Reakce z redakce 2017: Nejlepší zahraniční desky (I.)

Reakce z redakce 2017: Nejlepší zahraniční desky (I.)

Ještě jsme si to chvíli potřebovali nechat uzrát v hlavě, ale těsně předtím, než začnou vycházet první silné desky tohoto roku vám ještě servírujeme ohlédnutí za tím nejlepším ze zahraničí loňského roku. Kterých 40 desek nás nejvíce oslovilo? Dozvíte se ve dvou dílech. První dvacítku servírujeme nyní, druhou dvacítku nabídneme v nejbližších dnech. Co vám uteklo, co nám uteklo a v čem se s vámi shodneme?

Reakce z redakce 2017:
Nejlepší české deskyNejlepší zahraniční desky (I.) | Nejlepší zahraniční desky (II.)


Leden

Bonobo – Migration
Sonda do čtyřleté dovolené britského DJe a producenta Simona Greena alias Bonoba přinesla fanouškům zápisky v podobě brilantní desky Migration. Bonobo se stále vozí na poklidné vlně downtempa a trip-hopu, v porovnání s předchozí tvorbou však popustil uzdu akustična a přesnosti hodinového strojku, jehož výsledkem je sympatická deska pro všechny, kteří se chtějí naladit na pohodovou, relaxační, avšak nikoliv uspávající vlnu. (kh)

 

Přečtěte si také: Bedekr 2/2017

 

Gidge – LNLNN
Žijí v malém městečku na samém severu Švédska a mají rádi techno a elektroniku. Výsledek? Kompozice plné severského minimalismu a severské atmosféry, ovlivněné tajuplným šumem přírody za severním polárním kruhem, kde dvojice ráda nasává inspiraci. Dovedete si představit Kiasmos a Christiana Löfflera v ještě zasněnější poloze? Právě tu Gidge nabízí. Chladné beaty a pošmourné samply, strojově přesné, opředené ambietními ozvěnami a éterickými hlasovými smyčkami. Introverti mají pré. (tf)


Únor

Dedekind Cut – The Expanding Domain
Fred Warmsley se v mém závěrečném hodnocení objevil už loni s deskou $uccessor, no a letos je tady znovu, protože aktuálním EP se odpálil do jiné galaxie. Bodejť by ne, když mu tam sekunduje Prurient, Zach Hill nebo Elysia Crampton. Noisové výbuchy a zběsilé bicí střídají experimentální synťáky a melancholické melodie tak umně, až z toho jde hlava kolem. Jeho cit pro změnu tempa je nadpozemský. Třiadvacátého února mu vychází nová deska. (fh)

 

Elbow – Little Fictions
Britská čtveřice sdružená kolem Guye Garveyho na sedmé desce pokračuje v tom, co na jejich ostrovní hudbě máme rádi – v intimitě, oduševnělosti, naději, v rytmech a vokálních plochách, které pohladí. Produkce první desky, na které už nebubnuje Richard Jupp, se opět ujal Craig Potter. Nejde nevypíchnout, že na albu došlo k plodné spolupráci s The Hallé Orchestra a jeho sborem, což je pěkně slyšet hned v úvodní Magnificent (She Says). Celé album je v pomalejším tempu. Skladba K2 třeba reflektuje Brexit („I’m from a land with an island status. Makes us think everyone hates us.“), text písně All Disco inspiroval Black Francis z Pixies. (tk)

 

Hand Habits – Wildly Idle (Humble Before the Void)
Debutová deska písničkářky Meg Duffy aka Hand Habits měla už od počátku svého vydání v mnoha kruzích jakousi nálepku „neprávem nedoceněné desky“. A je škoda, že se kolem ní nakonec nějaký větší hype nevytvořil. Wildly Idle je totiž jednou z nejvýraznějších indie folkových desek posledních let, Duffy zde zužitkovala zkušenosti z působení v kapele Kevina Morbyho a na prostoru 50 minut nabízí jeden klenot za druhým: All the While, Sun Beholds Me, Actress či Flower Glass patří mezi to nejlepší, co lze v melancholicky laděném indie folku/popu momentálně najít. (jz)


Březen

Aimee Mann – Mental Illness
Někteří znají americkou písničkářku Aimee Mann jako autorku hudby k filmu Magnolia nebo členku 'Til Tuesday. Na své deváté sólové desce opět potvrzuje status talentované textařky a autorky posmutnělých až temných pop-folkových hitů. Dá se říct, že Mental Illness je jedna z nejemotivnějších, nejpomalejších a nejvíce akustických desek, kterou od 90. let minulého století vydala. Někdo může být po poslechu malých příběhů plných chyb a sebezpytování ztracen, někdo v nich najde třeba víc než špetku naděje. Top kousky z desky: Patient Zero, You Never Loved Me či Rollercoasters. (tk)

