Podzim přináší různé nálady, od dětsky spokojeného radování se z barevného listí až po hluboké deprese utápěné v povzbudivých tekutinách nebo aspoň v teplé peřině. Proto i náš nový Bedekr nabízí na každou náladu něco. Nicka Cavea čelícího meznímu okamžiku, postapokalyptické Flash the Readies, v lesích rozdováděné Longital, hořkosladké Archive, dekonstruktivistické vykoupení Bon Ivera, kafkovského Sicker Mana a Kodaní zsychravělé africké střípky Dawdy Jobarteha. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světoběžníky společně s námi.
Archive – The False Foundation
Archive do sychravého počasí vypustili poslední zbytky letní energie, kterou z docházejících zásob dolujeme jako poslední kousíčky nutelly zpod hrdla sklenice. Album The False Foundation má sice svou smutnou, vážnou stránku, avšak ta se samovolně proplétá i se stránkou energickou, veselou. Jakkoliv se to možná na první poslech nezdá.
Uvítají nás uklidňující tóny klavíru, příjemný zpěv. Blue Faces nás nechává unášet se po proudu vlastních myšlenek, ke konci však graduje a plynule přechází do následující Driving in Nails. A v okamžiku je melancholické rozjímání pryč. Zažili jste už někdy ten pocit, když vjíždíte do tunelu, který se zdá nekonečný? Archive v uzavřeném loopu vytvořili fantasticky nabitou, bohužel chvílemi až nervy drásající záležitost. Skladbu milujete až do okamžiku, kdy se náhle promění v nenávist.
V druhé polovině alba se z depresí vyloupne energická pecka, jaká vás ozáří stejně jako světlo na konci tunelu. Malinko zamžouráte z náhlého přílivu jasu, ovšem optimistická nota už si vás chytla a nehodlá se pustit. Osmdesátkový elektro motiv, který dnešní generace zná jen z rádiových retro vysílání, dělá z The False Foundation zlatý hřeb alba. O to víc mrzí pád do propasti A Thousand Thoughts, zarývající se pod kůži jako provazy deště.
Tato směs post rocku, elektra, trip hopu a dalších žánrů, které snad ještě ani nebyly pojmenovány, do sebe zapadá jako matrjošky. Svým způsobem stejná, ale přeci absolutně rozdílná. Motivy a melodie se proplétají, aby se nakonec všechny sešly v závěrečné The Weight Of The World, poklidně navazující na úvod alba. Nahrávka, která se otevírá na konci? Zkus to. (kh)
Bon Iver – 22, A Million
Už dlouho jsem nezažil, abych byl u nějaké desky tak zmatený a zcela nevěděl, jak ji uchopit/pochopit. Po prvních pár posleších jsem cítil, že tohle může být velké, ale též, že na tu desítku skladeb budu potřebovat čas a klid. Jenže… přišel tlak a hype ze všech stran, superlativy v recenzích, ve chvále se předhánějící kritikové, jedenáct hvězdiček z deseti, rychle si to pusť, dělej, už jsi slyšel nového Bon Ivera?, deska roku, vole, deska roku. 22, A Million proto potkal osud většiny alb, která mi někdo neustále na sílu nutí… odložil jsem jej na klidnější časy.
22, A Million si takovou mánii nezasloužilo. Pravda, Vernon si o to jak typografickou a formálně-hudební stránkou, tak kultem, který kolem své osoby vybudoval, dosti koledoval, přesto by bylo mnohem příznačnější, kdyby jeho nové desce každý manicky propadl soukromě, ve svých sluchátkách, a neotravoval s tím všechny kolem. Je to totiž ta nejskromnější a nejniternější elitářská deska, jakou jsem kdy slyšel. Je to deska ticha, která to nejsilnější skýtá v nevyřčeném. Tak trochu příznačně jsem se do ní zamiloval 4. listopadu ve 22:57, v tichosti, týden a něco poté, co veškerý humbuk umlknul.
