Alternativa po slovinsku

Alternativa po slovinsku Alternativa po slovinsku

Slovinsko je země krásná, pitoreskní, ve své malosti nabízející nesmírnou rozmanitost přírodní i kulturní. Přesto se jí pohříchu nedostává tolika pozornosti, kolik by si zasloužila. (Nejen) americký prezident si ji plete se Slovenskem, jiní, geograficky erudovanější, ji pak sice mají správně v povědomí jako jednu z bývalých jugoslávských republik, ale již nevědí, že její historické vazby s naší zemí jsou více než formální. Tak například osoba architekta Jože Plečnika se zasloužila o to, že jsou pražské Hradčany jedním z nejmalebnějších městských panoramat v Evropě, významného romantického básníka France Prešerna, souputníka Karla Hynka Máchy, pak s autorem Máje pojilo vřelé přátelství a nejedna velká kocovina. A úzké kontakty neprobíhají jen na úrovni literární, nýbrž i na poli hudebním, sportovním, diplomatickém a jiném.

V době, kdy se Slovinsko zmítá v ekonomických křečích, jsem tuto podmanivou zemičku v rámci studijních povinností na půl roku okusil i já. Vzhledem k mému hudebnímu zalíbení je zřejmé, že mi tamní kluby nezůstaly zapovězeny. V následujících odstavcích se vám proto na základě nabytých zkušeností a za pomoci Žigy Klančara, redaktora slovinského nezávislého Radia Terminal, pokusím nastínit, jak se slovinská alternativní scéna formovala v minulosti, jak to s ní vypadá v současnosti a zdali má našim uším co nabídnout.


Punk kontra komunismus

Podobně jako v České republice se i ve Slovinsku začala nezávislá hudební scéna utvářet v undergroundu; v zaprášených a zakouřených garážích tehdy ještě ucelené Jugoslávie jako vzdor vůči komunistické zlovůli. Rekrutovala se především z žánru, který v sobě obnášel v té době tolik potřebnou revoltu proti společnosti, buřičství a provokaci – z punku.

Pravděpodobně nejvýznamnější (a první) skupinou slovinského hudebního disentu byla lublaňská sebranka Pankrti (v překladu Bastardi), která se objevila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Skutečnou éru punkového šílenství sice o pár let prospala, přesto je považována za vůbec první kapelu svého druhu za železnou oponou a tehdejšímu režimu se její popularitu dařilo utlumovat jen s velkými obtížemi.

V polovině osmdesátých let se na neutuchající oblibě punkové vlny svezli Niet!, dnes považovaní za jednu z nejvlivnějších punkových skupin v tehdejší Jugoslávii vůbec. Niet! byli politicky méně angažovaní, spíše než na agitaci se zaměřovali na existenciální pocity svobodně smýšlejícího člověka pod komunistickou smyčkou. O to více však podlehli neřízenému, nonkonformnímu punkovému životu. Stihli vydat pouze jedno album, než se jejich hlavní zpěvák předávkoval drogami. Niet! se snažili fungovat i bez něj, ale na dřívější oblibu už se jim navázat nepodařilo. Dnes, po nedávném reunionu, žijí především z odkazu právě oné první desky.

Do raných osmdesátých let spadá také historie momentálně světově nejproslulejší slovinské formace – Laibach (něm. označení pro hlavní město Slovinska, Lublaň). Hudební avantgarda ve všech podobách, od industriálu po neoklasické experimenty, byla ústředním jménem politicky provokativního uměleckého hnutí Neue Slowenische Kunst, které (ve své době ne zcela pochopeno) se s mrazivou ironií snažilo zesměšňovat „estetiku“ totalitních směrů – od nacismu přes socialistický realismus až po náboženství obecně. Laibach zůstali své „pochodové poetice“ věrni dodnes, o čemž svědčí například singl The Whistleblowers z jejich letošní desky.

Mezi železnou oponou a miléniem

Reflexe tehdejších moderních světových trendů se do určité míry podařila skupině Videosex okolo pěvecké i sexuální divy Anjy Rupel. Na území Jugoslávie přinesla na přelomu osmdesátých a devadesátých let odkaz newyorské nové vlny a britského synthpopu a v polovině osmdesátých let hrála na nezávislé jugoslávské scéně prim.

V době, kdy ostnaté dráty železné opony začaly značně rezivět a lidé se přes ně pomalu jali natahovat ruce k západní kultuře, se na slovinském území objevila Miladojka Youneed – pozoruhodná formace, která ve zběsilém tempu propletla tvrdé kytarové riffy a nespoutanost free jazzu. Nebýt věčné nerozhodnosti uvnitř kapely a úmrtí jednoho z kytaristů při natáčení videoklipu, které skupinu hluboce zasáhlo a ovlivnilo, mohlo se o nich mluvit podobně jako o Laibach. Svého času jim totiž pozornost věnovala i MTV.

