ideální volba na letošní léto. Odvážný pop ve stylu Grimes ale bohužel nečekejte. (jz)
Teleman – Brilliant Sanity
Londýnská čtveřice Teleman, která vznikla na základech kapely Pete and the Pirates asi tři roky zpátky a jejíž sestavu tvoří sourozenci Sandersovi, basák Pete Cattermoul a bubeník Hiro Amamiya, stihla dosud vydat dvě studiové desky. V období turné se Suede mě nadchla nebývalým citem pro popové melodie, které neupadají v uplakané smutnění, ale naopak fungují katarzním způsobem díky postupné gradaci. Na albu Breakfast jejich skladatelské schopnosti celkem výrazně srážela produkce, snažící se je napasovat do podoby vágně definovaného soudobého trendu, na aktuální desce Brilliant Sanity je však slyšitelný výraznější posun k lepšímu. Jsou tu nedoladěné skladby jako naprosto nesmyslně zařazená Glory Hallelujah, jsou tu zvláštním způsobem slepené výtvory jako Drop Out, kde se mísí inspirace The Doors nebo snad Echo and The Bunnymen s krásným osmdesátkovým refrénem (ano, pořád se to ještě neomrzelo). Ale vesměs je to album složené z několika velmi vydařených skladeb, které si chcete pouštět u snídaně za slunečného dne, cestou kamkoliv, i během noci, když potřebujete soundtrack ke štěstí. Zkrátka mají v sobě to neuchopitelné univerzální kouzlo. Teleman jsou navíc zruční instrumentalisté, takže poslouchat, jak skladby strukturně rozvíjejí, jednoduše baví. Top písně? Melrose, Fall In Time, Düsseldorf, Drop Out. (zm)
William Tyler – Modern Country
Williamu Tylerovi bylo devatenáct let, když ho oslovil Kurt Wagner s nabídkou, jestli by se nechtěl v Lambchop ujmout kláves. Bez váhání přijal a nezabránil mu v tom ani fakt, že na ně téměř vůbec neuměl hrát. Jak nyní s oblibou vzpomíná: „Ve čtrnáctičlenné kapele se toho dá hodně schovat.“ Až po několika odježděných turné se dostal ke své oblíbené kytaře. A ani o skoro dvě dekády později nezapomíná, jak prospěšné pro něho tyhle nyní úsměvné začátky byly. Modern Country je už jeho třetí sólová deska a výsledek takřka nepřetržitého dvouletého cestování Amerikou. On sám ji popisuje jako milostný dopis o tom, co Amerika ztratila a ztrácí. Příběhy beze slov, které upadají v zapomnění.
Modern Country je především nostalgické album, které dává vzpomenout na Johna Faheyho a celý american primitivism. Devítiminutový otvírák Highway Anxiety okamžitě vyvolává obrazy vinoucích se cest vrostlých do nekonečných plání. Kytara jako štětec doprovázená jednoduchými bicími a téměř nenápadně protkaná občasnými synthy. Tyler jako nervózní stopař hledící do dáli. I s tím málem dovede vykouzlit široké spektrum emocí, a i přes převládající melancholii a vyhlížení časů, které se už nevrátí, dokáže znít v jistých chvílích rozverně nebo nadějně. Zejména v druhé půlce závěrečné The Great Unwind, kde má hlavní slovo pomalu blednoucí, hřejivá melodie. Jako by se ztrácela spolu s Tylerem, který kráčí do neznáma. (ab)
