Andrew Vanwyngarden: Album MGMT bylo jako katarze

MGMT, Colours of Ostrava, Ostrava, 17. - 20. 7. 14, foto Radek Brázdil MGMT, Colours of Ostrava, Ostrava, 17. - 20. 7. 14foto: Radek Brázdil

Univerzitní pop, který si v mžiku dělá legraci sám ze sebe. Tak jako jeho autoři a představitelé. Andrew Vanwyngarden a Benjamin Goldwasser skutečně před sedmi lety způsobili malou revoluci. Tehdy vyšel jejich debut Oracular Spectacular a dvojice, která začala skládat písničky během studií na soukromé vysoké škole liberálních umění v americkém Connecticutu, na sebe strhla pozornost fanoušků indie popu i běžného posluchačstva. Několik singlů proniklo do rádií a z MGMT se staly globální hvězdy.

Střih. Je 17. července 2014 a já sedím na gauči v zákulisí festivalu Colours of Ostrava. Vedle mě je připraven na časově přesně odměřené interview ten, na něhož jsou na pódiu většinou upřeny všechny zraky. Andrew Vanwyngarden. Před čtyřmi lety MGMT vystoupili poprvé v Praze, bylo to nedlouho před Vánoci v Divadle Archa. Za chvíli je čeká zahájení prvního dne ostravského festivalu na hlavní stagi. Dvojice nejprve absolvuje tři rozhovory s televizními štáby a pak se pokračuje s dalšími novináři. A je to tady, náš čas běží a já jsem rozhodnuta poodhalit roušku tajemství, které je opředeno kolem jejich třetího alba pojmenovaného MGMT. Jsou tu v zásadě dvě hypotézy. Buď byla záměrem jednoduchost, nebo potřeba vlastní identifikace. Mám pocit, že v kontrastu proti tomu, kolik pozornosti na sebe strhli chytře napsaným a vyprodukovaným popem, když vydali Oracular Spectacular, málokdo mluví o koncepčně promyšleném MGMT a filmech, které kapela k albu natočila. Všechno už stokrát viděné a slyšené? Možná. Kdysi ještě na škole dvojice vedla vnitřní rebelii proti hledání hranic a možností v hudbě a toužila po prostém pop songu, na jehož kvalitě se však podepsalo to, že MGMT nebyli žádní tříakordoví pankáči z britských ulic, ale potenciálně talentovaní muzikanti. Nyní však mají, zdá se, opět potřebu zkoušet něco nového, a kruhově se tak vrací k přístupům, s nimiž už jednou měli tu čest.

Není snadné uspokojit poptávku scény po něčem novém, progresivním a přitom stále dost popovém. Ne každý k tomu dojde po sedmi letech znovu a ne každý chce. Na první pohled i poslech je zřejmé, jak moc se MGMT změnili. Andrew působí dospěleji, navzdory tomu, že i jeho vzhled byl vždycky tak trochu poznávacím znamením této skupiny a nevypadá vůbec na to, že už mu za chvíli bude třicet. Na sobě má roztrhané džíny, barevné ošoupané tenisky a nalakované nehty. Proč jsou tedy všichni tak moc překvapení, co teď MGMT dělají, kde se berou spekulativní teorie o tom, že si střílejí ze svých fanoušků a labelu Columbia?

Pravda je pouze taková, že píšou skladby vycházející z jejich životních zkušeností, tak jako všichni skuteční hudebníci, a pohrávají si s jejich formou a stylem. Chodili do kurzu ke skladateli, který je autorem díla Music On A Long Thin Wire, což jsou vlastně zvuky vytvářené vibracemi dlouhého drátu zavěšeného nad nějakým prostorem. Loni se toto dílo Alvina Luciera rozeznělo i v Brně na Expozici nové hudby. Co byste tedy od MGMT čekali? Že se stanou karikaturami sebe samých, jak se vykreslili v jednom ze svých největších hitů Time To Pretend?

