Iceland Airwaves 2015 Iceland Airwaves 2015 Tomáš Franta

Iceland Airwaves 2015: Duševní strava s polární září nad hlavou

Reykjavík, jakožto vstupní brána k omamné islandské přírodě, je okouzlující neméně. Jeho genius loci není patrný na první pohled. Člověku se chvíli schovává, probublává pod povrchem. Stačí se však jen trochu rozkoukat a pohltí vzápětí. Přitažlivé stylové povalečské kavárničky, chytře ukrytá kultura a pestrobarevný svět street artu na každém rohu, moderní architektura stojící ruku v ruce se starobylostí dávné zapatlané rybářské vesničky, úchvatný sopečný horský masív Esja jakožto strážce pulsujícího města ne většího než Olomouc, který v nepravidelných periodách majestátně vyhlédne z hustých mraků a mlh, všudypřítomný střet drsného života na ostrově ohně a ledu a skálopevné pohádkové víry v Elfy; archetypální magnetizující atmosféra, která v devátém století do kouřové zátoky přitáhla Vikingy toužící po vlastním ráji bez dozoru norského krále, je tu jaksi mysticky zakonzervována.

Ano, stinné stránky se tu najdou také. Sychravý leitmotiv, častá peřina kovově šedých mraků visících nízko nad hlavou a šero, které pohlcuje od listopadu do dubna, si vybírá svou daň a dělá z Islandu ráj farmaceutických společností. Nikde jinde na světě se neprodává tolik antidepresiv jako zde. Jenže všechno zlé je pro něco dobré. Velká část Islanďanů se totiž ve svém volném čase věnuje hudbě a díky tomu, že se své vnitřní démony snaží zprostředkovat či zažehnat a přebít prostřednictvím vlastních písní, může naplno i nadále žít fenomén nevyčerpatelné islandské alternativní scény. Vztáhneme-li to procentuálně na počet obyvatel, snad žádná jiná země neexportuje do světa s úspěchem tolik kapel a hudebníků.

Jakýmsi středobodem a vyvrcholením hudebně pestrého islandského roku je pak už 17 let festival Iceland Airwaves. Od prvního ročníku, který v roce 1999 proběhl v letištním hangáru (odtud název festivalu), se rozrostl do velkolepé, ale díky své filozofii zároveň stále velmi intimní showcase přehlídky a oslavy (nejen) islandské hudební alternativy, která letos představila více než 280 kapel v pěti dnech.

 

Když každý kout Reykjavíku ožije hudbou

V létě je na Islandu přeplněno turisty, a tak si Islanďané svůj sváteční, pokaždé beznadějně vyprodaný festival, který navštíví zhruba deset tisíc návštěvníků, „posunuli“ na listopad. Období počátku svých každoročních depresí tedy slaví na největší párty, kterou člověk široko daleko pohledá. Přes den jinak poměrně chladní Islanďané se totiž dovedou s večerem proměnit v neskutečné živelná a bezprostřední stvoření a i díky nim jsou Iceland Airwaves nezapomenutelným zážitkem. Pár dní po skončení posledního ročníku už tuším: Zažít jednou nestačí.

Na rozdíl od většiny festivalů, které se snaží svůj program koncentrovat na jedno jediné místo, dělají Iceland Airwaves přesně opačné. Rozprsknou se po Reykjavíku, takže celé město po celý týden doslova žije hudbou. Dopomáhá tomu nejen program oficiální, ale především fenomén takzvaných off-venues, bezpočtu bezplatných komorních minikoncertů, které se od raného odpoledne až do začátku večerního programu odehrávají na desítkách míst – kavárnami a bary počínaje, hostely a manufakturními obchůdky konče. Na těchto off-venues přitom povětšinou vystupují právě islandští hudebníci, takže člověk, který se chce zblízka a „důvěrně“ seznámit s nejčerstvějšími domácími nadějemi, má nezvyklou příležitost – ať už má zakoupenu festivalovou vstupenku, či nikoliv.

Je to zvláštně povznášející pocit, přijít do vaší oblíbené poklidné kavárničky a nalézt ji ve stavu praskání ve švech a téměř až extatického nadšení, kdy celá ta masa lidí skáče jako jeden člověk, div že hlavou nenaráží do stropu, při hecování Milkywhale, rozverné debutující islandské blondýnky, která dává nevkusnému osmdesátkovému electro-popu kus vrchovaté porce vkusnosti. Anebo zakotvit ve stařičkém dřevěném domku, v němž sídlí kultovní vinylový obchůdek 12 Tónar, a nechat se zapomenout ve světě omamné divoženky Mr. Silla. Anebo se vmáčknout do staré rybářské putyky, v níž se dnes nachází slavný rockový klub Dillon, a ve zšeřelém podkroví, pod masivními dřevěnými trámy, mezi cihlovými komíny a skákaje na vrzající dřevěné podlaze propadat do temného poetického světa synth-punkových černomyslnic Kælan Mikla. Anebo zapadnout do útulného baru Bravó, který jen díky off-venue otevírá už krátce po obědě, a nechat se vetknout do strun kanadské harfistky Emilie & Ogden. Nemluvě o zvláštním pulsování, které se vámi rozlévá, když zavítáte do totálně přelidněného foyer KEX hostelu, kde se právě se Sóley natáčí další díl legendárních sessions rádia KEXP a vy se, společně z odzbrojující zpěvačkou a moderátorem, ocitáte v živém vysílání a sborově křičíte přes oceán pozdrav „Dobré ráno, Seattle!“. Lepšího navnadění na večerní festivalový program si snad ani nelze představit.

