Duke SpecialColours of Ostrava se v loňském roce přestěhovaly z tradiční, zelení prosycené Černé louky do industriálního, památkově chráněného areálu Dolní Vítkovice a v podmanivém „zajetí“ železa, bývalých dolů, hutí a železáren se uskuteční i tentokrát. To, že vedle world music se „Barvy“ již několik let zaobírají také přední alternativní muzikou, je věc známá a obecně platná i pro letošek. Islandští post-rockoví velikáni Sigur Rós, zasněná, intimní, „pokojová“ elektronika The xx, vizionářská, nadžánrová elektronika v podání The Knife, mistr něžného akustického pohlazení Damien Rice či dítě moderního jazzového věku Jamie Cullum mluví za vše. Je však nepsaným pravidlem, že největší zážitky si návštěvníci Colours odnášejí z koncertů těch interpretů, kteří stojí tak trochu v pozadí tučně vytištěných a kapitálkami vysázených jmen headlinerů. Podívejte se s námi na některé z nich v našem tradičním přehledu.
Colours of Ostrava, Ostrava - Dolní Vítkovice, 18.–21. 7. 13
Devendra Banhart
Malíř, písničkář, divnoláskař a možný pokračovatel beatnické generace s venezuelskými krvinkami v žilách. To je Devendra Banhart, současná přední tvář freak folku a hudební svébytné škatulky New Weird America. Banhart své lo-fi písničkaření protkává kosmopolitností, náladovou pestrostí a výlety napříč časovou osou od středověku po současnost. Střídá romantismus s dadaismem, civilismus se surrealismem. Chvíli zní jako šerif westernového městečka amerického středozápadu, chvíli jako ztracený romantik, vybrnkávající na španělku uvnitř zakouřeného baru některé z mexických periférií. Jednou reinkarnuje a renovuje Johnnyho Cashe, jindy se pouští do naprosto avantgardní folkové moderny s nádechem elektroniky, psychedelie, blues. V začátcích hudební kariéry mu významně pomáhal Michael Gira (Swans), spolupracoval třeba také s Yoko Ono a jeho letošní, v pořadí osmé studiové album Mala se blyští kladnými recenzemi kritiků.
My Jerusalem
Vycházející hvězda amerického alternativního rocku staví své osobité melodie na americana základech. Návrat k tradicím folku, country a bluegrassu, jež My Jerusalem hutní agresivnějšími kytarovými aranžemi a dechovými sekcemi, jim pomáhá budovat sychravé a ponuré skladby, kterým dominuje podmanivý, nakřáplý baryton frontmana Jeffa Kleine (ex The Twilight Singers). Hloubková zpovědní záležitost hlavního zpěváka zabalená do modelového světa emocí, s nímž se snadno ztotožní nejeden posluchač, dělá z koncertů My Jerusalem spíše hloubavou záležitost než prostor pro živelné rockové křepčení, avšak na zážitku z viděného to neubere ani v nejmenším.
Duke Special
Extravagantní vizáží připomíná piráta z Karibiku, hudebně je s nadšením zakonzervován v prostředí zakouřeného kabaretu počátku 20. století. Duke Special (vl. jm. Peter Wilson) vytvářející působivé moderní retro, stojící na chytlavém klavírním písničkářství, je úkazem ostrovní scény, avšak v našich končinách jej, i přes několik zastávek v posledních třech letech, zná stále málokdo. A to je škoda, protože především naživo je díky výtečnému řečnictví a nekonečnému přísunu pozitivní energie Duke Special nezapomenutelný. Atmosféričností své tvorby odkazuje k uvolněným náladám francouzského vaudeville, jeho písně jsou více než skladbami spíše zhudebněnými, upřímnými a civilními historkami, někdy groteskně kupletními, jindy plačtivě tklivými. Ať už jej bude doprovázet neméně extravagantní bubeník Chip Baily, nebo chaplinovsky působící saxofonista Ben Castle, vězte, že za zakroužkování v programu bude jistojistě stát.
The Bots
Bratrskému duu The Bots sice ještě teče mléko po bradě, avšak svou přímočaře údernou muzikou si již stihli podmanit americké hudební magazíny, oslovit fanoušky starší i o dvě generace a získat si přízeň Blur nebo Yeah Yeah Yeahs. Syrový garážový rock'n'roll, koketující s počátky punku a hardcore, nahlížený pohledem dvou Afroameričanů, kteří ještě neopustili svůj náctiletý svět, se během letošní festivalové sezony pokusí oslovit také evropský kontinent a jednu z příležitostí k tomu budou mít i v Ostravě. Dopomoct by jim k tomu měl materiál z debutové desky, kterou The Bots vydali v době, kdy jim bylo 15, respektive 12 let, a skladby nové, které by se měly objevit na slibované novince. Ta měla původně vyjít ještě před letní cestou na starý kontinent, ale zatím je ticho po pěšině. Nechejme se překvapit.
Submotion Orchestra
Všemožné jazzové fúze našly v Británii místo zaslíbené. O tom, že experimentování s moderní jazzovou podobou není Albionu cizí, přesvědčili na loňských Colours výborným koncertem londýnští Portico Quartet. Letos by je mohli napodobit Submotion Orchestra. Oproti zmiňovaným kolegům z anglické metropole je šestice z Leedsu přístupnější, písničkovější. Na první poslech mohou připomínat třeba kombinaci zlatých let Hooverphonic a nedávné desky Boards of Canada. Převážně v ambientním tempu prolínají jazz s dubstepem, točí ho ve smyčkách a rozpouští v ozvěnách. Mozaiku zasněných melodií, které svými rytmy umožňují tanec a zadumaní najednou, pak dotváří soulově zabarvený hlas frontmanky Ruby Wood. Pokud organizátoři přisoudí Submotion Orchestra noční čas pod hvězdnou oblohou nebo je citlivě umístí do některé ze zastřešených scén, mohlo by se atmosféricky jednat o jeden z největších zážitků festivalu.