 

Leif Vollebekk – Twin Solitude
Třetí album kanadského indiefolkového písničkáře, které bylo oceněno na letošních Polaris Music Prize, je jako velké pohlazení po duši. V mládí se Leif naučil na housle, kytaru a piano. Skladby na první desku Inland napsal na Islandu a poté se usídlil v Montrealu. Twin Solitude obsahuje deset silných písní zpívaných s obří lehkostí a upřímností. Při poslechu skladby Into the Ether si nelze nevzpomenout na tvorbu Jamieho Culluma a jiné skladby místy připomínají náladou první album Norah Jones, ale to vůbec nevadí, naopak. Závěrečná osmiminutová Rest je jako pohádka před spaním. Kdo se touží rozplývat a unášet se nádhernými tóny, stačí se zaposlouchat. (tk)

 

Mount Eerie – A Crow Looked at Me
Dost možná nejsmutnější deska uplynulého roku. Phil Elverum se rozhodl s tragickou smrtí své ženy vyrovnat nahrávkou, která je spíše terapií. Jakýmsi zhudebněným deníkem a zachycením myšlenek vířících v hlavě ztrápeného muže, který zůstal sám s malou dcerkou. Elverum opustil svět opulentních a zvukově hutných, až ohlušujících skladeb a v pokoji, kde jeho žena zesnula, na nástroje, na něž jeho žena hrávala, nahrál tichou akustickou kolekci mrazivých epitafů. S texty zcela nepoetickými, se slovy vážícími tuny smutku. (tf)

Přečtěte si také: Bedekr 4/2017

 

N’toko – Emirates
Na předchozí desce Mind Business byl slovinský rapper říkající si N’toko na úkor jeho kritickým textům melodičtější, hudebně líbivější a tanečnější. Emirates si už na nic nehraje a je především filtrací N’tokových radikálně levicových názorů a hejtů na vývoj Slovinska a zemí bývalé Jugoslávie pod nadvládou kapitálu. Hudba syrová, jak jen může být, a flow buší do hlavy v rytmu pochodu neonacistů. N’toko še vedno ne obstaja. (rn)

 

Various Artists – Mono No Aware
Od chvíle, kdy PAN oznámil tuhle kompilaci, jsem refreshoval boomkat desetkrát denně. Yves Tumor, HELM, M.E.S.H., Pan Daijing (mimochodem všichni strůjci zásadní hudby tohoto roku) a další. Trik je v koherenci. Všechny ty skladby fungují jak samostatně, tak konceptuálně v rámci desky. Vyznění a pocity se mění, ale úroveň kvality zůstává na devíti tisících. (fh)


Duben

Arca – Arca
Na svém třetím albu se Alejandro Ghersi vrací k melodii a zpěvu znějícímu jako z doby, kdy se objevil kult kastrátů v opeře. Hledání vlastního projevu, který započal v jeho velmi rané tvorbě, již vydával pod jménem Nuuro, vyústilo v ještě intimnější propojení s tělesností a hlasitou emocionalitu zmítanou neuspořádanými nárazy hlukových ploch, nejrůznějších povědomých hudebních intertextů a deformacemi připomínajícími neustále metamorfující objekty a organismy. Bolest a fyzické utrpení, něha a smutek tu narážejí do sebe ve zvukové koláži s nebývalou mírou taktilních metafor. Řečeno lidsky: dotyků slyšených. (zm)

 

Dopplereffekt – Cellural Automata
Jasně, trvalo to deset let, ale když pak přijde taková neutronová bomba, nikdo se nemůže zlobit. Zhudebněné matematické rovnice, věděcký fetiš par excellence a simulace pobytu na intergalaktické lodi v jednom. Nejenergičtější ambient roku. (fh)

 

Kendrick Lamar — Damn
Od snahy změnit celý svět ke snaze změnit sám sebe. Kendrick Lamar se ve svém čtvrtém albu odvrací od společenských témat, aby mohl vyprávět příběhy. Albem Damn zní volně každá myšlenka, ústředními motivy jsou hrdost, touha, sny nebo rozčarování. Divokými rýmy a ohromujícími texty uchvacují skladby jako Fear, Element a DNA, zatímco pozadu nezůstávají ani méně agresivní Love, Loyalty a Pride. Každá skladba představuje téma a Kendrick nás zve do své mysli. Celé album nese náboženský podtón, Damn je Kendrickovou zatím nejpopovější deskou, za níž stojí ambice usednout na pomyslný rapový trůn. Společníky mu přitom dělají známé osobnosti jako Rihanna, U2 nebo Bono a za několika skladbami stojí hitmaker Mike Will. Damn je širokoúhlým mistrovským dílem, které se nese na jedinečném vyprávění o Kendrickově osudu. (mp)

 

