Žižkovská noc 2021: Mezi Punctem a Fuchsem

Žižkovská noc 2021 Žižkovská noc 2021 foto: Libor Galia

Jako celek je Žižkovská noc nepochybně šílený podnik, se všemi těmi kontrasty v žánrech, přístupech, měřítcích. Jednotlivé stavební bloky nicméně bývají dosti stejnorodé: metal, nebo techno, nebo písničkáři. Žádné divoké mísení. Pokud tedy člověk nešel ve čtvrtek do Venuše ve Švehlovce.

Žižkovská noc 2021: galerie • reportáž • portréty
Večer ve zdobném a zároveň syrovém divadelním prostoru otevírala virtuální hudebnice NIVVA. Futuristický pop, který naživo sestává z projekce avatara a upozaděných hudebníků, se potýkal s několika technickými problémy. Jednak to byl slabý zvuk, jednak lehce rozhozená synchronizace obrazu a zpěvu. Navíc aby set fungoval, bylo potřeba přijmout a napojit se na jeho specifickou koncepci a vnímat hudbu – solidní, byť ne výjimečné elektronické písničky – v těsném spojení s gesty a tancem postavy na plátně. Teprve tehdy začínalo tohle nahlížení do možné budoucnosti fungovat. NIVVA neprezentovala revoluci, ale propracovanost vizuálu a celého konceptu byla pozoruhodná.

Sbor Lada stál přesně na opačném pólu. Moravské lidovky, tedy hudební minulost, měly v čistě akustickém podání devíti zpěvaček nečekanou, bezprostřední krásu. Ze skladeb a cappella díky souhře různorodých hlasů až trnulo. Zároveň v nich nejlépe vynikalo napětí, se kterým se zpěvačky sledovaly, aby trefovaly začátky a tempo: k výraznější chybě nakonec snad nedošlo, ale tahle neuhlazenost posilovala dojem, stejně jako různé výskání a přecházení mezi sóly, duety a zpěvem celého sboru. Není se co divit, že v řadě skladeb Lada radši využila housle nebo akordeon, se kterými byla pro zpěvačky orientace jednodušší, akorát že výsledný dojem byl méně niterný a bližší standardní vesnické tancovačce.

Lada, Foto Su Ladafoto: Su
Do třetice radikálních přechodů: Sturle Dagsland vydal jednu z nejpestřejších a nejlepších letošních desek, zběsilý avantpop někde mezi Senyawou, Melt-Banana a Sigur Rós. Naživo bylo ale všechno jinak. Místo vypilovaných skladeb prezentovali bratři Dagslandové spíš jejich fragmenty, ze kterých dolovali maximální energii. Zmizely precizní rytmické vzorce i vypointované gradace a ještě větší prostor dostal Sturleho zpěv, řev, sánské joikování a deset dalších vokálních technik. Náhodně se zapojovaly obskurní nástroje z celého světa. Na jediný buben se hrálo stylem zatloukání hřebíků, na jediný činel zpravidla výkopem. Probíhal tanec s cílem vykonat co nejvíce pohybů a vyčerpat co nejvíce energie. Dagslandové po technické stránce trochu zápasili s přechody mezi skladbami, a tak set místy ztrácel tempo, povětšinou ale nebrali rukojmí a likvidovali. 

Čtvrtek končil v Punctu, pátek tam začínal, to zásadní ale přišlo až v Bike Jesus. Přírodní úkaz Elvin Brandhi a všudypřítomný všeuměl Oliver Torr představovali premiéru společného projektu SARC. Klíčem byly splašené beaty a hodně řevu, který občas prokládal Torrův autotunový zpěv a doplňovalo epileptické blikání televizoru, které zajišťoval třetí člověk na pódiu. Nepředvídatelné, rozlámané struktury s brutálním přetlakem dění ve výsledku fungovaly jako noise pro internetový věk: pouhé zkreslení signálu už je překonané, muselo přijít zkreslení znaků. Navíc jsme jako odměnu za přestání téhle krásné zkázy dostali klíčenku SARC. 

