Psal se rok 1997 a label K Records byl na vrcholu. Jakožto ortodoxní ctitel DIY přístupů a jeden z „pionýrů“ druhé vlny amerického punku a sílící vlny riot grrrl se totiž stal symbolem nezávislé alternativní kultury. Beck, Built to Spill, Modest Mouse – ti všichni vydávali své rané desky a épéčka právě pod hlavičkou K Records. A uprostřed toho všeho se v jeho studiu zničehonic zjevil nenápadný chlapík Phil Elverum. Chlapík, který se měl za pár let stát jedním z nejobdivovanějších lo-fi hudebníků vůbec (ať už pod pseudonymem The Microphones, či jako Mount Eerie).
Elverum začal své první hudební krůčky šlapat v rodném přístavním městečku Anacortes, v té době ještě netušeném osudovém toposu jeho života. Hra na bicí v klukovské kapele, kreslení komiksů a poznávání světa skrze čočku fotoaparátu, brigáda ve slavném hudebním obchůdku The Business, přátelství s písničkářem Karlem Blauem a na koleni nahrané demo kazety, vydané tamějším hudebním vydavatelstvím KNW-YR-OWN, to vše byly střípky, které ho následně v onom roce 1997 vyplivly do města Olympia, kam se přesunul za studií, jakožto člověka smýšlejícího o hudbě trochu jinak.
První dvě desky potichu a spletitě rozvíjely Elverumův potenciál a pod monikerem The Microphones načrtly manifest, kterého se v zásadě drží dodnes. Šeplavý, něžný hlas, kontrast meditativního kytarového ševelení a surové vrstevnaté noiseové trýzně s náznaky drone metalu, mnohdy se několikrát střídající nejen mezi písněmi, ale i v písni samotné. Zvuk záměrně nedokonalý, rozlaďovaný, fragmentární. Experimenty s (dis)harmonií, kakofonií i formou, vždy zásadně prováděné analogově. A v neposlední řadě silné filozofické texty plné posmrtného chladu a umělecky vymazlené booklety, které je radost držet v ruce. „Každý, kdo tvoří muziku, má poslání vytvářet svým posluchačům takové prostředí, aby samotné myšlenky v hudbě obsažené mohl prozkoumat a prožít co nejhlouběji. A každý dílčí komponent, ať už je to fotka, kresba či deník, tomuto hlubšímu prožitku napomáhá velkou měrou. Doplňuje ti příběh, atmosféru písně a vytváří mezi tebou a skladbou mnohem těsnější vztah.“
Internetová generace byla tehdy ještě v plenkách, blogosféra jakbysmet, takže se echo kolem Elverumovy osoby šířilo jen velmi pomalu. O to silněji však v lidech, kteří se s ním naživo setkali, následně rezonovalo. Ve vzduchu visí opus magnum, šeptalo se tehdy. A ten přišel. V roce 2001 s deskou The Glow pt. 2. Hype okolo The Microphones propukl naplno. Pitchfork a spol. mluví o nejlepší desce roku a jedné z nejlepších nahrávek dekády, výše naznačený manifest je ve dvaceti skladbách dohnán ke geniálnosti, Elverum dosahuje pravděpodobně svého tvůrčího vrcholu. Každá mince má však dvě strany a právě zde, v období největší slávy, se překlápí na tu odvrácenou. A nastává nová éra Elverumova života. „Máme zvláštní ubohou posedlost zaměřovat se více na umělce než na jejich tvorbu. Osobně se o životy ostatních nezajímám a byl bych rád, kdyby i oni dělali to samé ohledně mě,“ říká Elverum. A jakkoli s ním nemohu než souhlasit, hluboce se omlouvám, neboť v následujících řádcích se budu i nadále (a ještě intenzivněji) zaměřovat právě na Elverumovu osobnost. Svou zajímavostí si o to totiž přímo říká...
Phil Elverum vždy byl (a je) samotář a introvert; člověk, který svou hudbu, jak sám říká, dělá hlavně proto, aby prozkoumal sebe sama. Nikdy nepočítal s tím, že by se jeho tvorba mohla setkat s výraznější odezvou. Nebývalá pozornost, která se kolem něj s The Glow pt. 2 rozpoutala, ho tak dohnala k rozhodnutí před vším utéct. Schovat se někam, kde na něj nikdo nedosáhne. Byla zima 2002 a Elverum právě zakončoval své evropské turné v norském Bodø. Dohrál poslední koncert, na baru se neznámému muži svěřil se svým plánem a ten mu doporučil místo, kde by mohl vše uskutečnit. O pár hodin později už se Elverum zavřel do malé dřevěné chatky uprostřed hlubokých norských lesů. Žádná elektřina, jen pavučiny, prach, vůně starého popraskaného dřeva, ticho, klid a… vytoužená samota. „Potřeboval jsem být pořádný kus času o samotě a vypořádat se sám se sebou.“
Ani zde Elverum na své umělecké vášně nezapomněl. Složil téměř dvacet skladeb, psal si podrobný deník, zakresloval své abstraktní i konkrétní vjemy a zaníceně fotil skandinávské odloučení. A jakkoli to byl těžký vnitřní boj, poutník, který znovu našel klid v duši, se o pět let později rozhodl celou tuto skandinávskou anabázi obnažit a vydat jako literárně-hudební počin Dawn. Důležitější krok však nastal daleko dříve.
