Bon Iver a Mount Eerie. Justin Vernon a Phil Elverum. Dva američtí hudebníci, kteří se nikdy nepotkali, a přesto jsou si v určitém ohledu blíže, než možná sami tuší. Justin Vernon aka Bon Iver je jednou z nejvlivnějších postav současné nezávislé scény, držitel Grammy, miláček hudebních kritiků, nepřehlédnutelná tvář indie folku. Phil Elverum aka Mount Eerie pak zapomenutý génius ze zapadlého městečka Anacortes, nejvýraznější postava současného lo-fi, mistr písničkářského experimentu, zarytý ctitel DIY přístupů a člověk, který propadl myšlenkám zen-buddhismu.
Když nevíš co s životem, skryj se v hloubi lesa
Kde se tedy může nacházet ona naznačovaná spojnice? V čem se osudy dvou takto odlišných mužů protkávají? Oba dva dospěli před lety do silných osobních krizí a rozhodli se je vyřešit stejným způsobem. Utekli od celého světa, zavřeli se do opuštěných chatek uprostřed hlubokých lesů a v nich se jali vypořádávat se svými démony, hledat ztracený klid v duši. A oba u toho, ačkoliv to ani jeden neměl původně v plánu, natočili desku. Niterné zpovědi, nepřehlédnutelné části jejich diskografií.
Vernona dohnalo k tříměsíčnímu pobytu ve sněhem zapadaných wisconsinských lesích zlomené srdce. Rozchod s přítelkyní pro něj byl bolestivější, než čekal, a tak doufal, že přečkání zimy 2007 na samotce jeho duši zahojí. Elverum, věčný to introvert a samotář, pak utíkal před obrovskou vlnou zájmu a pozornosti, která se kolem něj strhla s vydáním jeho opusu magnum The Glow pt. 2. Byla zima 2002 a Elverum právě zakončoval své evropské turné v norském Bodø. Dohrál poslední koncert, na baru se neznámému muži svěřil, že by se rád někam „schoval“, a o pár hodin později už seděl v malé dřevěné chatrči bez elektřiny, několik hodin a tisíce stromů od nejbližší civilizace.
Navzdory značnému geografickému i časovému rozestupu oba své odloučení prožívali stejně. Mlčky trávili hodiny a hodiny sbíráním a sekáním dřeva, hibernováním před praskajícím krbem, splýváním s ševelící, spící přírodou, se stále víc a víc zarůstajícími tvářemi stále víc a víc nacházeli poztrácenou životní rovnováhu. A jednoho dne se probudili s pocitem, že aby mohli celou svou poustevnickou anabázi uzavřít, musí se „vyzpívat“. Vzali do ruky zaprášené rozladěné kytary, již s čistou myslí se začali ohlížet na období „před chatou“ a hrábli do strun. Vernon složil devět skladeb, Elverum devatenáct, přičemž si k tomu psal i podrobný deník a kreslil vjemy skandinávského ticha, jež ho obklopovaly, a autoportréty, které „obkresloval“ z odrazů ve špinavých oknech.
Nedokonalý zvuk plný praskání a šumů, vrzání nenaladěných kytarových strun, nezamaskované chyby ve zpěvu i akordech, tiše našlapující vybrnkávání a zasmušilý, zastřený zpěv, všudypřítomná syrová autenticita, vyznávání bez příkras, mrazivé překonávání kolizí a peripetií, trnitá cesta ke katarzi. To mají obě „lesní desky“ společné. Liší se jen v tematickém uchopení, v kontrastu prozaičnosti a poetična. Vernon rozvíjí srdcebolnou lovestory, v níž se happy end nekoná. Vrací se k zážitkům, které roztrhly pouto jeho a jeho milé vedví, v zavedených a jasně rozluštitelných symbolech ospravedlňuje své rozhodnutí a snaží se hledat cesty, jak smazat vinu a odpustit. Myšlenkami ani hloubkou nepřináší nic objevného, ve spojení s utrápeným falzetem je však zcela neodolatelný.
Elverumovy texty jsou transcendentálnější, a jakkoli slovy mnohem přímočařejší a bez větších jinotajů, oproti Vernonovi působí umělečtěji. Elverum prochází vnitřní metamorfózou, odvrací se od davů a pře se s nimi, myšlenkami se vznáší ve vesmíru a tváří v tvář jeho nekonečnosti si pokorně začíná uvědomovat svou titěrnost a nepatrnost. Nalézá v sobě bytostnou spjatost s němou přírodou, hvězdnou oblohou a snaží se nalézt způsoby, jak potlačit svou tělesnou schránku a zůstat pouze neuchopitelnou psyché, jak difúzně splynout s okolním vzduchem navěky.
S vyloučením veřejnosti
Skladby, které vznikaly s přísným vyloučením veřejnosti, se k veřejnosti nakonec dostaly, byť dosti rozdílnými způsoby. Vernon svou kolekci devíti písní nazval For Emma, Forever Ago a nahrál ji přímo v chatce, na skromné a provizorní nahrávací zařízení. Vše zamýšlel jako demo nahrávku, kterou následně rozešle vydavatelstvím a v případě, že zaujme, dodá skladbám patřičné aranže. Nakonec však na poslední chvíli názor změnil a desku se rozhodl vypustit v syrové neutesané podobě a prakticky ihned po návratu zpět do civilizace počátkem roku 2008. Vylisoval celkem 500 kopií a doufal, že se všechny rozeberou. Rozebralo se jich stonásobně více. For Emma, Forever Ago totiž způsobila v blogosféře poprask, brzy se jí chytil vlivný nezávislý server Pitchfork a odtud už byl jen krůček k celosvětové senzaci. Nakonec se „Emmy“ prodalo několik desítek tisíc kopií.
Phil Elverum, i vzhledem k absenci elektřiny v „jeho“ norské chatce, skladby v odloučení nenahrál a na papíře a v hlavě si je přivezl s sebou zpět do Anacortes. O jejich vydání dlouho neměl zájem, materiál to pro něj byl totiž natolik osobní, že si nebyl jist, zdali jej chce sdílet s ostatními. Nakonec, pět let po návratu, se však uvolil. Všech devatenáct skladeb nahrál bez přípravy a najednou tak, aby atmosférou a zvukově nedokonalou melancholií co nejvíce přibližovaly norskou samotku, přidal zápisky z deníku, který si v severských lesích poctivě psal, a celý komplet vypustil bez většího proma jako unikátní literárně-hudební počin Dawn, ve stejném roce, kdy album vydal i Vernon.
Jak na Vernona, tak na Elveruma měly tyto „lesní desky“ roku 2008 zásadní vliv a dopad. Vernon si pod pseudonymem Bon Iver konečně splnil sen a díky For Emma, Forever Ago se stal skloňovaným hudebníkem, který mohl začít křižovat svět a v každém koutu čekat plný sál. Elverum, v době vydání Dawn už hudebník dávno zavedený a respektovaný, pak došel k životní i umělecké proměně a díky norské zkušenosti a nahrávce Dawn konečně našel svou úpěnlivě hledanou životní filozofii.