Večer v budově Fuchsu a Bike Jesus pokračoval několikahodinovou destrukcí a dekonstrukcí, ze které jsme pro jistotu zmizeli do Vinohradského pivovaru na Bleib Modern. To se ovšem ukázalo jako velká chyba, protože po vší té špinavé divokosti byl solidní, ale velice generický post-punk Bleib Modern stejně ubíjející jako solidní, ale velice generický design pivovaru. Ničemu se nedalo nic vytknout, té prázdnoty bylo zkrátka moc. Ani zpátky ve Fuchsu už se Giant Swan nepodařilo prolomit hranici od efektního vyhlazovacího techna k něčemu skutečně ohromujícímu. Večer jsem ale nakonec uzavíral velmi nestandardně – musel jsem přenocovat ve Vlkovce, kde zahrál náhodný DJ někdy mezi pátou a osmou ranní krásný garage set, a tak jsem zase o něco lépe poznal Burialova východiska. 

Bleib Modern, Foto Su Bleib Modernfoto: Su

V sobotu hostilo Punctum polský label DYM, nakonec v zastoupení pouhých dvou projektů. Patryk Cannon zahrál hypnotický klávesový set, který byl sice zvukově retro, nevyzníval však lacině ani kýčovitě, neboť cílem nebylo zopakovat styl konkrétního období, ale spíš využít určité nástroje k vlastním účelům. Od konejšivého ambientu s androgynními zpěvy přecházel Cannon i k téměř tranceovým kaskádám, přes občasné problémy s propojováním rytmických smyček ovšem dokázal udržet stálé plynutí setu. Ještě intenzivnější byli Witold Wawrzon (saxofon a elektronika) s Łukaszem Machałou (bicí). Kromě pestré a především osobité hry vynikalo jejich vystoupení také dynamikou, kdy si nástroje navzájem předávaly dominantní pozici a instrumentální pasáže se náhle lámaly do noisových či powerambientních.

Poklidné rozjímání na terase Puncta narušilo uvědomění, že v Bike Jesus hraje Ursula Sereghy. Pražská producentka vydala u Gin&Platonic skvělé album a naživo svou výjimečnost potvrdila. Sereghy prezentovala subtilní set s velkým vnitřním napětím, kde se už tak „narušené“ motivy z alb dále rozpadaly do nečekaných zlomů. Celé vystoupení přitom působilo úžasně celistvě, což v kontextu současných digitálních experimentů rozhodně nebývá pravidlem. Následující slovenské duo Tittingur se zběsilými stroboskopy a hraniční hlasitostí navázalo na anihilační tendence Giant Swan, nakonec ale vyznělo působivěji. Bohatý set kotvily i samply z jakési slovenské lidovky a ze soundtracku k Twin Peaks.

Duma, Foto Libor Galia Dumafoto: Libor Galia
Veškeré snahy o extrém ovšem zametla pod koberec Duma. Jejich zpěváka Martina Kanju jsem měl to štěstí vidět už dvakrát a velice si cením jejich loňského alba. Na tuhle intenzitu jsem ovšem připravený nebyl. Když vezmeme gabber a grindcore, pořád ještě nedostaneme Dumu. Um producenta Sama Karuga na desce dokazuje vrstvení několika ploch s až ambientním výsledkem a v Bike Jesus se projevil v excentním build-upu setu. Ne že by první třetina nebyla intenzivní, Karuga si hrál s dynamikou postupně a šílenství nenechával propuknout naplno. Pak ovšem Duma odpálila veškerý sonický dynamit, který měla v zásobě. Ultrarychlé beaty z posílených subwooferů, zechovaný Kanjův řev, tušené plochy, vražedné stroboskopy, zvuk, který se dotýkal hranic možného. I přímočará destrukce se musí umět a Duma předvedla masterclass. Koncert roku. 

Zatímco v Bike Jesus hrála agresivní a experimentální elektronika, zněl nahoře ve Fuchsu pop. Heartnoize, kteří obě scény ten večer kurátorovali, měli z krutého kontrastu evidentně radost. Právě tady se mantry Žižkovské noci o spojování nespojitelného realizovaly naplno. Sám jsem přitom po celou dobu festivalu vlastně zůstával u svého. Nabízí se otázka: nechtěl by festival zkusit pár speciálních večerů se skutečně eklektickou dramaturgií, místo aby různorodé styly jen stavěl vedle sebe?

Žižkovská noc, Praha – různá místa, 28.–30. 10. 21
Duma, Foto Su Dumafoto: Su

vychází za podpory
EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond
NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.