Numerologických rozborů, teleologických interpretací či hermeneutických výkladů už bylo napsáno nespočet. Nebudu k nim nic přidávat. Řeknu jen tolik, že Bon Iver se vykašlal na linearitu, syntézu a v nevyzpytatelném dekonstruktivismu a analýze jednotlivých prvků, v labyrintu samplů, vokodérů a elektronických mutací našel východisko do toho nejkřehčího purismu. Avantgardou se dostal k tradicionalismu. Bon Iver tu nedefinuje jen folk nové generace, folk 3.0, ale především konečně definuje sám sebe. Našel vykoupení, abychom dodrželi připsaný teleologický ráz. For Emma, Forever Ago a Bon Iver, Bon Iver budou věčné pro posluchače, 22, A Million bude věčná pro Bon Ivera. (tf)
Dawda Jobarteh – Transitional Times
Narodený v slávnej hudobníckej rodine. Narodený v krajine, ktorá stáročia kreovala svoj unikátny zvuk. Dawda Jobarteh stojí na brehoch dvoch tradícií. Hoci pochádza z klanu hudobníkov hrajúcich v Gambii na takmer posvätný nástroj kora, jeho starý otec Alhaji Bai Konte patril k jej priekopníkom a významom pre daný nástroj je prirovnávaný k Ravi Shankarovi, čoskoro sa presťahoval do Kodane. Tam sa uchytil ako bubeník pôsobiaci v mnohých jazzových a rockových kapelách.
Dawda na rodinu a africké korene nezabudol. Vo svojich sólových projektoch sa vracia k interpretácii na koru, čo je vlastne dvadsaťstrunový nástroj, typický pre gambijskú hudbu, na ktorý sa naučil hrať už ako malý chlapec. Jobarteh nepristupuje k tomuto inštrumentu ani obradne, ani nevytvára okolo neho skanzen. Naopak. Nechcel produkovať iba ďalší world music album, ale v spojení s európskym jazzom vytvoriť akúsi syntézu dvoch odlišných kultúr, dvoch rozdielnych žánrov. Vytvára zaujímavé nástrojové kombinácie, čím vznikajú nové farebné odtiene vo frázach i v samotnej harmónii. Vznikla tak krásna kolekcia štrnástich kompozícií. Vznikla tak hudba, ktorá má dušu. Vznikli tak skladby, ktoré majú cit. V Transitional Times sa vydáte objavovať staré aj nové horizonty. (dh)
Flash the Readies – Kayos
Přirovnání k soundtracku k neexistujícímu postapokalyptickému filmu z promo materiálů má v jednom zásadním pravdu – Flash the Readies natočili svou „nejfilmovější“, nejvýpravnější a nejdramatičtější desku v historii. V hodinové stopáži a skladbách, jež se nebojí ani délky přes čtvrt hodiny, nabízejí šest uzavřených kapitol, které pojí um předat koncentrovanou hudební atmosféru a pracovat bez postrockových klišé (těmi myslím především předvídatelnost a nadměrné a zištné užívání gradací a nástrojových exhibicí). Přeci jen, nejsme v apokalypse, ale po ní; neocitáme se uprostřed katastrofy, ale vyrovnáváme se s jejími následky. Tohle napětí, nejistota z neznáma, naděje rozmetaná nečekanými přívaly temných energií, se v Kayos nesmírně sugestivně prolíná.
Ano, jakási formální zastřešenost post rockem je nepochybná, a tak se pochopitelně neobejdeme bez zvukových stěn, sól, nepravidelných sinusoid mezi explozí a zklidněním. Celé je to ale v případě Kayos poskládáno tak, aby posluchač nemohl odhadnout zápletku dopředu. Tuší pohromu, ale neví, kdy a odkud přijde. Flash the Readies toho docilují nejenom častým střídáním promyšleně navazujících motivů a náznaků, ale také „multižánrovostí“. Tak například Kitten Dive Fair otevře hardcorová vřava, která se přes zlověstné kytarové „tikání“ několikrát zacyklí v rozmáchlých post-metalových riffech. Harey zase začne téměř post-klasickou klavírní kompozicí a Kris hned několikrát nabídne jazzové struktury. Flash the Readies od doby, co přešli k instrumentálním oposům, rostou a jsou desku od desky lepší. (tf)
Longital – Divoko
Čekání na nové album Longital bylo dlouhé. Když už se loni na jaře k něčemu začalo schylovat, nakonec z toho bylo „jen“ album návratů k dřívějším písním (byť v novém kabátě). Až nyní, po šesti letech od desky Teraz, se kapela vrací s další řadovou deskou. A vrací se dost Divoko.
