Pro mnoho lidí vrchol léta, pro jiné jeho začátek, pro velkou část Slovenska – i nemalé množství Čechů – tradice. Největší slovenský festival letos proběhl 11. – 14. července a přinesl stovky hudebníků z celého světa, přednášky i divadla.
Letošní ročník se rozjížděl velmi pomalu a překvapivě se potýkal s pár organizačními problémy kolem hygieny a vracení kelímků. Program prvního dne byl hodně střídmý, i když patří dík a obdiv Symfonickému orchestru slovenského rozhlasu za otevření festivalu a vzpomínkový koncert. Ani Skepta a Vitalic nezahráli špatně a hodně se mluvilo o The Plastic People, ale v porovnání se zbytkem festivalových dnů to byly spíš takové výkřiky do tmy a většinu času nebylo moc z čeho vybírat.
Přesto hned od pátečního poledne mířila Pohoda nejen s hudebním programem vysoko, přivezla do Trenčína nově zvolenou, s festivalem ideově spřízněnou prezidentku Zuzanu Čaputovou, což strhlo davové šílenství kolem Európa stage. Za divadlo zase všechna očekávání předčilo ambiciózní představení KAR Matija Solce a hudební skupiny Fekete Seretlek pod křídly studia DAMÚZA. Imaginativní příběh o umírání prolnutý se vzpomínkami Anny Kareniny doplněný o neuvěřitelně promyšlenou výpravu a perfektní výkony všech herců, včetně Ivo Sedláčka, kterému se zároveň podařilo s projektem P/\ST téměř zbořit scénu CCC.
Pátek, v pasti
Ivo Sedláček a Dan Kranich se svým experimentálním rapem P/\ST platí za jeden z objevů festivalu, pátečním brzkým vystoupením otevřeli sérii koncertů, které jeden za druhým ždímaly z publika každou špetku energie, jež přítomná těla dokázala ještě vydat. Očekávaným vrcholem festivalu pro mě byla jihoafrická dvojice FAKA, o kterých jsem psala už v pozvánce. Umístit je do zrcadlové Sporka Science & Magic byl skvělý tah ze strany pořadatelů. Kruhová scéna, propouštějící světlo jen skrze barevné vitráže umocnila ve vystoupení prvek zdánlivé africké mystiky. Střídmě osvětlený interiér působil domácky i přátelsky, a to je cílem kulturního hnutí Desire Marey a Fely Gucciho – vytvořit bezpečný prostor pro všechny bez rozdílu rasy a především sexuální orientace.
P/\ST, Pohoda 2019foto: Tomáš KušaJejich nezaměnitelná latexová sáčka a lascivní pohyby na sebe poutaly zraky všech, kdo si je na tak trochu ukryté stagi dokázal najít. Nikdo nezůstal stát opodál, všichni museli povolit pod silou rytmů durbanského tanečního stylu gqom a rituálně opakujícími se frázemi v jazyce Zulu. Vrcholem dne byla ale surová brutální smršť Death Grips v čele s MC Ripem. Šílenství a destrukce, nezastavitelný vlak. I když už každý tón bolel, nedalo se přestat, koncert přinášel podivné sadistické potěšení. V pátek už nebyla naděje, že by mohlo na sebe navazující vystoupení FAKA a Death Grips cokoliv překonat. Dalo se už jen marně hledat ztracené síly na koncertě Michaela Kiwanuky.
Sobota, Belgie a Iggy
V sobotu si diváky získala ukrajinská rapperka Alyona Alyona i temní IC3PEAK, nečekaným překvapením byli ale belgičtí Raketkanon z legendami opředeného Gentu. Temná garážová čtveřice o sobě píše: „That’s right, Belgium has a secret sonic weapon of mass destruction, and its name is Raketkanon.“ Za tvrdou slupkou se ale skrývá neobyčejně přátelské jádro. Z jejich upřímné lítosti nad přerušením koncertu kvůli bouřce málem ukápla slza nejednomu z jejich novopečených fanoušků pod Budiš stage. O to větší štěstí bylo cítit ve vzduchu, když se po krátké odmlce na podiu znovu objevili. Probudili ve mně nostalgii po další belgické senzaci The Guru Guru, která zahrála na loňském MENTu, což potvrzuje slova Iggyho Popa, který Raketkanon vychválil ve svém pořadu na BBC6, kde zároveň zmínil, že „...Belgium is the key right now ...“. Po Raketkanon nicméně vystoupili další účastníci festivalu MENT 2018 – Shortparis. Jindy seriózní bojovníci za únik ze Sibiře se od dubnového koncertu v Café v Lese, kde publikum v podstatě zhypnotizovali do té míry, že se nedokázalo ani pohnout, přerodili v laškovné tanečníky, kteří už nevystupují jen v černém a jen pro sebe. Dokázali se propojit s posluchači a nakazit je tanečními kreacemi, s nimiž by lehce mohli konkurovat třeba zrovna Iggymu. Tím se zvláštně propojený sobotní kruh po linii MENT-Iggy Pop-Belgie uzavřel.
Pogo v garáži a tanec při východu slunce
Posledním hřebem Pohody byla nakonec až příliš pozdě objevená kouzelná Garage Stage. Závěrečná kapela Pokora mě vylákala prozkoumat garáž stojící přímo před hlavním podiem. Dveře se otevřely přesně a během několika vteřin se spustil nelítostný chaos a přímočarý post punkový projekt Pokora se pro hrstku návštěvníků na chvíli stal headlinerem festivalu. Kromě Garage Stage mají organizátoři Pohody každoročně ještě jeden neotřelý nápad – vítání slunka. Čas, kdy mizí hranice mezi těmi, kteří ještě nešli spát a těmi, co už svěží spěchají na ranní sprchu. Všichni spolu tančí při východu slunce na folklorní Muzičku nebo pirátské uskupení z Argentiny La Fanfarria del Capitán a vítají první paprsky.
Pohoda se na první pohled příliš neliší od dalších větších evropských festivalů, ale právě organizátorský smysl pro detail a překvapení z ní dělá svátek, který daleko předchází svou pověst. Po příjezdu jsem se divila, když jsem v cizím rozhovoru zaslechla: „Pohoda, to je takovej můj obýváček.“ S odjezdem jsem pochopila a sama cítila, že se mi tento festival dostal hluboko pod kůži.
Pohoda 2019, Trenčín - letiště, 11. – 14. 7. 19
