Florence and the Machine - V říši duchů a múz

Florence and the Machinefoto: Universal

Florence Welch je žena, která boří veškeré stereotypy na scéně populární hudby. Není pouze zpěvačkou s výjimečným hlasem, ale umělkyní s neskutečnou obrazotvorností. Tvoří písně na pomezí popové alternativy, artificiální hudby a i přes veškerou temnotu a surrealismus, který z jejich textů vyzařuje, se nevyhýbá hitovosti, s níž pronikla až na vrchol britského albového žebříčku. Je to popová diva se vzhledem renesanční múzy, je otevřená všemu a všem, zároveň si však do své tvorby nenechá mluvit od labelu. Její kapela pojmenovaná Florence and the Machine (či též Florence + the Machine) funguje spíše jako progresivní organismus než pevná struktura.

Florence se nenarodila jako poslušná dívenka, která by poctivě chodila do školy a pravděpodobně se připravovala na akademickou dráhu, aby šla ve stopách své matky, londýnské profesorky s harvardským vzděláním. Její divoké fantazie a vizuální představy ji odváděly do imaginárního světa, a ve škole byla nepřítomná nejdříve mentálně, později i fyzicky. Nedokončila uměleckou akademii, aby se mohla věnovat hudební dráze. Tehdy ještě nebylo jasné, že éterická rusovláska bude zanedlouho zpívat s největšími popovými divami na předávání cen Grammy. Videoklip k jednomu z prvních singlů Dog Days Are Over vznikl na jednu kameru zcela v duchu indie popu. Svého manažera Maireada Nashe z dua Queens of Noize zaujala na záchodě, kde zpívala opilá písničku Etty James Something’s Gonna Hold On Me.

Láska, sny a obrazy

Přesto, že se vrhla přímo do lůna showbusinessu, zachovala si svou tvář a její prezentace má blíže spíše k modernistickému divadlu, než k opulentní naleštěné popové show. Na koncertech si obléká excentrické kostýmy, které mohou mít jednou nádech surrealismu, jindy abstrakce – tak jako na nedávném vystoupení v britském X Factoru. Její otevřenost fúzím a různým formám spolupráce dokazuje také mash up duet s rapperem Dizzeem Rascalem na letošních Brit Awards.

V jedné věci na ni však měla vliv i přednáška její matky na harvardské univerzitě, kterou kdysi navštívila. Celá třída ztichla a soustředila se na jedinou osobu, jež všechny strhla svým výstupem. Tehdy si Florence řekla, že něco podobného chce dělat v hudbě a odtud pochází její záliba ve velkých tématech jako je láska, smrt, násilí.  

Debutové album Lungs (2009) charakterizovalo zvuk Florence and the Machine – mohutné bicí, rytmus vytvořený pomocí třískání plechovým tácem o zeď a romantická harfa, jejíž přítomnost v pop music je velmi neobvyklá. Videoklip k písni Rabbit Heart (Raise It Up), kde Florence vystupuje v bílých šatech nevěsty a zahradní slavnost se změní v pohřeb, byl inspirován českým filmem Valerie a týden divů. Snímek Jaromila Jireše, jenž vznikl podle předlohy Vítězslava Nezvala, je významným zástupcem české surrealistické tvorby. Na albu se objevila také coververze You’ve Got The Love od americké soulové zpěvačky Candi Staton a v podání Florence se stala velkým hitem ve Velké Británii, přestože píseň byla původně jen b-stranou singlu Dog Days Are Over.

Florence se nechává inspirovat zejména vizuálním uměním, když chce napsat písně, vydává se do galerií. I přes její nespoutanou představivost ve svém životě nezachází do iracionálna: „Myslím, že jsem nikdy neviděla ducha – jsem pronásledována spíše vlastními duchy než těmi skutečnými,“ řekla v rozhovoru pro Digital Spy.  

Hra se slovy a temné vize

Celé první album je vlastně metaforickým příběhem o rozchodu s jejím přítelem Stuartem Hammondem, se kterým se po čase opět dala dohromady. Všechny písně na desce jsou vzájemně propojené, ale ne všechny se týkají jedné osoby. Píseň s temným názvem My Boy Builds Coffins vznikla podle skutečné události s patřičnou dávkou fantazie. První láskou Florence byl hudebník, který se svou kapelou natáčel album a na vytvoření jeho obalu potřeboval rakev. Ten večer nešel s Florence do kina, protože sám tuto rekvizitu musel vyrobit. Téma smrti je aktuální i v písni Heavy In Your Arms s hororově laděnou estetikou videoklipu. Skladba vznikla původně pro soundtrack třetího dílu série Stmívání, ale nakonec vyšla také jako singl pro reedici alba Lungs.

Florence je velmi vnímavá k útržkům frází, které nachází třeba na výstavách moderního umění. „Náhodné fráze v sobě mají hodně. Když je spojíte dohromady, můžete vytvořit obraz a emoci, kterou byste v nich předtím nehledali. Přestože nemají žádnou vzájemnou korelaci, spojíte je v písni, a vznikne nádherná poezie s úplně novým významem. Lidé se s tím mohou ztotožnit. Je to jako hádanka, ale pro vás samé,” poodhaluje své vize v rozhovoru pro server Artist Direct.  

Jednota krásy a poezie

Druhá deska Ceremonials, která vyšla na konci října, je pokračováním kreativity Florence, spojuje nápadné bicí a zklidňující harfu s novou inspirací. Na první poslech zní více komplexně a sjednoceně, což Florence potvrdila v rozhovoru pro NME: „...při nahrávání druhého alba jsem měla jasno v tom, že chci vytvořit něco, co zní jako celek; musel to být jeden producent, jedno místo, jedno časové období, aby vzniklo jednotné dílo.“ To je rozdíl oproti předchozí desce, která vznikala v dlouhém časovém období, na mnoha místech a s několika producenty.

V kapele Florence and the Machine se vystřídalo mnoho hudebníků, většinou přátel Florence. Současnou sestavu nyní tvoří klávesistka Isabella Summers, dlouholetá kamarádka frontmanky, kytarista Rob Ackroyd, baskytarista Mark Saunders a harfista Tom Monger. Z nahrávání prvního alba zůstal producent a spoluautor písní Paul Epworth, známý svou spoluprací s Adele, Friendly Fires, Bloc Party nebo Primal Scream. Vřelé kritiky naznačují, že Florence and the Machine překonali těžký úděl druhé desky po úspěšném debutu.