Nejedná se však o zběsilou, destrukční divokost, spíš o obdiv k divočině, přírodě, (přiro)zenu. Není náhoda, že nedávno publikovali Longital videoklip k loňské písni Na horu a dolu – působivý snímek se natáčel v Tatrách a kapela jím podpořila iniciativu Všetko pre nič, pokoušející se na Slovensku rozšiřovat území, v nichž člověk nijak nezasahuje do chodu přírody. Čerstvá novinka vznikala pro změnu v Bílých Karpatech.
Shina, Daniel a Marián nekráčí cestou, kterou by razily trendy, naopak nechají promlouvat pudy a zákonitosti vlastního hudebního vývoje. Stejně jako v lesích má všechno svůj čas, i novinka Longital si vyžaduje pozvolný a vnímavý přístup. Album se zavrtává pod kůži spíše pomalu, pak ale o to hlouběji. Nakonec zjistíte, že je plné jak hudebně, tak textově silných skladeb. Že trojice i tentokrát dokázala napsat řádku návykových, avšak nevtíravých hitů.
Nahrávku korunuje takřka desetiminutový opus Divoko. Tahle nespoutaná, zároveň ale křehká krása plyne tak přirozeně, že by klidně mohla být ještě jednou tak dlouhá, a stále by to nestačilo. Shina do propracované a mnohovrstevnaté skladby vnáší navíc nezaměnitelný čarovný náboj. Takže když na svých stránkách Longital o tomto albu mluví jako o „vykročení na dobrodružné cesty do neprobádaných území,“ nechejte se vést, běžte v jejich stopách. Uvidíte a uslyšíte věci… (hp)
Nick Cave & The Bad Seeds – Skeleton Tree
Nick Cave je po třech letech zpátky. Nástupce výtečné desky Push the Sky Away se ovšem na několik prvních (a třeba málo soustředěných) poslechů zdá jako dost nevýrazná, skoro až mdlá deska. Stalo se něco? Stalo. Stačí se totiž hlouběji zaposlouchat do textů a nenápadné skladby se rázem promění v nabroušené ostny zarývající se hluboko do těla.
Hledání dostatečně silných inspiračních zdrojů je pro většinu hudebníků denním chlebem, ale Nick Cave se bez varování střetl s tak mohutnou inspirací, kterou by si nikdo nepřál ani za nic. A přece, přišlo to a musel se k tomu nějak postavit. Skeleton Tree, album s minimalistickým coverem, je poctou nedávno zemřelému synu Arthurovi.
Rozvláčné, pozvolna se odvíjející skladby podtrhuje Nickův naříkající, zlomený hlas, který napůl zpívá, napůl recituje. Emotivnost, intimitu a jakousi celkovou průzračnou nahotu projevu, již dřívější tvorba nezřídka mívala, tentokrát Cave – pochopitelně – mnohonásobně překonal. I když album končí slovy „and it’s alright now,“ těžko říci, kudy a kam povede z temnoty další cesta. (hp)
Sicker Man – The Missing
Německý hudebník Tobias Vethake aka Sicker Man se na své letošní desce The Missing vydává po stopách postavy z románu Franze Kafky Amerika. „Impossible to defend oneself in the absence of good will,“ vypůjčuje si dokonce Vethake v písni Turning the Pages Kafkovu doslovnou (a v dnešní době stále velmi relevantní) citaci.
Instrumentálně pestrá nahrávka mi svou neuchopitelností připomíná tvorbu jiného existencialisty, Egona Hostovského, který je mimochodem „přímo“ autorem románu s názvem The Missing. Hostovského díla se často potýkala s problémem, že „na nikoho necílila“ – a podobný dojem mám i z Vethakeho tvorby, která zdaleka nemíří pouze na posluchače nějakého konkrétního žánru. Nahrávka však není nijak vyumělkovaná, naopak, žánrové přechody zde působí přirozeně. V jednu chvíli tak člověk poslouchá temnou Turning the Pages, místy připomínající nejslavnější desku Roberta Wyatta Rock Bottom, aby se hned v následující Ceiling vše rozjasnilo a posluchač si vychutnal Vethakeho písničkářský um. Vůbec nejlepším příkladem těchto změn v náladách je pak více než sedmiminutová Dark Hole.
S tvorbou Sicker Mana jsem se poprvé setkal díky vydařené spolupráci s americkým rapperem Serengetim na desce Saal, kde měl Vethake na starost instrumentální složku (zkuste třeba úžasný song Accommodating). Letos spojil síly se Serengetim znovu a co nevidět má být na světě Saal 2. Uniknout by vám ale určitě neměla ani tahle povedená sólovka. (jz)