Norské rozjímání mělo na Elveruma viditelný dopad. Mnohem více se vnitřně upnul k transcendentálnu a zenbuddhistické filozofii, začal v sobě pociťovat bytostnou spjatost s přírodou a rodným prostředím a krátce po svém návratu zpět do Ameriky nahrává koncepční desku Mount Eerie. Pět skladeb o smrti, reinkarnaci a poznání vesmíru se stává zásadním zlomem v jeho životě i kariéře.
Phil ElverumElverum nechává ležet svůj opěvovaný moniker The Microphones ladem, stěhuje se z Olympie zpět do ústraní svého rodného zapadákova Anacortes, zakládá vlastní hudební label P.W. Elverum & Sun a schovává se pod název poslední desky. „Dospěl jsem do doby, kdy jsem potřeboval začít znovu a dělat věci trochu jinak. Změna názvu k tomu byla ideálním pomocníkem a řekl jsem si, že nebude konec světa, když na mě někteří lidé kvůli této změně ztratí stopu.“
Nový pseudonym vychází z mohutného skalního masívu Mount Erie, který ční nad Anacortes, čímž Elverum podtrhuje jeho objevené sepětí s rodnou hroudou. „Je to úchvatná hora. Kouká na nás svou obrovskou skalní stěnou, která za šera často připomíná obličej trolla nebo spící bestii. Rád svou hudbu a další umění úzce propojuji s určitým specifickým místem, se zdrojem,“ vysvětluje a dodává: „Myslím si, že každý je mentálně i fyzicky intimně spjatý se svým rodným koutem, a je proto zcela logické název tohoto místa přijmout jako pseudonym.“
Návrat do Anacortes naplňuje Phila Elveruma tvůrčím šílením. Počínaje rokem 2004 vydává jednu desku za druhou (výjimkou nejsou ani čtyři nahrávky v jednom roce), ze svých alb činí skutečné artefakty, které obdařuje ručně malovanými covery, knihami fotografií a dalšími uměleckými delikatesami, oddává se všemožným experimentům, kterými své signifikantní lo-fi ještě více noří do světa DIY oddaných. Jednou natáčí s padesátičlenným sborem, podruhé nahrává EP během jedné noci sám na své samohrajky. Jednou remixuje své staré skladby pomocí syntezátorů a auto-tune, pak během pár večerů natočí nesmírně silnou akustickou desku Lost Wisdom s kamarádkou Julií Doiron, která za ním přijede nečekaně na návštěvu.
Tematicky se čím dál hlouběji oddává myšlenkám zenu, hledá významy skryté za prázdností každodenních banalit, podléhá existenciálnu a malosti člověka vystaveného nekonečnosti vesmíru. Stává se z něj zadumanec a trápí ho, že je konstantně nepochopen. „Téměř nikdy jsem neslyšel interpretaci mé písně, která by se shodovala s mými záměry. Jakékoliv takové tematické či textové nepochopení mne velmi tíží, neboť ve skrytu duše až zoufale chci dostat mé myšlenky za hranice mě samého, k lidem.“
Krátce poté, co v roce 2009 natáčí temnou a hřmotnou Wind's Poem, kupuje Elverum starý polorozpadlý kostel a zřizuje si v něm soukromé nahrávací studio. Jednak pro potěchu své spirituální mysli, jednak proto, že cítí nové možnosti nahrávacího procesu. „Vybral jsem si to místo pro jeho ohromný a nádherný zvuk, odrážející se od vysokých stropů.“
V tomto kostele se posléze Elverum pustil do natáčení tři roky starých, orchestrálně znějících dvojčat. „Většinu času jsem nahrával během chladných měsíců, a protože v kostele není žádné vyhřívání, nosil jsem několik vrstev svetrů z ovčí vlny a kožešinový klobouk. Vždy jsem nahrál kousek skladby a pak v jednom kuse kroužil tím velkým a temným kostelním prostorem se sluchátky na uších, dodělávaje klávesové akordy a potřebné zesilování.“
Toto osamocené kostelní rozjímání vyvrcholilo v nejsilnější počiny, jaké Elverum pod pseudonymem Mount Eerie vydal. V jednom roce vypuštěné, na sebe navazující desky Clear Moon a Ocean Roar jsou plné symbolů. Mají se k sobě jako den a noc, šepot a řev, něha a surovost, jing a jang, nabízejí podmanivou meditativní ambivalentnost nabyté životní filosofie. A Elveruma ukazují znovu na vrcholu, deset let poté, co před všemi utekl po úspěchu fenomenální The Glow pt. 2 do ticha lesů.
Tentokrát neutekl nikam. Zůstal částečně schován v nezajímavém maloměstě a po tři roky postupně snoval nápady na své další perfekcionistické analogové zpovědi. Z nich před pár dny spletl album Sauna, opakované hloubání v zenu a každodennosti, tentokrát navíc protkané motivy starobylé vikinské mystiky. „Přál bych si, aby má muzika byla jako Sauna. Aby obojí fungovalo jako proces očištění od veškerého maglajzu a dopomohlo vidět svět čistýma očima, psychicky i fyzicky. Více než kdy předtím jsem se tentokrát snažil osekat nadbytečné symboly a říkat věci přímo.“ Snad proto, aby konečně nedocházelo k onomu neporozumění ze strany posluchačů, které Phila Elveruma tolik trápí. Bude věčně nepochopený lo-fizof konečně pochopen?