Punk, funky a částečně i jazz kombinovala také Demolition Group. Na rozdíl od Miladojky Youneed však byla uvědomělejší, s výraznějšími uměleckými přesahy. Vedle vlastní tvorby se s oblibou věnovala třeba tvorbě scénické hudby pro postmoderní alternativní divadelní soubor Slovensko mladinsko gledališče nebo skládání filmového doprovodu pro nezávislé snímky Sašy Podgoršeka.

Tím už se pomalu dostáváme na hranici milénia. Do doby, kdy Slovinsko prošlo kulturní renesancí a kdy se začala prosazovat současná nezávislá umělecká generace – hudbou počínaje, literaturou a filmem pokračuje, architekturou konče.

Squattingem vstříc alternativě

Centra současné nezávislé hudební scény ve Slovinsku se v této době ustálila do dvou největších měst – Mariboru a Lublani. V Mariboru se jedná především o klub Pekarna, místo, které se v ohnisko alternativní kultury změnilo poté, co budovu, původně sloužící jako vojenská kasárna, zabrali v roce 1994 squatteři.

V Lublani jsou pak centra dvě. Předně všeho je to úchvatný a naprosto ojedinělý prostor Metelkova mesto. Město ve městě. Svět ve světě. Autonomní kulturní území v samém centru Lublani, kde se tříští zažité normy a kde se střetávají hipsteři i normcore, extravagance i ležérní elegance, heterosexuálové i queer, to vše spředené jedinou určující myšlenkou – liberalismem a nezávislostí.

Podobně jako mariborská Pekarna sloužil i prostor Metelkove původně jako vojenská kasárna. Poté, co skončila krvavá válka v Jugoslávii, se z něj však příslušníci armády postupně odstěhovali pryč a z Metelkove se stalo chátrající drogové doupě a rozlehlý squat. Vše nakonec vykrystalizovalo do dnešní unikátní podoby Metelkove, která zahrnuje celkem sedm žánrově vymezených klubů, které nabízí jak hudební vyžití, tak umělecké galerie apod. Přidejte si k tomu naprosto podmanivý umělecký chaos a anarchii, pestrobarevnou mozaiku rozličných graffitů, dráždivost expresivních, roztodivně surrealistických soch a záplavu zdánlivě nevkusných, z haraburdí sestavených doplňků na fasádách domů a dostanete jedno z nejzajímavějších (nejen) hudebních útočišť na světě vůbec.

Vedle Metelkove se pak mnoho pozornosti hudebních intelektuálů a fajnšmekrů upírá také ke Kinu Šiška, prostoru, který se stará především o koncerty zvučnějších zahraničních jmen. Jen během mého pobytu v Lublani přivedlo například Blixu Bargelda s Teho Teardem, Emiku či Annu Calvi.

Co se festivalů týká, nemá Slovinsko bohužel žádný, který by se zaměřoval čistě na propagaci nezávislé muziky. Snad jedinou, zmínky hodnou událostí je pravidelný Klubski Maraton, pořádaný Radiem Študent, což však není festival v pravém slova smyslu, ale spíše showcase přehlídka, která dává prostor mladým slovinským nezávislým kapelám zviditelnit se.

Zbytek rozšiřování povědomí o slovinské nezávislé scéně se tak odehrává ve světě sítí a nových médií. Na FM vlnách se kloužou dvě rádia – jednak nedávno založené Radio Terminal, jednak Radio Študent, jedno z nejstarších nezávislých rádií v Evropě, které vzniklo již v roce 1969 a které v době komunismu plnilo de facto roli disidentského média, šířícího myšlenky svobody projevu, liberalismu, kulturní rozmanitosti atd., a během jugoslávské války navíc výrazně podporovalo uprchlíky ve Slovinsku.

Co se psaných médií týče, nejvýrazněji se slovinské alternativě a nezávislé muzice celkově věnuje „slovinský pitchfork“ Nova Muska a server RockOnNet. Poměrně zajímavou platformu, díky níž může člověk získat ucelený a rozmanitý vhled do slovinské hudební alternativy, pak tvoří server Indie Grad – hudební semeniště, kde se setkává většina malých nezávislých slovinských labelů s nabídkou „svých“ kapel a hudebníků.

Malá země, hodně muziky

Zvuk a melodika současného slovinského indie zrcadlí (nepřekvapivě) inspiraci v anglosaských tendencích od Londýna po Seattle. Vliv mají především garážové, skotačivé kytary strokesovského typu a progresivní elektronika, zabarvená v odstínech od té nejčernější po tu nejstrakatější.

Požádáte-li jakéhokoliv Slovince, aby vám doporučil slovinskou nezávislou kapelu, na prvním místě vám většinou bude podsouvat New Wave Syria – electro-noise-popové duo, které se vyžívá v DIY přístupech, syntezátorových, do smyčky zkroucených melodiích a které svými melodiemi asociuje především torontské Crystal Castles. New Wave Syria jsou skoro až fetišem slovinské nezávislé generace a svou oblibu úročí třeba i ve filmové sféře, kde získali v roce 2011 ocenění za nejlepší soundtrack k road movie Izlet.

