Je tomu už přes dva roky. Byla temná noc, všichni pryč a já bloudil ve společnosti temných stínů světem internetu. Bezcílně jsem se proklikával insomnií a pak na ni znenadání narazil... Mirel Wagner. Blues folk, který koketuje a randí se smrtí.
Mirel Wagner e písničkářské zjevení; zádumčivá etiopská dívka, která byla v útlém dětství adoptována z tropických veder do ledem pokrytých Helsinek, načež tamější severská trudnomyslnost naprosto pohltila její duši.
Jako školačka si po večerech a ve svitu baterky psala krátké hororové povídky, které schovávala v knihách Edgara Allana Poea. Právě zde se nejspíše začal utvářet její dekadentní pohled na svět, pohled plný deviací a tabu, plný romantických děsů; její hledání krásy v ošklivosti. Pak už jen stačilo podlehnout múzám Nicka Cavea, Leonarda Cohena a starého oprýskaného blues, naučit se několik akordů a variací a pomalu se začít měnit v uhrančivou prokletou songwriterku.
Nápady na prvotinu se rodily dlouho. Mirel Wagner se vyrovnávala se svými démony, klestila své písničkářství do té nejponuřejší a nejasketičtější podoby, hledala hranice, kam až může posunout minimalismus prozaických náznaků ve svých textech. A pak náhle přišel den, kdy do sebe vše zapadlo. Mirel se na dva dny zavřela mezi čtyři stěny a nahrála devět skladeb. Eponymní debut byl na světě…
...a smrt se stala přitažlivou. Dřevitá a syrová kytara se omezuje na monotónní vybrnkávání v pozadí, topí se v ozvěnách noci a praskání, roztřesený šeptavý šmirgl v chladném hlase proniká z temnoty do temnoty a připravuje mrazivé podhoubí pro svět neveselých příběhů a epitafů. V podmanivé No Death Mirel zpívá s líbivou zvrhlou něžností o nekrofilním pokušení, v Red se svěřuje o snové náklonnosti k náruči ďábla. Dream pojednává o prostoupení přízrakem vlastního nevědomí, skladba Joe je pak částečnou zpovědí utonulého chlapce. Happy end se nikdy nekoná. A i když se na chvíli opustí svět přízraků a hrůz, paprsek stejně nevysvitne. Místo toho se dostaví pocity osamělosti a tušené neštěstí.
Prvotina to byla silná jako hrom, a tak není divu, že jméno Mirel Wagner začalo vzápětí prosakovat z hermeticky uzavřené blogosféry ven. Přicházejí první koncerty a Mirel, zcela nekomunikující s publikem a zírající strnule před sebe, hrající jaksi nepřítomně, jako by byla pouhým médiem, ještě více dokresluje představy o své tajuplnosti a podivnosti. Na háček se brzy chytá Pitchfork, později podléhá i Sub Pop. A po třech letech přichází druhá deska, natočená v malé chatce na odlehlém ostrůvku Hailuoto.
Mirel Wagner, ať už záměrně či nikoliv, dostává hned zkraje své dekadentní, temné pověsti. V době, kdy je Finsko šokováno případem ženy, v jejímž sklepě se našlo pět mrtvých dětí, pojmenovává druhou nahrávku titulem When the Cellar Children See the Light of Day. A pokračuje.
Spojnice s debutem jsou značné. Plíživé vybrnkávání a pronikavý hlas opět svírají a na půl hodiny nepouští. Strach a přízraky se kradmo vrací, pod podlahou na nás znovu něco číhá, ďábel nás znovu svádí, smrt čeká za rohem a nám nezbývá, než na ni bezděčně čekat. Přesto se nejedná o úplné déjà vu.
Mirel si více pohrává s aranžemi, kytara vystrkuje růžky a dává se mnohem razantněji a hlasitěji „na odiv“. Značí to především první singl The Dirt, špinavé blues každým coulem. A přichází i změna témat. Vedle světa přízraků a útržkovité hororové poetiky se objevuje také svět společenskokritický. Chudoba, šedá zóna rodinného života, o níž se příliš nemluví, týrání. Skladba What Love Looks Like se dokonce stává titulní písní kampaně proti domácímu násilí na ženách.
Neztrácí tím Mirel Wagner svou auru, nestává se obyčejnou agitující písničkářkou? Nikoliv. Mirel totiž o těchto záležitostech nezpívá prvoplánově. Vše je ukryto mezi řádky, v přitažlivě deviantním světě skoro až folklórních příběhů, který si vytvořila. Světě, v němž dokázala nalézt drobné, dosud nevyužité (či pozapomenuté) nuance a díky tomu spříst ojedinělou tísnivou expresi. Tuším, že tuto poétesse maudite bude chtít slyšet vyprávět čím dál více lidí.