Zapomeňte na Kids a zapomeňte na návody, jak se stát alergickým hippíkem. Andrew se zamýšlí nad těžkými otázkami života, které se táhnou jako konceptuální nit celým albem, a dokonce i on pocítil krizi s blížícím se třetím křížkem. Dobře ví, že jedinou zbraní proti splínu je humor. A nejlepší je ten, který si uděláme sami ze sebe. Tento rozhovor je nakonec průvodcem po jejich poslední desce, zastavíme se hned u několika skladeb. V okolních videoklipech si připomínáme její zásadní momenty a také předchozí tvorbu, která vylučuje, že MGMT jsou jen o popových hitech. Znáte třeba Metanoiu, skladbu, která vyšla jako b strana singlu Time To Pretend? Poslechněte si ji a možná se přestanete tolik divit a spekulovat. Tohle jsou MGMT.


Video k písni Your Life Is A Lie pracuje s velmi rychlým střihem, působí trochu jako filmová montáž a celé je vlastně poskládáno z obrazů a scén, které obvykle mají v běžných kontextech silný dopad. Také se v něm uplatňuje princip opakování až k absurditě. V jednom rozhovoru jste zmínili, že je to jako revoluce. Je to pravda, nebo spíše hra a demonstrace všech těchto přesvědčujících obrazových prostředků?

Ne, sdělení, které v sobě píseň nese, není negativní. Možná je to trochu revoluce, ale jen velmi malá. Mohla by to být i něčí individuální revoluce, měli jsme prostě pocit, že by bylo prospěšné si klást otázky o věcech, které jsou běžnou realitou. Je dobré si občas sám sobě nebo obecně takové otázky položit. A myslím, že by to mělo dělat více lidí.

Je to skutečně o lžích, nebo spíše iluzích? V těchto pojmech je nepochybně rozdíl.

Je tam obojí. Jsou určití lidé, není jich sice mnoho, ale když se na ně podívám, neumím si představit, jak mohou žít život způsobem, jakým ho žijí. To neznamená, že jsou nutně pohlceni ve lžích, a je to i o iluzích, jistě. Ta skladba může být úplně jednoduchá, ale také složitá, záleží, jak si ji vyložíte. Napsali jsme ji dost rychle a má to být zábava, ale působí i trochu provokativně.

Na třetí desce jste se posunuli s videoklipy a filmováním vaší hudby zase o krok dále. Natočili jste temný a zároveň vtipný trailer a videa k Alien Days a Cool Song No. 2 jsou krátké filmy. Uvažovali jste někdy o natočení filmu kompletně k celému albu?

To bychom rádi, i kdyby to byl film někoho jiného a my bychom dělali soundtrack.

Máte k tomu možnosti? Můžete třeba přijít na váš label, říct: „chceme udělat tenhle hudební film“ a oni vám pomohou najít správné lidi, abyste ho mohli zrealizovat?

Ano, máme dost přátel, kteří jsou filmaři a pohybují se v tomto světě. Kdybychom se do něčeho podobného pustili sami, určitě bychom s někým spolupracovali.

Dělali jste videoklipy k albu MGMT ve větší produkci, byly dražší než ty předchozí? Vizuálně to tak rozhodně vypadá.

Nestálo to o moc více peněz, protože jsme měli hodně precizně připravený scénář a organizaci, celé natáčení zabralo dva nebo tři dny. U předchozích desek trvalo věčnost dokončit scénu, na posledním albu už to nebyla žádná věda.

Třetí deska měla smíšené ohlasy, někteří kritici docenili její první polovinu, tu druhou nazývali divnou.

To, že je druhá část alba divná, nepopíráme.

Jaký byl tedy váš cíl nebo čeho jste chtěli s deskou MGMT dosáhnout? A myslíš, že se to nakonec podařilo?