V krátké časové mezeře rychle zamíříte na večeři do Reykjavík Chips, hranolkárny patřící Ólafurovi Arnaldsovi, abyste náhodou ani náznakem neporušili nepsaný kodex, že tenhle týden musíte žít jen a jen hudbou, a pak už si to štrádujete na večerní koncerty. Program je našlapaný, vzhledem k tomu, že chcete díky skvělé dramaturgii vidět téměř vše, se vám přirozeně půlka vystoupení kryje, navíc je potřeba pečlivě vybírat, kam zamíříte, a dorazit tam s předstihem. Množství malých, komorních scén sice milovníkům malých intenzivních koncertů lahodí, avšak zároveň se mnohdy člověk zasekne ve frontě čekajících a dovnitř se třeba ani nedostane.

 

Rozechvívající celek v inspirativním podhoubí

Hlavní „centrálou“ Iceland Airwaves je Harpa, futuristické prosklené kulturní centrum, v noci zářící neonovými barvami, kterým člověk může bloumat hodiny a hodiny. To zde je operní sál, kde se symfonickým orchestrem vystoupil John Grant (a měla vystoupit i Björk, kdyby své podzimní turné nakonec neodvolala). To zde, ve dvou větších sálech, vystupuje většina headlinerů a v jednom menším divadelním sále instrumentální či poklidné „poslechovky“ vhodné ku sezení. Troufám si však tvrdit, že to nejzajímavější se odehrávalo ve stínu „headlinerů“. Ano, na koncerty Beach House, Fathera Johna Mistyho či Hot Chip člověk „musí“, přesto mnohem více pendluji po okolí. Po artových kinosálech, po slavných hipsterských hudebních klubech Húrra a Gaukurinn, po reykjavickém Muzeu moderního umění, po kostele Fríkirkjan. Právě tady, pod ve stínu schovanými náboženskými freskami, v záři rudého světla a hořících svícnů, se odehrál asi nejsilnější koncert celého festivalu.

Mirel Wagner, uhrančivá finská prokletá básnířka s kytarou, sedla na židličku pod oltářem v dlouhých černých šatech a s prvním zavaděním o chladné nylonové struny neuniknutelně vtáhla do svého přitažlivého snově-dekadentního světa. S nonšalantní grácií, mrazivou uhrančivostí a zároveň i jakousi sakrální kostelní pokorou vytvořila natolik napjatou atmosféru, že se ani špendlík neopovážil spadnout. Mirelino syrové písničkářství a na kost osekané příběhy plné démonů a přízraků nabraly mezi kostelními zdmi na nebývalé intenzitě a marně vzpomínám, kdy naposledy mě koncert takto oddaně přikoval. Nával diváckých emocí, vyjádřených frenetických aplausem, který vybuchl po poslední písni, nebral konce.

Kdo další se mi z přemíry hudebních lahůdek zapsal nesmazatelně do paměti? Již zmiňovaná Mr. Silla, členka múm, která pod svým sólovým monikerem schovává naříkavě zacyklenou minimalistickou elektroniku a pronikavě koncentrované stesky v podmanivém plačtivém hlase. Grúska Babúska, šestice neodolatelných křehkých islandských matrjošek, jež navlečené do venkovsky působících krojů přes sebe vrství dětsky znějící folklórní popěvky, zvuky netradičních nástrojů a bizarních elektronických koláží, a vytváří tím imaginativní pohádkový svět z hloubi islandských mechů. Kiasmos, splněný DJský sen post-klasika Ólafura Arnaldse a faerského producenta Januse Rasmussena, který se svou intelektuální diskotékou tepavých, tříštěných beatů a samplovaných klavírních partů na pozadí strčil do kapsy veškeré mixážní pulty, které se během oněch pěti dnů na Islandu rozezvučily. Fufanu, v ulicích Reykjavíku momentálně značně hypování floutkové, kteří sice sotva oholili panické kníry, ale v jejich ponuře břitké kytarové tíži se to neodráží ani náznakem. Přehrávané zakaboněné grimasy a zakouřená syrová post-punková vřava anglického střihu spustily pod pódiem jedno z největších šílení, které jsem měl možnost během celých Airwaves vidět.

Výtečně naživo fungovali také kanadští Braids, stále poněkud neprávem přehlížené trio, které si netradičně pohrává se zkreslenými kytarami a elektronikou, nečekanými strukturami a zvraty v písních, škatulkou inteligentní pop jako takovou a které v textech neplácá jen tak do vody. A výrazněji než další desítky koncertů, které jsem navštívil, ve mně v neposlední řadě rezonuje pozitivně dovádivé folktronické písničkářství Sin Fanga, ambientní melancholie Low Roar či thereminová diva Hekla.

Předně však Iceland Airwaves rozechvívají jako celek. Jako duševní strava, v níž se kloubí radost z pobytu v nesmírně inspirativní zemi s nadšením z netradiční zvídavé hudební dramaturgie. Člověk se těžko brání pocitům patosu a děkuje všem svatým trollům, že měl možnost v Reykjavíku zrovna v době Iceland Airwaves po delší dobu pobývat. A když pak vyleze po posledním koncertě ven do chladné islandské noci a říká si, že lepší už to být nemůže, vzhlédne k nebi a spatří, jak se mu nad hlavou prohání polární záře...

Iceland Airwaves 2015, Island – Reykjavík, 4.–8. 11. 15

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.