Stefan Wesołowski – Rite of the End
Gdaňská post-klasická škola se letos činila. Výtečnou desku nahrál Jacaszek. A ještě o kus lepší Stefan Wesołowski. Rite of the End je nahrávka, která, uchycena v polských křesťanských základech, přednáší zhudebněnou vizi neodvratné apokalypsy. Wesołowského práce s napětím a gradací je dech beroucí. Pomocí smyčců, bubnů, ech a občasného využití elektroniky a samplů skladbu po skladbě směřuje posluchače k nenávratnému konci, který po celou dobu zlověstně probublává pod šlupkou romantismu. Jako by veškerý omamný drone a ambient měl člověka dovést k vnitřnímu smíření s neodvratným. Jako by měl závěrečnou ohlušující disonanční vřavu vstřebávat v transu. Emočně a atmosféricky velkolepá nahrávka. (tf)

Přečtěte si také: Bedekr 5/2017


Květen

Alex G – Rocket
S předchozí deskou Beach Music se mladému filadelfskému písničkáři Alexi G ještě naplno prosadit nepovedlo, výrazně ambicióznější Rocket už ale posbírala mnohem kladnější ohlasy. Desce vévodí americanou nasáklé country-folkové hity jako Powerful Man, Bobby či Proud, jak už je ale Alexovi vlastní, nepřekvapí ani experimenty, jimž tentokrát věnoval celý střed desky. Uřvaná Brick připomíná Death Grips, Sportstar zase dává vzpomenout na Alexovu spolupráci s Frankem Oceanem. Jakkoli mohou být podobné žánrové výlety zajímavé a zábavné, když se na desce zjeví „obyčejná písnička“ ve stylu Powerful Man, je ihned jasné, v jaké poloze je tento produktivní songwriter nejpřesvědčivější. (jz)

 

Forst Swords – Compassion
Elektronická hudba využívající vokál je něco, co hledám už od doby, kdy jsem začal poslouchat Buriala. Může to často končit špatně, ale když jsem před nedávnem v jedné kavárně slyšel ambientní zvuky, nárazové perkuse nebo smyčce ve smyčkách obohacené o samplované zpěvy z poslední desky Forest Swords Compassion, věděl, jsem, že jsem to našel. Celá deska v mimořádně tribální atmosféře je za mě vrchol roku. (rn)

 

Chino Amobi –  Paradiso
Moje deska roku. Epos a všeobímající dílo dokonale zachycující stav současné elektroniky. Unikátní propojení stylů a nálad od hip-hopu přes noise, techno a industrial až po musique concrete. Jednou se o tom bude učit na základkách. Welcome to Paradiso! (fh)

 

Luke Sital-Singh – Time is a Riddle
Londýnského písničkáře a hlavně srdcerváče usídleného v Bristolu si v roce 2012 všiml Paul Lester z The Guardianu, který napsal, že vdechl život unavené písničkářské formě. Jeho prvotina The Fire Inside budila u kritiků trochu rozpaky, ale na druhé desce, jež nemá slabší místo, potvrdil, že už ve svých 29 letech patří do první ligy. Primárně hraje na klavír a kytaru a oba nástroje umí se svým jemným a zároveň naléhavým zpěvem nádherně skloubit. Jak sám říká, „nejsem depresivní, jsem jen hodně introvertní, tichý a pesimistický – ale jsem takový rád“. Pro milovníky Damiena Rice, Bena Howarda či Feist povinnost. (tk)

 

Mac DeMarco – This Old Dog
Zprvu jsem třetí řadovce Maca DeMarca nemohl přijít na chuť: dřívější písničková rozvernost byla pryč a nahradila ji metronomově přesná španělka, jednoduché synťáky a poněkud monotónní vokál. This Old Dog je ale pro DeMarca logickým posunem – svou posmutnělostí totiž navazuje (a rozvíjí) jednu z nejsilnějších skladeb předchozí desky Chamber of Reflection. Nic tak skvělého tu sice nenajdeme (i když One More Love Song, On the Level nebo This Old Dog jsou hodně blízko), zato se DeMarcovi znovu podařilo vytvořit skvěle plynoucí, tentokrát značně pochmurnější a vyspělejší dílo, které s každým dalším poslechem baví víc a víc. (jz)


Červen

Alt J – Relaxer
Třetí album britského tria alt-J působí jako odpověď na slávu a popularitu, ke kterým se alt-J během pěti let od vydání alba An Awesome Wave propracovali. Nic megalomanského, naopak, prostor zde dostává klidná, místy potemnělá, avšak propracovaná melancholie, artový pop, který nevede k tancování, ale k spíš k zamyšlení. Nechybí například ani smyčce Londýnského metropolitního orchestru s chrámovým sborem či japonština. Chuť k experimentu a nechuť k osvědčeným šablonám alt-J neopustila. (nb)

 

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.