Měli jsme několik cílů, chtěli jsme udělat něco opravdu svobodného, ale neměli jsme nějaký plán „chceme album nahrát v tom nebo onom stylu“. Pracovali jsme hodně improvizačně a volně, ale nakonec nahrát tuhle desku bylo o něco těžší, než jsme původně čekali. Jsou v ní ukryté velmi osobní věci a řekl bych, že fungovala i jako katarze. Cítili jsme, že potřebujeme něco dostat pryč z našich systémů... není to nejšťastnější nahrávka, kterou máme. Má v sobě ten prvek zoufalství ve smyslu pokládání otázek „co se to děje?“, který občas zasahuje všechny. Možná je to určitou fází v našich životech, je nám pomalu třicet, ale vlastně už mi ani nepřipadá, že bychom teď trpěli tím úzkostným pocitem – což je dobře, možná i nahrávání tohoto alba nám pomohlo.

Na albu je taky píseň Plenty Of Girls In The Sea. Úplně nerozumím tomu, co tam vlastně dělá. Skladby, které ji obklopují, jsou celkem temné a tohle zní jako písnička, kterou někdo napsal po rozchodu, aby se mu ulevilo.

Skladby, které ji předcházejí, jdou opravdu do hloubky a jsou takové vesmírné, zavedou tě někam na jinou planetu, když je posloucháš. A pak přichází šok s touto písničkou, která zní podobně jako Beach Boys. To je psychedelie, někdy se takto drasticky mění. Takto jsme o tom přemýšleli, ta skladba měla být bezprostřední a jednoduchá. Má docela hloupý název a je v ní několik vtipných frází, ale pořád se drží konceptu těch univerzálních otázek, které krouží v našich hlavách, jako jestli někdy najdeš někoho, kdo k tobě patří, do koho se zamiluješ a podobně.

Alvin Lucier – americký skladatel a experimentátor z oblasti tzv. Nové hudby, tvůrce zvukových instalací, které zkoumají možnosti sluchového vnímání. Profesor na Wesleyanské univerzitě.

Wesleyan University – soukromá vysoká škola liberálních umění, v hudebním oboru významná především jako středisko etnomuzikologie. Kromě dvojice MGMT na ní studoval například režisér Michael Bay nebo tvůrci seriálu Jak jsem poznal vaši matku Craig Thomas a Carter Bays. Vedle již zmíněných skladatelů soudobé hudby byl s univerzitou spojen až do své smrti John Cage.

Došli jsme skoro ke konci vaší poslední desky. Pojďme se vrátit úplně na začátek. Studovali jste oba, ty i Ben, na Wesleyanské univerzitě v Connecticutu a chodili jste také do kurzu Alvina Luciera. Máš na to období nebo přímo na něj nějaké vzpomínky?

Oba jsme měli možnost zapsat se na univerzitě do kurzů o experimentální a Nové hudbě. Alvin Lucier, Ron Kuivila a Anthony Braxton měli na nás velký vliv. Chodili jsme do jejich kurzů a psali jsme přitom popové písničky. Psali jsme je v našich hlavách a vlastně to byla taková ironická rebelie proti super akademickému přístupu k hudbě, který nás učili. Velké množství hudby, kterou jsme studovali, bylo hlavně o konceptu a ne o obsahu nebo emocích s ním spojených. Oceňovali jsme různá hudební hnutí a byly to skvělé kurzy s těmito lidmi, kteří byli sami legendami. Ale ve stejné chvíli to v nás vzbuzovalo určitou skepsi, chtěli jsme dělat stupidní písničky...(jak už bývá u Andrewa typické, i tady se směje sám sobě, pozn. red.)

Touto popovou revoltou byl váš debut, ale na poslední desce jako by se ta linie experimentální hudby k vám zase vracela, máte tam i pasáže, které zní jako drones.

Ano, ve skladbě I Love You Too, Death jsme pracovali s rezonancí strun od piana a zkoušeli jsme tvořit ve stylu konkrétní hudby (musique concrète), vytvářeli smyčky, používali nahrávky různých zvukových samplů z field recorderu, takže je to pravda. Více experimentujeme a zase se to k nám vrací.

My měli na rozhovor bohužel pouze deset minut. Pokud vás zajímá více o studentských letech, albu MGMT, inspiracích a názorech na život této dvojice, čtěte rozhovor s Benem Goldwasserem a Andrew Vanwyngardenem, který vyšel v časopise Electronic Beats.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.