Jestli jsou New Wave Syria fetišem nezávislé generace, pak jejím hlasem a názorovým strůjcem je rapper N'toko. Hvězda alternativního hip hopu a freestyle se realizuje také v post-punkové formaci Moveknowledgment, rapové deklamátorství je pro něj však číslo jedna. Jedna z nejvlivnějších postav slovinské alternativy pomalu začíná pronikat i do světa. V loňském roce začal vedle rodného jazyka skládat i v angličtině, což mu vysloužilo váženou pozvánku na letošní ročník festivalu Glastonbury.

Z avizovaných garážových kytar se pod kůži nejvíce zachytávají mladé projekty chlapců, kteří si žijí svůj rock'n'rollový sen – Barely Modern a We Can't Sleep At Night. Prvně jmenovaní sází spíše na razantnější, lítější, do co nejkratších stopáží vtěsnané melodie, které vzpomínají propocená punková křepčení, druzí pak více vzhlíží k éře surfrockových kapel a s jistou vzletností míří až k rádiovým popěvkům.

Je-li řeč o rádiích, nelze nezmínit, že i Slovinsko nabízí několik interpretů, kteří prokazují, že pop nemusí nutně znamenat sprosté slovo a prvoplánové slepence akordů a slovních klišé. Napůl slovinská a napůl chorvatská krev koluje ve skupině Zebra Dots, jež se prezentuje jazzem, soulem a funkem podbarvenou taneční rytmikou, s pokorou se hlásící k inspiraci u Jamiroquai. Zpěvačka a básnířka Katja Šulc pak míchá zasněnou rozmanitou fůzi, v níž dominuje jazz a šanson a přizvukuje soul, r'n'b a reggae.

V opozici k popové přístupnosti stojí na soustředění náročnější projekty s přídomkem „post“. Post-metalové, post-rockové, post-jakékoliv, s důrazem na instrumentálnost, gradaci, post-upně budované uhranutí. The Canyon Observer patří k těm, kteří dokážou sbratřit metalového fanatika a hipsterského horlivce. Jejich zasmušilý, intenzivní post-metal s prvky sludge a drone, který střídavě kolébá a odstřeluje uši, se dočkává ohlasu i za slovinskými hranicemi, doma pak trůní v pozici téměř absolutního solitéra. Jedním z mála, kdo se k němu se zálibou v instrumentálních opusech přidává, je například Coma Stereo, formace, která místo metalové příkrosti volí radši rozmazávání nahuštěných emocí do ambientních elektronických ozvěn.

Oblíbeným žánrem je ve Slovinsku temná elektronika s raveovou dravostí. Zde můžeme zařadit kontemplativní, erotická a sociální tabu nabourávající projekt dvou výrazných, nonkonformních DJs Luky Prinčiče a Majy Delak s názvem Wanda & Nova Deviator, neméně provokativní a naživo výborné trio Ludovik Material, které elektroniku mísí s tvrdým post-hardcore, či zpěváka Torula, kombinujícího potemnělou rozervanost a popovější uhlazenost.

Dalo by se pokračovat ještě mnoha odstavci, chrlit na vás jeden tip za druhým, avšak vězte, že výše uvedený výběr je dosti reprezentativní na to, abyste si o slovinské scéně udělali obrázek (a případně se rozhoupali k individuálním hlubším sondážím). Je zřejmé, že alternativní hudební exprese ve Slovinsku, která osciluje od utrápených, halasných strun po špitající minimalismus klavírních klapek, je v mnohém podobná té naší. Možná je to vzájemnými zdroji inspirace, možná podobnými historickými kořeny, možná oboustranným ovlivňováním, neboť mnoho nezávislých kapel na trase Praha–Lublaň spolu kooperuje.

Tak či onak disponuje slovinská scéna vzhledem ke své nepatrné velikosti až nepoměrně interesantní základnou nezávislých hudebníků a navzdory klasickému nešvaru – nezájmu, kdy na koncerty chodí mnohdy jen hrstka lidí – se slovinští alternativci jeví být nadmíru zapálenými a perfekcionistickými. Především asi proto, že když už ne doma, ohlasu a ocenění se jim často dostává alespoň v nedalekých, německy mluvících, hudebně vyspělejších zemích, hlavně v Rakousku. Avšak třeba jednou i na domácí scéně získají zaslouženou odezvu. Třeba jednou dojde bezmezná obliba nevkusného turbo folku, která bývalou Jugoslávií stále zmítá, ke svému konci a lidé se obrátí k hudbě kvalitnější, pronikavější. Přál bych si/jim to.

PS: Ještě jednou tímto děkuji Žigovi Klančarovi, redaktorovi Radia Terminal, za velmi přínosnou pomoc, bez níž bych sotva mohl článek rozepsat do takových rozměrů a obsáhnout tolika informacemi.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.